Aby tato vyprávění zachovala pro budoucí pokolení, pro svou vnučku a další potomky, pečlivě je prozkoumala a sepsala do knihy.
„Nikdy jsem neměla v úmyslu být spisovatelkou, ani si nemyslím, že jsem spisovatelka. Zapsat vyprávění dědy Jendy mě pobídla zaprvé moje vnučka, zadruhé hodně volného času, kterého má člověk přebytek, když je v pokročilém věku a už nemůže ani lyžovat ani cestovat a více pobývá doma se svými vzpomínkami,“ vysvětluje paní Vlasta své dobrodružství s psaním sbírky povídek České pověsti a legendy dětem vypraví děda Jenda (Češke legende i povjesnice djeci priča djeda Jenda). Jakmile si paní Vlasta vzala vnučku do klína, začínaly se hrnout vzpomínky na dětství, z mlhy zapomenutí vystoupil děda Jenda a začínal svá povídání o postavách starodávných českých pověstí a o místech, na kterých se odehrával děj prastarých legend…
„Vyprávěl je na rodinných posezeních při našich návštěvách v Česku, když jsme po celodenním toulání se Prahou a krajinou seděli za stolem a spolu si povídali. Bylo to tak zajímavé a vzrušující, že se nám nechtělo jít spát, pořad jsme odkládali odchod do postele, abychom slyšeli ještě a ještě.
Také si pamatuji, jak babička říkala: My jsme u nás doma do toho dávali cibuli… a já nikdy nevěděla, co považuje za doma, Česko nebo Chorvatsko. Zůstaly mi v památce taky zajímavé detaily, pro naše představy skoro bizarní – třeba starosta obce, který pečuje o dvě stě městských holubů, nebo ředitel školy, který v neděli odmetal sníh před školou… a ještě spousta dalších živých obrazů, ale nejlépe jsem si zapamatovala dědovo vyprávění o pověstech a legendách,“ říká paní Vlasta. Dodává, že jí to zaujalo natolik, že zkoumala veškerou literaturu a doplňovala si vědomosti o Libuši, Šemíkovi, Přemyslovi Oráči, svatém Václavu, praotci Čechovi… a když se rozhodla psát knihu, ještě jednou navštívila všechna místa a vyfotografovala pomníky a krajinu.
Děda Jenda se jmenoval Josef Olič. Narodil se v roce 1882 a na přelomu století se za chlebem přistěhoval do Chorvatska, kde si vzal za manželku Češku Františku Augustincovou Matuškovou. Seznámili se v Ludině, kde rodina nejdřív žila, oddali se v Záhřebu. Po druhé světové válce byl dědův pozemek znárodněn, dnes je na něm sisacké městské koupaliště u řeky Kupy. V roce 1947, v rámci velké akce reemigrace, se vrátil do tehdejšího Československa. „S dědou odjela větší část rodiny: dvě děti se svými rodinami. Zůstala pouze moje maminka, která byla nejmladším dítětem, tehdy už byla vdaná,“ říká paní Vlasta a dodává, že od tohoto roku dodnes se rozdělená rodina nepřetržité stýká, její příslušníci se navzájem navštěvují.
„V prvních letech jsme si pouze vyměňovali dopisy, protože v Československu za socialismu bylo cestování do zahraničí složité. My jsme cestovali bez problému, ale oni jen každých několik let a pouze jeden, nebo několik členů rodiny, nikoliv celá rodina,“ vypráví paní Soklerová Panjkovićová. „Z české strany však po tolika letech zůstal ještě jeden bratranec se svojí rodinou, každý rok pravidelně jedou k moři, a cestou se zastaví u nás. Naopak, my do Čech jezdíme na podzim, hlavně o Dušičkách a navštěvujeme hřbitovy.“
Od znovuzaložení České besedy v Sisku byla paní Vlasta léta činná v pěvecké skupině. Její dva synové, Davor a Dražen, česky rozumí, ale nemluví. Jsou však na svůj český původ hrdí. „My jsme prostě rodina, jakých je v krajanské komunitě dost, která miluje českou tradici a pečuje o ni, která ráda zdůrazňuje všechno, co má český původ a je hezké. Tak jsme třeba i na loňských Dožínkách byli všichni spolu u našeho stánku.“ M. Pejić/žp