Josef Růžička a Zdenka Blažková z Rijeky

ČESKÝ DŮM JE JEJICH DRUHÝM DOMOVEM
Rijecký krajanský spolek patří k těm mladším. Nedávno oslavil své dvacetiny, a není divů, že v něm dost krajanů pracuje od prvního dne. Je také větší počet celých rodin, které přispívají ke spolkové činnosti. Jsou i takové případy, že se na různých besedních akcích podílejí dokonce tři generace jedné rodiny. Takovým případem je Josef Růžička a jeho děti a vnoučata.

„Do Rijeky jsem přišel v roce 1969 kvůli práci. Nemínil jsem tu zůstat delší dobu, ale trochu po trochu, a ještě stále jsem zde,“ začíná vyprávět Josef Růžička, který se před necelými padesáti léty v Rijece uplatnil jako zedník. Při práci vychodil technickou školu a stal se stavebním technikem. Dostal práci ve stavebním podniku Primorje a tam pracoval do odchodu do důchodu před sedmi lety.
Svoje stavebnické povolání využil i  při stavbě vlastního domu, ale v něm dnes už nežije. Věnoval ho dceři a synovi. „V přízemí žije dcera se svou rodinou, na prvním poschodí synovi tchán a tchyně, syn s rodinou žije na druhém poschodí. My jsme odešli žít zvlášť,“ říká J. Růžička a dodává, že po manželčině smrti žil pět let sám, a potom se setkal s nynější manželkou Zdenkou Blažkovou, se kterou už patnáct let žije na východě Rijeky v městské části Sušačka Draga.
„Já jsem se v Rijece provdala za Vénu Blažka, s ním jsme spolu žili pětatřicet let a máme dvě děti. Čtyři roky jsme žili v Německu, tam jsme si vydělali nějaký dinár a koupili si v Sušačké Draze dům. Potom se manžel rozstonal a v roce 2000 zemřel,“ vypráví svůj životní příběh paní Blažková, důchodkyně, která dvacet let pracovala v mateřské škole. „Zůstala jsem sama. Dcera odjela do Německa, syn se oženil, tatínek umřel… S Pepou jsme se znali z dřívějška, oba pocházíme z Holubňáku, a po nějaké době přišel žít ke mně. Je to příjemnější, když nejsem sama.“
Rodiče paní Zdenky se do Rijeky přestěhovali ještě v roce 1975, oba už zemřeli, rodný dům v Holubňáku už dávno prodali, a tak tam dnes nemá nikoho a nic. „Stejně se tam čas do času jezdím podívat,“ říká. Důvod proč jet do Holubňáku je i příbuzenstvo pana Josefa. „Mám tam synovce, syna mého zesnulého bratra, ale v sousedním Šibovci mám stavení, a tam opravdu často jezdíme, snad desetkrát až dvanáctkrát do roka,“ říká pan Růžička.
O rodinných dějinách a o předcích, kteří z Čech přijeli do Chorvatska, toho pan Josef neví hodně. „Maminka se narodila ve Trojeglavě, její maminka byla Jarešová ze Střežan, a tu moje znalosti o rodokmenu po ženské linii končí. Vím ještě jenom to, že maminčin děda byl z Německa. Co se týká mužské linie, předpokládáme, že se přistěhovali před více než dvě stě let, ale jak a odkud, o tom nevím nic.“ U paní Zdenky je to o kapánek lepší. „Moje babička Chalupecká nám vyprávěla, že se její babička přistěhovala se psím spřežením z Moravy, že nebyly vlaky ani jiné dopravní prostředky a že cestovali čtrnáct dnů.“
Do činnosti krajanského spolku se pan Růžička zapojil v roce 1996, asi dva roky po jeho založení. Přišel do Besedy na pozvání předsedkyně Fanynky Husákové a od té doby je pořád aktivní. Hrál v divadle, zpívá v pěveckém sboru, ale největší přinos dal, když se stavěl Český dům. „Já jsem vlastně byl největším viníkem, že se stavělo. Když se jednou paní Husáková vrátila ze schůze v Daruvaru a přinesla nějaké materiály o spolkových domech, prohlédl jsem to a řekl, že bychom také mohli něco udělat. Ze Svazu nám sugerovali, ať koupíme nějaký starý objekt, ale já jsem byl proti tomu, protože jsem si myslel, že je lepší, a dokonce i levnější stavět od začátku, než předělávat a upravovat staré. A tak trochu po trochu, schůze za schůzí a došlo na to, že se bude stavět dům. Nikdo nám nevěřil, že to dokážeme, mysleli si, že je to jenom fixní idea,“ zavzpomínal J. Růžička na časy, kdy se riječtí krajané pustili do dobrodružství, které skončilo stavbou, na kterou jsou dnes hrdí nejen riječtí Češi, ale také celá krajanská komunita i místní prostředí – město Rijeka a županství. J. Růžička se stal předsedou stavebního výboru, který Beseda založila v lednu 2000. V říjnu 2004 při oslavě desátého výročí Besedy byl položen základní kámen. Slavnostní otevření domu se uskutečnilo při oslavě patnáctého výročí spolku v roce 2009.
„V Rijece je jen hrstka Čechů, pocházíme z malých míst a převážně z vesnického prostředí, někdo z Končenic, někdo z Prekopakry, Holubňáku nebo z Daruvaru a zvykli jsme si navzájem si pomáhat. Tady nám to také fungovalo, dobře jsme si rozuměli, vždycky jsme se o všem mohli domluvit. Abychom co nejvíc ušetřili, všechno, co se mohlo, jsme udělali sami,“ doplňuje paní Blažková. „Každý z nás něco uměl – jeden byl zedník, druhý truhlář, někdo byl elektrikář, někdo uměl třeba vařit, a tak jsme se postarali i o jídlo… Všechno jsme dělali bezplatně, protože jsme měli velkou vůli, a ukázali jsme, že se tak všechno může vykonat,“ říká paní Zdenka, a dodává: „Od té doby bohužel zemřelo dokonce dvanáct mužů, dnes bychom to těžko udělali. Je nás málo, a mladí o spolkovou práci nemají velký zájem.“
„Můj syn a nevěsta jsou také členy Besedy, ale s češtinou na tom nejsou nejlíp. Syn dost rozumí, ale česky nemluví, nevěsta je Chorvatka, rozumí jen trochu, ale jejich sedmnáctiletá dcera Matea tančí v besedních skupinách už celých deset let,“ vypraví J. Růžička a dodává, že dcera také rozumí česky, ale nemluví, a její dvě dcery také tančí v Besedě. Dcera paní Zdenky žije v Německu. Syn je tady, ve vesnici Sveti Kuzam nedaleko Rijeky, je členem krajanského spolku, ale není moc aktivní, zatímco jeho dvě děti do Besedy nechodí vůbec. „Je to dost daleko a z tohoto prostředí nemáme v Besedě nikoho,“ odůvodňuje paní Zdenka.
Přesto, že je doba, kdy se každý honí za svou prací a nemá čas na jakoukoliv společenskou činnost, oba si myslí, že má rijecká Česká beseda budoucnost a že krásný dům, který si krajané vybudovali, nezůstane jen mrtvý kapitál. Rodina Josefa Růžičky a jeho tři vnučky, které tančí v Besedě, jsou příkladem, který dává naději.
Kromě besední činnosti a práce v Českém domě, který je prakticky jeho druhým domovem, pan Růžička nemá hodně jiných věcí, kterými by se zabýval. Nemá nějaké zvláštní hobby, stejně ale nemá dlouhou chvíli – kdysi chovali s manželkou drůbež a králíky, nyní pořad něco opravuje a upravuje kolem bytu, a kdekoliv je zapotřebí někomu poskytnout pomoc, tady je Josef Růžička. Text M. Pejić, foto mp a rodinné album

UČÍME SE ČESKY A CESTUJEME
Laura Palačinovićová – Tancuji v Besedě proto, že to je něco, co jsem měla ráda odmala. Doufám také, že mi to pomůže naučit se trochu líp česky, protože neumím mluvit, i když dost rozumím.
Lorena Palačinovićová  – Já ráda tancuji, líbí se mi to odjakživa, a chtěla bych udržet styk i s českou menšinou, ke které patří moji předkové. Proto ráda chodím do České besedy.
Matea Růžičková – Tancuji s nimi odmala a líbí se mi to. Je to v dnešní době vzácnost tancovat ve folkloru, a proto se mi to líbí ještě víc. Lidový tanec je hezký, moc se mi líbí, a umožňuje nám i dost cestovat.

Read 129 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi