„Moje česká vlast a Mámy“ – téměř bez přemyšlení odpověděla na otázku Sláva Kranjčevićová, zkušená hornodaruvarská zpěvačka, která v besedním sboru zpívá od jeho založení, plných čtrnáct let. V Besedě je aktivní „odkdy vychodila základní školu. To jsme tehdy na Podborech často hráli divadla, třeba Srdce. To bylo tak hezké divadlo, že jsem už několikrát v Besedě říkala, jestli ještě někde ta knížka je, že bychom ho mohli nacvičit znovu. Byly to moc hezké časy. Pamatuju, jak jsme šli na vystoupení třeba na Pechovec, do Holubňáku. Samozřejmě pěkně pěšky přes pole a s kulisami na zádech...“
Ačkoliv zná i novější české písně, paní Sláva nejraději zpívá „to co jsme zpívali kdysi“. Tato usměvavá a milá zpěvačka upoutala obratným úvodním proslovem, kterým téměř bez příprav a papíru, z kterého by jej četla, poutavě představila divákům hornodaruvarský sbor. Na otázku, proč se jí z repertoáru sboru nejvíce líbí právě uvedené písně, odpověděla: „Protože se cítím jako pravá Češka a protože mám syna v Praze.“ Teď více o tom, jak asi vypadá proces hledání nových písní pro pěveckou skupinu. „Ježo je přitom velice vstřícný, zahraje nám všechno, co bychom chtěli zpívat. Domluvíme se,“ řekla nám samá pochvalná slova na účet kapelníka hornodaruvarského sboru Miroslava Klígla.
„V životě jsem neslyšel žádnou českou písničku, dokud Besedě nedoporučili, aby mě vzali jako hudební doprovod pro sbor,“ řekl nám Zdenko Josipović. Při jeho harmonice se zpěvákům z Nové Gradišky už třetí rok lépe zpívá. „Písně do repertoáru vybíráme společně, některé se tam dostaly, protože jsme k nim měli noty. Většinou se domluvíme, které budeme zpívat. Když někdo přijde s nějakým návrhem, nejdříve se poradím s internetem a youtubem, pak se poradíme společně, co zvládneme a co si zapamatujeme. Většina z nás nerozumí česky, takže nám ti, kteří umí, musí písničku přeložit a vysvětlit, co které slovo znamená a jak se vyslovuje. V případě že najdeme několik různých verzí stejné písně, tak hlasujeme. U nás má opravdu každý stejné právo při rozhodování,“ řekl nám Zdenko, jinak dlouholetý zaměstnanec komunálního podniku v Nové Gradišce.
„Všechny písně, které náš sbor zpívá, jsou hezké, jedinečné a – veselé. A to je přesně podle mého gusta. Pokud si však musím vybrat, tak moje nejoblíbenější je Okolo Hradce, krásná rytmizovaná polka, skoro pochod. Ale ať už je píseň jakákoliv, potřebuje naplnit emocemi, teprve potom je její krása a síla úplná. Jak jsem se s českými písněmi seznamoval přes repertoár našeho sboru, tak jsem získal dojem, že všechny české písně jsou valčíky a polky. Když jsem poprvé slyšel zpívat sbor Záhřebského županství, tak jsem zjistil, že české písně mohou být i molové. Dodá jim to docela jiný nádech a atmosféru a přiznám se, že jsem poslouchal, ani nedutal a opravdu si jich užíval. I český hudební doprovod je docela jinačí, než ten, na který jsme si tady ve Slavonii zvykli. Řekněme, klarinety mají v české hudbě opravdu velkou roli. Ten rozdíl mě natolik zaujal, že jsem si dal práci a doma na počítači natočil CD s typickým českým doprovodem k našim písním, a to tak, že jsem postupně hrál na klávesy všechny instrumenty.“
V hudební škole, kde se jako dítě učil hrát na harmoniku, vydržel Zdenko jen tři roky, pak se ale sám naučil hrát na řadu nástrojů. Během třiceti let aktivní hudební kariéry hrál v desítce různých lokálních skupin, v širokém rozpětí od rockových až k tamburašským, od svatebních k snad nejznámější skupině Meteori. I když ho ještě pořád zvou na různé „gáže“, nyní je Beseda místo, kde hraje nejčastěji, a kterému dává přednost.
„Nejraději mám staré lidové písničky, které naši staří zpívali, řekněme Pod tou starou lípou“ řekla nám Alice Skenderová, zpěvačka, která ve sboru České besedy Garešnice zpívá nejdéle. „Připomíná mi časy, kdy se lidé víc scházeli, bavili se a zpívali. Měli tehdy k sobě blíž.“ Paní Alice si na to pamatuje dobře, vyrůstala v Hercegovci, kde celá rodina Motyčkova chodila do Besedy. „Moje sestry, matka, bratr, oni všichni zpívali a tančili a tak i já. Jako žačka české školy jsem zpívala na festivalech a tančila na Našem jaru,“ zavzpomínala.
I dnes má velký přehled o české hudbě, řádně totiž poslouchá české vysílání Radia Daruvar a manžel, ač česky neumí, jí říká: „Jen to nech, hezky se to poslouchá.“ Dobře také ví, co zpívají jiné Besedy, často si pouští CD, která natočily jiné sbory a které Garešničtí dostali darem. „V našem sboru písně vybíráme tak, aby se lidem líbily a aby je mohli zvládnout ti, kteří česky neumí. Takových je hodně a musím říct, že je to moc hezké naučit je děti. Těší mne, jak nás poslouchají, jak se snaží pochopit o čem píseň je a zvládnout výslovnost.“ Vůbec si pochvaluje spolupráci s městským sborem Graničar, ve kterém také zpívá. Besední sbor je vlastně jen jeho menší část a to „nás zpěváky ještě víc sbližuje, a tak by to v jednom městě vlastně mělo být.“
„Byl jsem hostem na valné hromadě, a když jsem slyšel, jak chlapci zpívají, tak jsem si řekl, že chci zpívat i já“, řekl nám Tomislav Kostiha, stáží nejmladší zpěvák pěvecké skupiny Besedy Záhřebského županství. Zpívá jen devět měsíců, „Se sborem jsem velice spokojen. Jestli jsou oni se mnou, nevím,“ šibalsky dodal jako i to, že „cvičíme docela tvrdě, ale přitom se i pobavíme, zavtipkujeme“. Tento třicetiletý mladý muž, který každý den dojíždí do jednoho záhřebského účetnictví do práce, se nám pochlubil, že má dokonce dvoje české kořeny „Praděda z jedné a prababička a praděda z druhé strany byli Češi.“
Jeho nejmilejší píseň z repertoáru sboru je Pijme vínečko, a to „protože jsem převzal rodinný vinohrad a teď ho modernizuju, omlazuju, vysazuju.“ O česko-chorvatských hudebních vztazích věděl mnohem dříve než přišel do Besedy. Věděl i to, že je Ja se konja bojim česká píseň a že Kristýnku svého času nazpívala i Tereza Kesovijová. Osobně preferuje tamburicu a slavonské písně, ale když ho někdo ve společnosti vybídne, aby zazpíval nějakou českou, tak vybere Hospůdko malá, a to „Protože hezky zapadá do atmosféry, ve které se zpívá...“   V. Daňková/vd