Zemřel Slávek Pokorný Slíva

8. 5. 1961 – 20. 12. 2018
Nenahraditelná a bolestná ztráta
Ten pátek se zpráva šířila nezastavitelně jako požár. Každý ji přenášel v rozpacích a s určitou rezervou – to snad není možné, jak by se to mohlo stát právě jemu?

Byl tak dovedný a schopný, tak zručný a znalý, když byl tak hodný a chtěl pomoci každému, a nepřemýšlel kolik času a námahy si to vyžádá. Přece jen to byla pravda – ve čtvrtek 20. prosince při tragické nehodě zemřel v turistické chatě na Petrově vrchu Slávek Pokorný, předseda daruvarského turistického spolku. Slávko, Slávek, Sláveček, nebo jednoduše Slíva, jak mu všichni říkali.
Vedl místní turistický spolek a byl horlivým organizátorem výletů, zájezdů, dokonalým hostitelem v turistické chatě. Jako každá opravdová holka pro všechno se staral o každý detail, od pronajímání turistické chaty do údržby lanovky a sjezdovky. Slíva byl také velmi činný hasič, zvlášť úspěšný v práci s týmem v hasičských soutěžích. Byl nadále členem rady české menšiny a členem správního výboru České besedy Daruvar, jeden z nejvýznamnějších herců besední divadelní skupiny Sebranka, bez kterého byla činnost sekce nemyslitelná. Byl mnohonásobným dárcem krve, zasloužil si za to vysoké státní vyznamenání, obdržel i početná uznání a ocenění za zásluhy v řadě dalších oblastí...
Všechno to stačil dělat po plném úvazku na svém pracovišti na údržbě v Daruvarských lázních. Pracoval svědomitě a odevzdaně, bez jakékoliv rezervy, nikdy se neptal na pracovní dobu. Začal v roce 1984, kdy kvůli náhlé otcově smrti přerušil studium na vyšší technické škole Rade Končar v Záhřebu, kde předtím absolvoval střední školu a vyučil se elektrotechnikem.
Zvláštní kapitola v jeho životě patřila hasičům. Šlo o velkou rodinnou tradici, a tak Slíva hrdě nosil hasičský stejnokroj už jako kluk a v polovině sedmdesátých let byl nejmladším daruvarským hasičem, který se podílel na stavbě nové hasičské zbrojnice. Určitou dobu byli ve sboru dobrovolných hasičů čtyři členové tří generací rodiny Pokorných – Slíva, jeho otec, strýc a děda.
Osobně jsem ho znal dlouho a velice dobře. Při každém setkání jsme žertovali, třeba na účet jeho odolnosti vůči zimě. Právě v takových zimních dnech jako jsou teď, rychle a dlouhými kroky kráčí přes náměstí, knír má roztáhnutý do širokého úsměvu, spěchá za nějakou prací… „Ty ses určitě nepodíval do kalendáře, když jsi odcházel z domova?“ ptám se a ukazuji přitom na vyhrnuté rukávy tenké košile a na kolemjdoucí, kteří mají teplé kožichy a šály a stejně se klepou zimou. „Ale, mně vůbec není zima,“ směje se Slávek a rychle jde dál ulicí, protože práce nepočká. Nikdy se nedíval, jestli svítí slunce, nebo měsíc, nebo vůbec nic, vždycky něco dělal, pro něj neexistovaly neproveditelné akce a bezvýchodné situace.
„Můžeš tomu uvěřit?“ ptali se také mně toho patečního odpoledne.
A já nemohu, a zase a opět nemohu. Nemohu, protože je přinejmenším nespravedlivé, aby se fatální rčení Dnes jsme, zítra nás není, dokazovalo tak krutým a brutálním způsobem. Nemohu tomu uvěřit také proto, že fráze, že nikdo není nenahraditelný, neplatí absolutně. Aby se vyplnila prázdnota vzniklá Slávkovým odchodem, je zapotřebí nejméně tří lidí. Na druhé straně tomu věřit mohu, protože takový, jakým byl on – jak to říkali v kovbojských filmech – neumírají v posteli, ale v botách. Pro Slívu bylo nejnormálnější věcí být sám v turistické chatě na Petrově vrchu a přenocovat tam, být sám daleko od města, často i bez spojení se světem. Stejně tak pro něj bylo nemyslitelné, aby si čas krátil seděním u televize, protože vždycky bylo něco, co bylo třeba opravit, a on to dělal ochotně a bez odkládání.
„Co se přesně událo, to se pravděpodobně nikdy nedozvíme, protože, jako i často před tím, byl tam sám,“ napsali turisté na spolkové facebook stránce a vyzvali jeho přátele, aby o tom nespekulovali, ale aby mu vzdali hold jediným přiměřeným způsobem – prací na turistické chatě, která měla pro Slávka tak velký význam. Víkend strávili úklidem pokojů a přípravou na příchod skupiny skautů.
A na konečný odpočinek, o kterém samozřejmě všichni vědí, že nebude žádným odpočinkem, protože jeho neklidnému duchu není vlastní utrácet čas – tedy do nekonečna věčných turistických a hasičských povinností a akcí, oprav, schůzí a divadelních zkoušek, k poslední nebeské lanovce jsme ho vyprovodili na Štědrý den, v pondělí 24. prosince na jednom z největších pohřbů, který se konal na daruvarském městském hřbitově. Mato Pejić

Opustil nás výborný herec, dobrý hospodář a upřímný přítel
Ke všem těm, kteří se od minulého pátku snaží pochopit, že náš Slávek Pokorný navždycky odešel, patří také Česká beseda Daruvar, a zvlášť její divadelní skupina, které věnoval tolik času a svých dovedností, a které mohl ještě hodně dát. Byl náš, stejně tak, jako patřil hasičům a turistům, Daruvaru a mnoha přátelům v Chorvatsku a Česku. Uvědomujeme si s bolestí, jak moc nám bude chybět a jaké privilegium jsme měli, že jsme patřili mezi jeho přátele.
Slávek pocházel z krajanské rodiny, kde bylo samozřejmostí věnovat se dobrovolné práci a pomáhat druhým. Šel v jejich stopách. Odmala byl členem Besedy, hasičského spolku, a svou činností v turistickém spolku dokázal spojit svou lásku k přírodě a lidem. Měl silnou potřebu pomáhat, a to ho přivedlo i k dárcovství krve. Patřil k největším dárcům v kraji, tak velkým, že ho před časem vyznamenal i prezident republiky. Slávek o tom nikdy nemluvil, stejně jako vlastně nikdy nemluvil o sobě. Přesto, že jsme ho všichni měli rádi, věděli jsme o něm vlastně velmi málo.
V Besedě byl již více než dvacet let divadelním ochotníkem. Přišel mezi nás, když jsme chystali oslavu 100. výročí českého divadla v Daruvaru a hned napoprvé ve hře Naši furianti vytvořil malou, ale pozoruhodnou roli obecního strážníka, kdy se stal legendárním jeho výjezd na jeviště na jízdním kole. Od té doby hrál pravidelně a postupně se propracoval k hlavním rolím. Neexistovala pro něho malá role, každou hrál, jako by byla ta největší. Na zkoušku přicházel nejen s naučeným textem, ale i s přesnou představou, jak jeho postava bude vypadat, a také s návrhem, jak vytvořit scénu. A protože byl technicky zdatný, bez problému ji pomohl i realizovat. Možná si diváci ještě vzpomenou na malíře pokojů Sýkoru, kterému ochotníci svěřili maskování ve hře Bejvávalo čili Naše první divadlo. Nezapomenutelným byl jeho Jakub z Vánoční pohádky, kdy přesvědčivě a bez ostychu zahrál malého kluka, anebo náčelník Nejvyšší v Době kamenné. A tak dál, výčet jeho rolí by byl dlouhý. V poslední hře daruvarských ochotníků Ducháčkové hrál nejstaršího ducha a herce Josefa, ale bez jeho uklidňující povahy a invence by tak složitou hru snad ani nebylo možné realizovat. Každý detail v divadle byl pro něho stejně důležitý: s velkou péčí a šikovností promýšlel, sháněl a vyráběl kulisy, scénu, rekvizity, prostě všechno, co divadlo dělá divadlem. A zářil spokojeností, když se věc podařila. Jeho tvář snad nikdy nezakalil ani stín mrzutosti. Slávek byl všude, neustále v pohybu, vždy dopředu věděl, co a jak udělat. Často s telefonem v ruce, protože zároveň řešil řadu dalších věcí, občas ze zkoušky odběhl vyřídit něco pro hasiče či pro turisty a za chvíli byl zpět, soustředěný a pozorný. Měl prostě lidi rád a nic mu nebylo těžké udělat.
Když nehrál divadlo, byl dobrým hospodářem v Českém domě. Znal ho jako svůj vlastní domov a jako o vlastní domov se o něj staral. Byl při všech besedních akcích, vždy tam, kde bylo třeba. Měl zvláštní schopnost šířit kolem sebe pohodu a dobrou atmosféru. Vždy byl veselý, pozorný a ohleduplný, sám si nikdy nestěžoval, ale dokázal si všimnout, když někdo jiný potřeboval podporu nebo povzbuzení. Takový byl Slávek. Jeden jediný a neopakovatelný.
Budeš nám, kamaráde, hodně scházet. Jestli existuje nějaké divadelní nebe, už tam určitě připravuješ kulisy pro novou hru. Ale tady, mezi námi, po tobě zůstalo prázdné místo. Ještě naposled ti děkujeme za všechno, čím jsi byl a co jsi pro nás udělal. Děkujeme ti za to, že jsme mohli být s tebou a že jsme se mohli považovat za tvé kamarády.
Jménem divadelní skupiny České besedy Daruvar Libuše Stráníková

Read 97 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 27 2019

V Jednotě číslo 27, která vychází 6. července 2019, čtěte:
- Žáci pátých tříd poprvé v České republice
- Představujeme rodinu Weisserovu z Daruvaru
- Zajímavosti z přehlídky dechových hudeb
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi