Časně zrána se zatopilo pod kotlem, aby byla voda dostatečně horká – přesně taková, jaká musí být na paření prasete. Po snídani, u níž nesmí nechybět svařená kořalka s kmínem, muži prase porazili, důkladně popařili, zbavili štětin a zvedli pomocí traktoru. Poté bylo třeba prase rozpárat a vykuchat. Játra odnesli ženám do kuchyně, aby je spolu s dalšími zabijačkovými pochoutkami připravily s česnekem k obědu. Povinné je také připravit kousek masa na veterinární analýzu.
Každý měl přesně určenou práci – jen tak může práce rychle ubývat. Naostřené nože procházely masem jako břitva a nechyběly ani čisté sekery, které má Slavko Klimeš vyhrazené jen na zabijačky. Co nevidět bylo prase rozporcované. Muži stahovali sádlo z kůže, ne nožem, ale speciálním přístrojem, což práci urychlilo. Ženy potom sádlo krájely na kostky určené na škvarky. Na jiném stole se zpracovávaly šunky a slanina, zatímco se v kotli již vařila očištěná hlava, jazyk, srdce a maso na buchtové jitrnice a tlačenku.
Když byly škvarky připravené, daly se do kotle a převzaly hlavní roli ženy. Při míchaní škvarků si krásně popovídají, probírají různé problémy a navzájem si radí, jak na co. V určité chvíli se ke škvarkům přidává i mléko, aby měly krásnou barvu. Je třeba dávat pozor na oheň – nesmí ho být příliš, ani málo. Škvarky se povedly, byly krásně křupavé a sádlo sněhově bílé.
Mezitím se maso semlelo, okořenilo a naplnilo do střev – kupovaných, samozřejmě, čerstvá málokdo čistí, je to nehezká práce. Plný kbelík čerstvých jitrnic se potom odnesl na půdu, aby se provoněly kouřem a usušily. U Klimšů si vyrobili i oblíbené ćevape.
Během celé zabijačky je třeba stále umývat mastné nádoby, a to pořád dokola. Nakonec je potřeba umýt všechno: nádoby, sekery, nože, různá prkénka, kotle, kliku u dveří, podlahu…
Po skončení zabijačky je lednička plná masa a ćevapů a na půdě se suší jitrnice. A jak se říká: „Lepší je, aby zanikla vesnice, než aby zanikly zvyky.“ Text a foto S. Klimšová

Zabijačka v Kotěhulkách
Jiří Žáček
Už se chystá zabijačka,
jde se na to vědecky.
Řezník už si brousí nože,
kluci běží pro necky.

Čuník tuší, co ho čeká,
protestuje ve chlívku:
„Ze mne chcete dělat škvarky,
ovárek a polívku?

Psy a kočky máte rádi –
proč se mstíte praseti?
Nechte toho zabíjení,
berte ohled na děti!“

Rozzlobil se, drcnul hlavou,
povolila závora:
Než se řezník vzpamatoval,
čuník zmizel ze dvora.

Už je dávno za horama,
a tím končí povídka.
Utekly jim jitrnice,
ovárek i jelítka.

Vepřové hody
Nedávno nás překvapil první sníh této zimy, a to už v listopadu, což se už dlouho nestalo. Připomnělo mi to dávné zimy mého dětství, kdy sníh padal v listopadu běžně a znamenalo to, že vesnické domácnosti začínají plánovat zabijačky.
Zabijačky byly na vesnici, ale i v menších městech nezbytné. Bylo to období, kdy se domácnosti zásobovaly potravinami a masem na zimu a část příštího roku. Za zabijačky bylo žádoucí, aby už pořádně mrzlo, a sníh byl také vítán, poněvadž bylo vše mnohem čistější než na blátě. Právě proto byl listopad ideální měsíc, těsně před adventem a příchodem nového roku. Zvlášť oblíbené bylo pořádání zabijaček kolem 29. listopadu, kdy byl státní svátek a mohly se spojit dva až tři dny, což na důkladnou zabijačku stačilo.
Přestože byly zabijačky náročné, měla jsem je ráda. Připomínaly mi blížící se svátky, ale těšilo mě i to, že se celá rodina scházela na pomoc a hodování po práci.
Pro rodiče začínaly práce kolem zabijaček už den dva předem a trvaly ještě několik dnů po jejich konci. Bylo zapotřebí připravit vše potřebné. Den před zabijačkou se z různých zákoutí vytahovaly kotle, šráky, necky a štoky. Otec brousil nože a škrabáky a vyráběl špejle, zatímco matka vařila kroupy do jitrnic a polévky, a celý den byl uspěchaný. Zabijačkový den začínal časně zrána – matka topila pod kotlem a otec nosil vodu, aby stihla začít vařit, než se řezníci a pomocníci sejdou. Před jejich příchodem musela být svařená kořalka, kterou pracovní den začínal. A pak se všichni muži shromáždili u prasete, otec vešel, pohladil ho, nasadil mu na nos smyčku z provazu a koncert začal. To jsem už měla hlavu zaraženou pod peřinku, abych ho neslyšela řvát. Jinde měly děti držet praseti ocas, aby se cítily důležité. Samozřejmě, že to byl jen žert – děti k rozzuřenému praseti nesměly blízko. Když bylo prase poražené, muži se pustili do zpracovávání a ženy do přípravy prvních pochoutek k snídani. Dům zavoněl pečenými dobrotami a zanedlouho už se řezníci hrnuli ke stolu. Zabijačkové dobroty přibyly na stůl i k obědu. Jedinečná prdelová polívka, čerstvé maso vařené v kyselém zelí nebo pečené a jako dezert čerstvé, ještě teplé koblihy.
Vpodvečer, když byly hotové jitrnice a vyškvařené škvarky, jsme my děti musely sousedům roznést „vejslužky“, aby se hospodář pochlubil vykonanou prací. Tuto povinnost jsem měla ráda, poněvadž bylo zvykem děti odměnit pár drobnými, a nám to dělalo radost. Po vykonané práci se dělníci rozběhli domů krmit a večer se zase všichni sešli na večeři a pobavení. Byla to zajímavá posezení, ráda jsem poslouchala příběhy dospělých a sledovala karetní hry, kterými se bavili.
To byly krásné časy, to dětství a mládí. Mnohé tyto krásné zvyky se už vytratily, dnešní děti nemají ponětí, co je to zabijačka a jakou radost jsme z ní měli. A my zase nerozumíme tomu, co je tak zajímavé na různých sociálních sítích, že mohou nahradit starodávné zvyky a lidský kontakt. Text J. Horká