Sousedské posezení s programem začalo rozpačitě. Jedna z Besed nepřijela a nezbývalo, než se přizpůsobit, ohlásila v úvodu jménem hostitelů Zdenka Liberová. Program zahájila dvě děvčata s recitacemi o zimě. Akce se konala v besedních místnostech ve velice přátelské atmosféře, kterou navodila dechová hudba z Ivanova Sela. Domácí zpěváci z Hrubečného Pole, zřejmě inspirovaní, zpívali pak výborně, čistě a – vesele. I hudebníci z Pémie se s postupem večera dostávali do ráže, střídali české s populárními chorvatskými, zpívali, vstávali na sóla.
Součásti programu byla i ukázka draní peří. K členům Besedy se přidalo i několik žen z Hrubečného Pole. Jedna si vyžádala brka, ze kterých si chce udělat „peroutku“, protože prý se hodí do kuchyně víc než štětec, který používá. O dodržení starých zvyků se nejvíc starala Jaruška Vašková. Po programu spolu s Frantou Vaňousem pro nás zavzpomínali, jak se kdysi dralo v Malých Zdencích: „Když se dralo, my děti, jsme si hrály pod stolem, stavěly jsme „studny“ nebo věže z oklasků nebo z karet, s kterými jsme hráli černého Petra,“ pověděla Jaruška, zamlada Rejmanová. „Bylo také zvykem, že některá z žen vlítla mezi muže a nasadila některému košík nebo papírový pytel od peří na hlavu. Dělali z nich „kohoutky“, aby kvočny dobře seděly a bylo hodně kuřat. Nikdo se nezlobil, všichni se smáli...“
„Muži nedrali, ale chodili na besedu. Hráli jsme karty a zkoušeli tajně nasypat na plotnu pepř. Když se začal pálit, ženy kýchaly a peří jim ze stolu jen lítalo... To byl náš špás,“ řekl Franta. Oba se shodli, že dnes peří „lítá jen po zahradě,“ protože už není v módě. „Dřív museli do výbavy být čtyři velké polštáře, velká i malá peřina, a tak jsem je dostala i já. Pokrývám se nimi i dnes, je to zdravější než to, na čem dnes všichni spí....“
„Dormeo,“ věděl Franta jak se to jmenuje, i to, že jsou jejich peřiny hezky „složené v kinderbetu“. „Lidé chovali husy, dokud se peří dalo prodat. Cikáni ho po vesnicích nakupovali a říkalo se, že se dává do velkých lodí jako izolace.“ Oba naši spolubesedníci se shodli, že když se spalo na slámě a pokrývalo se peřinou, byli lidé zdravější a nebolela je záda. „A taky všichni byli spokojeni. Když mi v dětství babička přinesla jednu buchtičku z doderné, jak já jsem byla ráda! Dnes děti nechtějí ani každou čokoládu...“
Všechno je dnes jinačí, a tak břečku, která tradičně patří k doderné, Jaruška neuvařila jako vloni ze švestek a jablečných křížal sušených v chlebovce. Ovoce se neurodilo a tak v kompotu, jak se mu také ve Zdencích říkalo, byly letos i netradiční fíky a meruňky. Chutnaly výborně, stejně jako párky a štruce – závin z kynutého těsta. A pak se při dechovce dobře tancovalo, což asi k té tradiční doderné nepatří, ale to už opravdu nikomu nevadilo. V. Daňková/vd
