Přivítal nás ve svém domě „v ulici“ v Končenicích pár dní po svých narozeninách. Právě prý uklidil květiny do domu, aby je ochránil před mrazy. „Já se nechci ničím chlubit,“ prohlásil, když jsme mu řekli, co nás zajímá. A potom začal vyprávět svůj životní příběh:
„Našli mě jako asi deset dní staré mimino v Záhřebu na prahu jedné bytovky ráno 20. listopadu 1958. Dali mě do dětského domova v Nazorově ulici a dostal jsem jméno Zoran; byl jsem tam devět měsíců. Mí rodiče Mirko a Antonie Hašplovi si v té tobě chtěli adoptovat dítě. Tatínek pracoval ve ‚Slavonských dolech nerostů‘, předchůdci dnešního Lipik Glasu. Bydleli ve Filipovci. Měli v dětském domově domluvené jedno děvčátko a po dobu vyřizování ‚papírů‘ ho tatínek navštěvoval. A tu jsem se k němu prý při jedné návštěvě velmi hlásil a natahoval k němu ruce. Maminka mu pak doma řekla, že si tedy vezmou toho chlapečka. Když tatínek přinesl všechny papíry, řekli mu, ať si dítě hned vezme, protože v domově potřebují uvolnit místo. Tak jsem jel s tatínkem vlakem ze Záhřebu do Pakrace. Bylo to poprvé, co jsem vyšel ven z domova, tak jsem se prý stále otáčel a jen se díval.
Ve Filipovci jsme bydleli až do doby, kdy jsem začal chodit do školy. Protože do Pakrace nevedl chodník a rodiče se o mě báli, rozhodli se o pololetí, po dokončení prací nahospodářství, přestěhovat do matčiny rodné vesnice Dežanovce. Otec už byl v důchodu a celá rodina se zapojila do úprav a péče o kostel – zdobili oltář, udržovali čistotu a podobně. Tatínek rád rybařil a jednou cestou ke končenickému sportovnímu rybníku objevil dům na prodej, tak si ho naši koupili. Stěhovali jsme se zase o pololetí, tentokrát už sedmé třídy. Dostal jsem se do české třídy paní učitelky Podholové, i když jsem se předtím ve škole česky neučil.“
Zoran poté absolvoval ekonomickou školu v Daruvaru a až do domovinské války pracoval v Rybníkářství Končenice jako správní referent. Následovalo pět let práce v podniku Ribopromet, který po privatizaci zanikl. Potom asi půl roku uklízel ve staré škole v Končenicích. Nakonec ho přijali jako účetního v Rybnikářství Končenice, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 2021. „Původně jsem se chtěl stát číšníkem, ale tatínek byl zásadně proti, protože nesnášel opilce. Tak to musela být ekonomická. Oba rodiče byli velmi, velmi hodní lidé,“ vypráví Zoran. „Dali mi také své příjmení a všechno. Ale pro doklady jsem musel jezdit do Záhřebu.“
Dlouho „vedl papíry všude, kde bylo potřeba“ – chodil psát zápisy do FK Ribar, kde měl později na starosti také finance, hasičům zaváděl registrace a čtyři roky byl předsedou obecní rady. Od dětství chodil do kostela, kde například třikrát denně zvonil. „Nejvíce jsem dělal v době obnovy končenického kostela v letech 1997–2005, bylo to opravdu náročné. A když upravoval kostel a oltář, vysazoval k tomu doma květiny, jak se naučil od rodičů ještě doma v Dežanovci.
„Dnes už nejsem aktivní v Besedě, v divadelní skupině a tak, ale chodím na spolkové akce a programy. Přišla také doba pro mladší lidi.“ Své dny ale Zoran tráví činorodě. Pečuje o květiny a zahrádku, ale rád také sleduje televizní pořady. Rád se stýká se svými sousedy a občas také s přáteli z někdejší divadelní skupiny. Ve svém domě střeží také pár starožitností a spoustu rodinných fotografií a například při setkáních se sestřenicemi rád vysvětluje, kdo je kdo.
„Přemýšlím, jak by můj život asi vypadal, kdyby si mě naši nevzali k sobě a nevěnovali mi tolik své lásky. Učili mě, abych byl ke všem ohleduplný a projevoval lásku k bližním. Jsem také rád, že mě vychovali v úctě k české národnosti, abych se k ní také hrdě hlásil. Jsem jim za to všechno vděčný,“ dodává na závěr. Zoran dnes žije pěkný, klidný, naplněný život, jaký si tak hodný člověk plně zaslouží. Text a foto Željko Podsedník
ZÁLIBA V CESTOVÁNÍ – Zoran už od mládí velice rád cestoval. „Mnohokrát jsem podnikal cesty na mariánské svatyně. Byl jsem například dvakrát v Lurdách, na čtrnáctidenní cestě do Fatimy, v Guadalupe nebo v Jasné Goře v Polsku. Byl jsem i ve Svaté zemi
s františkány. Cestoval jsem také po České republice, v Itálii jsem byl v Benátkách a Římě. V poslední době rád cestuji na místa, kam jsem jezdil v mládí, a sleduji, jak se změnila – Bled, Sarajevo, Plitvice, Beograd, Novi Sad a další. Při cestě do Jasné Gory navštívil náš zájezd i někdejší tábor v Osvětimi. To už bych ale nechtěl zažít. Pak jsme navštívili ještě Krakov a doly se síněmi v osmi stech metrech pod zemí. Při cestě do Portugalska jsem navštívil i Padovu, Janov, Monaco, Nice, Marseille, Barcelonu, Madrid a Zaragozu. Při návštěvě Lurd byla velmi impozantní svatyně Lasalet vypínající se nad mraky sochou Zjevení Panny Marie, která v rukou drží kladivo a kleště. S agenturou z Varaždinu jsem jel také z Mexico City až do Cancúnu – každý den jsme byli v jiném městě,” poutavě a s nadšením vypráví Zoran. „Myslel jsem si, že až budu v důchodu, budu moci více cestovat, ale je to jinak. Využívám však k cestování každou příležitost.” Z každé cesty samozřejmě přiveze domů nějaký suvenýr do vitríny.
POMOC MLÁDEŽI, KTERÁ SE CHCE VZDĚLÁVAT – Do akce pomoci potřebným dětem a mládeži se Zoran Hašpl zapojil před léty, když v novinách Glas koncila objevil výzvu k zapojení do organizace Papežská misijní díla (Papinska misijska djela), což také učinil. Platil školné dětem v Africe i jinde, které by si to jinak nemohly dovolit. Když některé dítě dosáhne vzdělání, dozví se to také jeho patron. V současnosti jim přispívá na jídlo. Zoran navíc pravidelně přispívá organizaci UNICEF na akci Ochránci dětství (Čuvari djetinjstva). Velmi dobře ví, co pro potřebné může znamenat pomoc dobrých lidí. Je jedním z nich.

NESVAKIDAŠNJA ŽIVOTNA PRIČA ZORANA HAŠPLA – Mirko i Antonija Hašpl iz Filipovca usvojili su nahoče Zorana i dali mu prezime, svu svoju ljubav i dom i odgojili ga da bude dobar, pokoran i pobožan čovjek koji voli njihovo češko podrijetlo. Zoran je završio ekonomsku školu, radio dugo u Ribnjačarstvu Končanica i djelovao i pomagao u raznim mjesnim društvenim i sportskim udrugama. Voli putovanja, pa je pohodio brojna svetišta i druga odredišta u Europi i drugdje. Doprinosio je za školovanje i obroke djece u potrebi diljem svijeta te je Čuvar djetinjstva UNICEFa.