Byl to muž se zajímavou biografií a bohatou podnikatelskou kariérou, který ani ve vysokých funkcích, od Daruvaru a Záhřebu po Nairobi a Prahu, nikdy nezapomínal na svou českou menšinu, ale byl s ní neustále v kontaktu a aktivně jí pomáhal, a v posledních desetiletích svého života v důchodu v ní zastával i určité povinnosti.
Bohumil Bernášek, známý také jako Božo, se narodil 3. listopadu 1934 v Holubňáku, vyrůstal v Dolním Daruvaru a celý život se považoval Daruvařana, jak osobně pověděl v lednu 1991 v rozhovoru pro Jednotu, který vedla Zdenka Taborská: „Stále se cítím Daruvařanem, prožil jsem tam nejhezčí chvíle života. Daruvar je moje město.“ V roce 1959 diplomoval na Ekonomické fakultě v Záhřebu, kde v roce 1978 také dosáhl magisterský titul, a v Daruvaru získal své první zaměstnání na ekonomické škole. „V době, kdy jsem vystudoval, bylo v Daruvaru málo vzdělaných lidí. Ihned mi nabídli práci na střední škole, kterou jsem pár let před tím navštěvoval. Vzpomínám i na zvláštní situaci. Mou žačkou byla i má sestra. Dával jsem jí, aby se neřeklo, že jí nadržuji, vždy horší známku, než si zasloužila,“ řekl Bernášek ve zmíněném rozhovoru. Angažoval se v místní politice a již v roce 1960, ve svých 26 letech, se stal místopředsedou Národního výboru obce Daruvar a v letech 1963 až 1965 byl předsedou Shromáždění obce Daruvar, což odpovídalo dnešním povinnostem místostarosty a starosty.
„V obci jsem trval na pořádku a systematičnosti: zjistil jsem, jaký rozpočet a fondy máme k dispozici, co by se mohlo podnikat v samém Daruvaru a co v každé vesnici. Jestliže práce může být politikou, tak to byla moje politika – pracovat, zlepšovat situaci v každém podniku, na venkově; zakousli jsme se do elektrifikace, výstavby škol, kulturních domů, chodníků, vodovodní sítě, hřbitovů, obcházeli terén. Lidem to vyhovovalo: od nás dostali peníze, oni dali práci. Obec slíbila všechno, co jsme mohli poskytnout k modernizaci života, ale podmiňovali jsme to jejich účastí, tj. fyzickou prací, dobrovolnou akcí. Přispěl jsem k tomu, že se v Daruvaru (mezi prvními městy v Chorvatsku) zavedl vodovod, ve velké míře jsme zlepšili infrastrukturu, nezanedbávali urbanistická řešení. V Daruvaru se vystavěla nová ekonomická škola, stadión Partyzán atd. Nejvíce ze všeho, o čem jsem tu útržkovitě mluvil, si vážím vytvoření kontaktů s lidmi,“ vzpomínal Bernášek v roce 1991. 
Významnou stopu v Daruvaru zanechal i jako ředitel továrny Dalit v letech 1965 až 1969, o které hovořil takto: „Když mne požádali o to, abych dělal ředitele v Dalitu, byl před likvidací. Za 4 roky se z něho stal nejlepší strojírenský a slévárenský podnik v Chorvatsku. Pracovalo se ale ve dne v noci, zmodernizoval se celý cihlářský program, Dalit začal spolupracovat s potravinářským průmyslem, ze Škody jsme zajistili nové pece do slévárny... V té době chtěl každý dělat v Dalitu. Řídil jsem se heslem: Kdo dobře dělá, ten ať si vydělá! – jen málo jich opustilo továrnu. Změny, které jsem zavedl, byly revoluční.“
Úspěch na místní úrovni přivedl Bernáška do Záhřebu, do vysokých politických funkcí. V roce 1969 byl zvolen poslancem Parlamentu SR Chorvatska, ale ve stejném roce přešel do výkonné moci a ve 35 letech se stal ministrem (v tehdejší terminologii republikovým tajemníkem) pro průmysl, obchod a řemeslnictví. Bylo to během Chorvatského jara, kdy chorvatskou vládu (tehdy se nazývala Výkonnou radou Sněmu) vedl Dragutin Haramija, který byl po nechvalně známém zasedání v Karađorđevu v prosinci 1971 donucen rezignovat spolu s mnoha dalšími politickými představiteli a byla sestavena nová vláda v čele s Ivem Perišinem. Bernášek si však svou funkci udržel a byl ministrem až do roku 1974. Zajímavé je, že ve stejnou dobu, v letech 1970 až 1975, zastával v Záhřebské arcidiecézi (nadbiskupija) vysoký post pomocného biskupa další Čech z Daruvaru, Josip Salač, což je také pozice, kterou je pro příslušníka národnostní menšiny obecně obtížné získat.
Jako ministr se Bernášek podílel také na programu rozvoje energetiky a na přípravách výstavby jaderné elektrárny v Kršku. V Daruvaru byl vítaným hostem a v roce 1971 položil základní kámen nové budovy české základní školy. Již v roce 1963 jako starosta (předseda obce) otevřel budovu české základní školy v Končenicích.
Po politice se posunul do vysokých funkcí v hospodářství, a to v největší chorvatské společnosti Ina, kde byl v letech 1975 až 1979 ředitelem ropné rafinerie v Záhřebu. Následovala prestižní funkce ředitele Záhřebského výstaviště v letech 1979 až 1985, kde také získal značné zkušenosti ve spolupráci se zahraničím, takže není divu, že další etapou Bernáškovy kariéry se stala diplomacie. V letech 1986 až 1990 byl jugoslávským velvyslancem v Keni, kde také nezapomínal na svou vlast. Syn a dcera mu ze Záhřebu pravidelně poštou posílali Jednotu a s manželkou Věrou trávili většinu volného času s rodinou Zlatka Roztočila, rodáka z Daruvaru, který se stal úspěšným podnikatelem v Keni, kde žije dodnes. V předvečer vzniku samostatného Chorvatska patřil Bernášek mezi chorvatské diplomaty, kteří se dali k dispozici nové demokratické vládě, a v prosinci 1990 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí. Kromě úsilí o získání mezinárodního uznání Chorvatska se podílel i na evakuaci dětí z Daruvaru do Československa na podzim roku 1991. Skutečnost, že Čech byl ve vysoké pozici v nové chorvatské diplomacii, byla známkou toho, že chorvatská vláda nebyla nepřátelská k národnostním menšinám, protože všechny, s výjimkou části té největší, přijímají Chorvatsko jako svou vlast a sdílejí touhu většiny občanů po nezávislosti. „Jsem příslušníkem českého národa, což je přirozené, ale moje domovina je Chorvatsko, což je také přirozené,“ řekl Bernášek v prosinci 1991 v rozhovoru pro katolický časopis Kana, kde vyjádřil své rozhořčení nad chováním části srbské menšiny, která souhlasila s účastí na agresi proti Chorvatsku a na útocích na své včerejší sousedy, a důvody takového chování vysvětlil takto: „Předpokládám, že je v nich nenávist ke všemu, co není srbské, neopodstatněná nenávist, protože nejenže není pravda, že byli v podřízeném postavení, pravda je opačná. Vždy měli privilegované postavení a zdá se, že je nástup doby rovnoprávnějšího rozdělování prací, úkolů a vysokých pozic v policii, vojsku, hospodářství, politice... tedy, rovnoprávnější moc, rozhořčil.“
V únoru 1992 Bernášek také vystoupil na zakládající schůzi Chorvatsko-české společnosti, jejímž se stal členem, a mimo jiné řekl, že menšiny v Chorvatsku nezpochybňují svá práva a že jedinou výjimkou jsou Srbové. „Ani jeden člověk z menšinového národa v Chorvatsku, s výjimkou tohoto, nebojoval proti chorvatskému státu, včetně Čechů a Slováků, ale naopak se postavili na jeho obranu a tím zdůraznili svou loajalitu ke státu a demokracii,“ řekl Bernášek, který si však všiml i některých nešikovných kroků, které mohly bezdůvodně znepřátelit národnostní menšiny. Již koncem roku 1990 byl také členem Ústavodárné komise a písemně reagoval na návrh, aby Preambule chorvatské ústavy nezmiňovala Čechy a Slováky mezi menšinami, což bylo nakonec změněno. Když v roce 1992 Svaz Čechů zřídil svou Politicko-právní radu v čele se Zdenkem Jílkem, Bernášek se k ní připojil a stal se jejím místopředsedou. A když bylo téhož roku v Praze otevřeno chorvatské velvyslanectví, jako pravá ruka velvyslance Zlatka Stahuljaka v pozici ekonomického poradce se ocitl právě Bernášek. Zdánlivě neslučitelné, ale zkušený podnikatel, politik a diplomat z bývalého režimu harmonicky spolupracoval se svým nadřazeným, hudebníkem bez politických či diplomatických zkušeností, a jejich blízký vztah byl patrný i po návratu do vlasti v Záhřebu. Bernášek se zapojil do práce České besedy Záhřeb a několikrát byl členem správního výboru a místopředseda a v letech 2003 až 2019 byl také ve čtyřech svoláních členem Rady české národnostní menšiny města Záhřebu. Dokud mu to zdraví dovolovalo, rád se účastnil všech důležitých událostí v Českém národním domě v Záhřebu, nepřehlédnutelný podle svých hustých tmavých vlasů, brýlí, širokého úsměvu a elegantního oblečení, ale také svou srdečností, vřelostí a ochotou sdílet své bohaté zkušenosti s ostatními.
Pohřeb Bohumila Bernáška se konal 4. prosince v záhřebském krematoriu, kde se s ním jménem české menšiny rozloučil předseda Rady české národnostní menšiny města Záhřebu a místopředseda Svazu Čechů Jiří Bahník, který zdůraznil, že Bernášek se ve své práci zasazoval o harmonické mezilidské vztahy a tvůrčí pracovní atmosféru, což vždy přinášelo dobré výsledky. Připomněl jeho kariéru, ale také zdůraznil, jak byl jako otec, dědeček a pradědeček hrdý na harmonické vztahy ve své rodině. „Společně se svou manželkou Věrou vytvořili úžasnou rodinu, o kterou se harmonicky a nezištně starali. Oddaní svým dětem vytvořili všechny předpoklady pro jejich úspěch a pokrok v životě. Kromě toho si uchovali lásku k české kultuře a tradici. Uchovali ji ve svých srdcích a pěstovali ji ve svém domově, ve své rodině. Věru s Bohumilem jsme rádi vídali v našem Českém národním domě v Šubićově 20. Byli našimi vzory jako lidé, jako pracovití a aktivní členové a jako harmonický pár, který se navzájem respektuje a v životě se podporuje. Milý Božo, za vše, co jsi Besedě a Radě věnoval, patří Tobě a Tvé rodině veliký dík. Budeme si hlídat na Tebe vzpomínku. Čas hojí rány, čas slzy osuší, klid a lásku vnese do duší, abychom mohli spokojeně vzpomínat,“ řekl Bahník.
Bernáškovým odkazem mohou být i tyto věty z jeho interview pro Jednotu v roce 1991: „Změnil jsem opravdu hodně pracovišť, všude jsem se ale pořádně nadělal a plně se zapojoval do provozu, jen aby byly dosaženy dobré výsledky… Všude za mnou zůstaly otevřené dveře. Kdykoliv jsem odcházel plnit další pracovní povinnosti, nenechal jsem za sebou znepřátelené ovzduší.“ Jak tehdy napsala Zdenka Taborská, „v povědomí daruvarských krajanů je Božo jedním z těch, kteří to daleko dotáhli.“ Skutečně, žádný deklarovaný chorvatský Čech dosud nebyl ministrem, velvyslancem, starostou a ředitelem významných podniků, a navíc si své krajany zavázal. Proto lze doufat, že v historii české menšiny a Daruvaru si Bohumil Bernášek získá důstojné místo, i když je stále méně lidí, kteří si jeho a jeho zásluhy osobně pamatují.      Připravil Marijan Lipovac

Důstojné místo v dějinách české menšiny v Chorvatsku
Vzpomínám na pana Bohumila Bernáška s velkou úctou, lítostí a hrdostí. Odešel, aniž bych o tom měla tušení nebo jakoukoli zprávu.
Během studia na gymnáziu jsme na hodinách sociologie probírali látku o společenskopolitickém zřízení státu, obcí a měst, a tak občas zaznělo i jméno Bohumila Bernáška, vlastně Boži Bernašeka. Podle jména jsem poznala, že je původem Čech. Občas jsme ho vídali na obecních a městských oslavách a různých dalších událostech. Zaujal mě mladistvým vzhledem, vysokou a štíhlou postavou, havraní barvou vlasů a širokým úsměvem. Jako by na chvíli vystoupil z některého amerického filmu. Měl mladší sestru Slávinku, jen o pár let starší než my. Znala jsem ji z české základní školy. Velice se podobala svému staršímu bratrovi.
V šedesátých a sedmdesátých letech probíhaly v Lipovci mnohé pracovní akce na zvelebení osady. Zapojovala se do nich i mládež. Vzpomínám si, že někteří zkušení Lipováci navrhovali, aby se zašlo za panem Bernáškem, aby pomohl vyřešit finanční otázky spojené s realizací určitých akcí. Vesničané byli ochotni vykonat veškeré fyzické práce, potřebovali však nakoupit materiál a získat pro projekt schválení. Podporu samozřejmě vždy získali. V sedmdesátých letech, kdy jsem v Lipovci učila, navštěvovaly tuto velice pokrokovou vesnici různé republikové a státní delegace, ale také delegace z Československa. Občas je provázel pan Bernášek. Někdy taková návštěva končila kulturním programem a setkáním hostů s vesničany. Bohumil Bernášek pokaždé promluvil k občanům krásnou češtinou a povzbuzoval je, aby i nadále zvelebovali svůj kraj, svou druhou vlast, s tím, že když nabídnou dobrovolnou práci na kterýkoli projekt, finance se vždy najdou. 
V devadesátých letech, přesněji v létě roku 1991, bylo zřejmé, že se s novým školním rokem za normálních podmínek asi nemůže počítat. Ze Svazu Čechů a Slováků jsme vyslali desítky apelů na různé adresy doma i v zahraničí s cílem zastavit blížící se agresi a navrátit život do normálu. Bohužel však došlo k nejhoršímu a my jsme se jako česká menšina ocitli v těžké situaci. Zachovali jsme se jako skuteční vlastenci a postavili se na obranu naší ohrožené vlasti – Chorvatska. Naše prosby o pomoc v těžké válečné situaci vyslyšela vláda Československé republiky a po návštěvě vládní delegace vedené Viktorií Hradskou došlo k velké akci odsunu dětí do bezpečí v Československu. Akci Svazu Čechů a Slováků schválilo Ministerstvo zahraničních věcí Republiky Chorvatska a s náměstkem ministra, panem Bohumilem Bernáškem, jsme řešili mnohé palčivé otázky. A bylo jich opravdu mnoho. Když se vám zdá, že se vám propadá země pod nohama a z telefonu se ozve známý hlas v češtině se slovy: „Co si přejete, paní…“, cítíte úlevu a štěstí a problém jako by se najednou rozplynul. Ano, byl to pan Bernášek, na kterého jsem se občas obracela. Dva konvoje s přibližně 750 dětmi jsme za těžkých podmínek dopravili do Seče a Jánských Koupelí. Měli jsme již připravený nový dlouhý seznam pro další konvoj, když se najednou celá akce zkomplikovala kvůli dětem se srbskými příjmeními a podezření, s kým vlastně spolupracujeme. Dodnes slyším rozhořčená slova pana Bernáška: „To je nesmysl. Kdo si dovoluje narušit celou akci? My tady na ministerstvu máváme před nosem všem světovým delegacím tím, že Chorvatsko posílá do bezpečí všechny děti bez ohledu na národnostní příslušnost a původ, a někdo to z vlastního sobectví ohrožuje. Pokračujte s dalšími výpravami dětí a klidně na seznamu zdůrazněte, jaký je jejich původ. Je to naše rozhodnutí a naše chlouba. Nedělejte si starosti, děláte pro Chorvatsko velkou věc. Vytrvejte!“ Jsem panu Bernáškovi dodnes vděčná za jeho povzbudivá slova a velkou morální podporu. Vytrvali jsme.
V poválečném období nastalo období tzv. hledání cesty, jak usměrnit působení svazu. Měnila se společenskopolitická situace, zákony i stanovy. Založili jsme nové rady – právně-politickou a hospodářskou. Spoléhali jsme na odbornou pomoc mnoha intelektuálů českého původu, kteří doposud nejevili velký zájem o amatérskou kulturní činnost. Do právně-politické rady jsme zařadili také pana Bernáška. Občas jsme některé záležitosti projednávali po telefonu, poněvadž se kvůli svým každodenním povinnostem nemohl pokaždé dostavit na zasedání do Daruvaru. Ráda vzpomínám na jeho dobromyslné rady: „Nedejte na chytračení jednotlivců. Jsou to lidé, kteří vědí, co by měl udělat někdo jiný, ale sami nepodnikají nic, jen chytračí. Važte si spolupracovníků, kteří se nebojí riskovat svůj krk, vždy ochotně pomohou a nenechají vás v problémech.“ Tato rada svazu byla rozpuštěna po přijetí nového Ústavního zákona o menšinových právech, kterým svazy pozbyly právo zabývat se politikou.
S panem Bernáškem jsem se občas setkávala v Záhřebu na různých jednáních o menšinách, v záhřebské besedě, na českém velvyslanectví a někdy i v Daruvaru při různých příležitostech. Pokaždé ke mně přistoupil a svým optimistickým úsměvem vyjádřil radost z náhodného setkání. Jevil velký zájem o vše z menšinového života, zejména o to, co se nedočetl v Jednotě. Několikrát mi zdůraznil, že celý život sleduje, co se děje v menšině a snaží se pomoci, jak je v jeho silách. „Víte, já jsem se nepletl do divadla ani do tancování u strýčka Ambrože, protože mám dvě nohy levé, ale pomáhal jsem, jak jen jsem mohl,“ říkával. A my jsme mu za to velice vděční. Často jsme si ani neuvědomovali, kde všude svým působením zasahoval. Neohlížel se jenom na to, co bývalo kdysi, díval se dopředu a jako skutečný vizionář podnikal mnohé kroky ve městě i obci, ve školství, hospodářství, mezilidských vztazích, společenskopolitickém životě i v diplomacii. Navzdory všem funkcím, které v životě zastával, zůstal skromným a upřímným krajanem, věrným svým lidským zásadám – pracovat pro dobro člověka, pomáhat a podporovat prosperitu a rozvoj životního prostředí.
Byl čestným příslušníkem českého národa v chorvatské domovině. Čest a sláva jeho památce. Za vše, co v životě podnikl pro rozvoj Daruvarska a Chorvatska, si Bohumil Bernášek zaslouží, aby některá z ulic anebo institucí nesla jeho jméno. Zanechal hlubokou stopu v dějinách české menšiny, v Daruvaru a okolí, v státním hospodářství, v politice, diplomacii. Bohužel nehorázný vítr bezohlednosti a sebestřednosti se snaží zavát ji do zapomnění.     S úctou zavzpomínala Lenka Janotová