S annou Radojovou, členkou České besedy Rijeka – jediného přímořského krajanského spolku

DVA DOMOVY NESOU NÁZEV ROVIŠĆE A RIJEKA
„Do naší rijecké Besedy chodím moc ráda. Rádi se scházíme, protože si rozumíme a také proto, že si vzájemně pomáháme. Děláme všichni, co je zapotřebí. Každý máme svůj úkol... Jen mladých kdybychom měli víc,“ je velkým přáním jedné z aktivních členek jediné přímořské Besedy, Anny Radojové. Rijecký spolek s hrstkou krajanů patří k těm aktivnějším, dobře organizovaným, s nejkrásnějším Českým domem, který nese jméno prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.


Seděli jsme v jednom ze sálů tohoto, dá se říci, paláce a z okna se kochali pohledem na moře. Obdivovali jeho krásu, ale i houževnatost a píli zdejších lidí, kteří se stůj co stůj snaží v tomto největším přístavním městě v Chorvatsku zachovat český jazyk. Češi sem rádi jezdí k moři a odnedávna se mohou ubytovat i v tříhvězdičkovém hostelu, který byl v Domě vloni otevřen. Přednost je jistě i v tom, že se díky znalosti jazyka s místními krajany mohou domluvit. Riječané udržují zvyky a obyčeje svých předků, kteří se do Rijeky přistěhovali většinou z Daruvarska, ale někteří také z České republiky.
Anna Radojová o sobě tvrdí, že žije normálním životem. Narodila se manželům Agnéze a Josefovi Bučkovým v Rovišći, kde vychodila školu, a v Bjelovaru se vyučila švadlenou. Jak se dostala do Rijeky? „To bylo tak. Když nás navštívili babiččina sestra s manželem z jižní Moravy, chtěli samozřejmě vidět moře. Babička tedy rozhodla, že jim ho ukážu já, a že je vlakem doprovodím do Rijeky. Když jsme se tam dostali, na ulici nás překvapilo množství plačících Čechů. Psal se totiž srpen 1968 – Českou republiku okupovali Rusi. Chtěli jsme se vrátit, ale vlak byl plný, takže jsme museli čekat na další. Já postávala na peronu, když v tom mě oslovil neznámý mladík. Jmenoval se Branko. Před odjezdem vlaku jsme si vyměnili adresy, ale já tu jeho někde ztratila. Když jsem přijela do Rovišće, marně jsem prohledávala kapsy, po adrese ani stopa. Za dva dny potom mi přišel dopis s jeho adresou a pěti dináry na zmrzlinu. Naše známost se pak rozvíjela. On přijel za mnou, já za ním. No a nakonec jsme se v roce 1969 vzali a já v Rijece zůstala.“ Manžel pracoval jako elektrikář na lodi, Anna pětadvacet let v podniku Riječka indrustrija odjeće a deset let jako vedoucí výroby v soukromé firmě In consult. Zvykla si, i když, jak tvrdí, do Rovišće se ráda podívá. V Rijece žije už čtyřicet pět let. Má tady dceru, zetě a dvě vnučky. Do Besedy chodí všichni. Dcera Tamara, provdaná Macakanjová, je pokladní, obě vnučky tančily v Ráčcích, třináctiletá Nina tancuje i nyní, zeť pomáhá převážet věci, když je potřeba.
Radoja-1Anna tráví hodně času v besední kuchyni, při šití krojů, ale i na zkouškách sboru Nostalgie. „Členkou Besedy jsem od prvního dne, co byla založena, tedy od roku 1994. Letos oslavíme dvacáté výročí. Také můj manžel Branko v ní byl aktivní. Po jeho smrti před šesti lety jsem se do činnosti zapojila ještě více.“ Paní Anna považuje krajanský spolek za svůj druhý domov a není jí líto času, který mu věnuje. „Devatenácti členům dětské skupiny jsem šila kroje z modrotisku, pro šestnáct členek dívčí skupiny blůzy, živůtky a sukně, pro sedmnáct tanečnic skupiny moderních tanců úbory, pro pěveckou a taneční skupinu manželských párů úbory opravuji, když je potřeba.“
Anna od malička ráda zpívá, jako mladá zpívala ve školním a církevním sboru. „Mám ráda staroměstské, ale i lidové písně. Nejraději z nich mám písně Jaké je to hezké, Morava krásná zem... Ráda si zazpívám doma při práci, na zahrádce.“
Předkové Anny Radojové z otcovy strany pocházejí z jižní Moravy od Strážnice a z matčiny z Dolních Bojanovic. „Babička mé matky, Mařena Kuběnová, provdaná Klímková, se v této vsi narodila. Byla nejstarší ze čtyř sester. Jejich táta zahynul v první světové válce, záhy na to zemřela i matka. Babičku proto jako šestnáctiletou poslali k tetě a strýci Škrivánkovým do Rovišće, kde se seznámila s budoucím manželem Ivanem Klímkem a měla s ním moji mámu,“ řekla nám Anna. Ostatní tři  sestry zůstaly v Dolních Bojanovicích na jižní Moravě. Babička si odtud přivezla kroj, na který byla hrdá. Po válce ale došlo k velké krizi, která ji donutila prodat ho. Z bjelovarského muzea nebo z Obce ji za něj nabídli solidní částku, kterou nakonec přijala a kroj prodala. Později toho však litovala. „Babička mluvila česky a často si pletla chorvatská slovíčka s českými. Já jsem se to od ní naučila, ale mluvím málo. Dva roky sháněla vízum, aby navštívila svou rodinu na Moravě. Já jsem tam byla poprvé, když mi bylo patnáct. Měsíc jsem strávila v Lužicích a Mikulčicích. Pamatuju si na tu zimu, jako kdyby to bylo dneska, na karneval a na sobotní zábavy v krojích. Moc se mi líbili šohajové, kteří přijížděli z okolních vesnic. Nejsem si jistá, jestli jsou takové zábavy v krojích k vidění v jiných krajích Česka. Jezdila jsem tam pravidelně, později i s rodinou.“
Teď, když je paní Anna v důchodu, má víc času na zahrádku, kamarádky, cestování a koupání v moři, které miluje. Zajímá ji i nová technologie: „Před deseti lety jsem byla v první skupině důchodců, která se přihlásila na kurs informatiky, využívám skype a facebook, mám mobil a snažím se stále se zdokonalovat.“
A. Raisová/ar

Read 746 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 27 2019

V Jednotě číslo 27, která vychází 6. července 2019, čtěte:
- Žáci pátých tříd poprvé v České republice
- Představujeme rodinu Weisserovu z Daruvaru
- Zajímavosti z přehlídky dechových hudeb
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi