Doktorka Nataša Lončarová končí s dlouholetou lékařskou praxí

MOJI PACIENTI BYLI MOU VELKOU RODINOU
Od začátku roku v Končenicích už nic není stejné. Po čtyřech desetiletích každodenní práce do důchodu odešla oblíbená lékařka Nataša Lončarová. Odchod do důchodu několikrát odkládala, teď to ale už nešlo. V místní ambulanci se nyní střídají lékaři z okolních míst, dokud neproběhne výběrové řízení. Doktorka Nataša se sem tam v ordinaci objeví popovídat si se svými pacienty a pomoci radou.

„Mám divný pocit. Doposud moje denní rutina začínala otázkou kolik je hodin, kterou jsem každé ráno kladla manželovi, protože jsem měla strach, že přijdu pozdě. Nyní se to neptám, nikam nemusím. Druhou velkou změnou je poměrná izolace kvůli potížím se zrakem. Sedím doma, nedívám se na televizi, číst nemůžu, a to je pro mě, zvyklou na neustálou komunikaci s lidmi, opravdové koma. Naštěstí mi Sněžka občas zavolá, když je něco opravdu naléhavé nebo mimo pracovní dobu lékaře, který nyní do ambulance dojíždí. To sestoupím z bytu do ordinace a jsem chvilku mezi lidmi. Myslím si, že si těžce po tolika letech zvyknu nedělat svou lékařskou práci.“
Doktorka Nataša ji dělala plných šestačtyřicet let. Z toho devětatřicet let zde, poznala každého občana nejen Končenic, ale i všech okolních vesnic. „S pacienty jsem vždycky měla výborné vztahy, hodně jsme spolu mluvili a chovali se jako jedna velká rodina. Znají mě i podle toho, že jsem jim i nadávala, když neposlouchali, ale na druhou stranu, když bylo zapotřebí, mohli ke mně ve dne v noci, k dispozici jsem byla vždycky.“
Za čtyřicet let se hodně toho změnilo. Zlepšila se komunální infrastruktura a tím i hygienické návyky obyvatelstva. Jiný je také vztah k vlastnímu zdraví, jiné jsou možnosti dopravy a vůbec technické vymoženosti. „Vesničanům jsem radila, ať po každém dešti dezinfikují studně, a už to dalo výborné výsledky, abychom nemluvili o pokroku medicíny, který výrazně zlepšil diagnostikování.“   
„Nejkouzelnější v této práci je, když se narodí dítě pacientovi, u jehož kolébky jsem také byla. Vidíte charakteristické rodinné črty a najednou si uvědomíte průběh času,“ říká doktorka Nataša a dodává, že má i pacienty, kteří se narodili na začátku její praxe a kteří už mají vnoučata.
Doktorce Lončarové v Končenicích nikdo neřekne jinak než doktorka Nataša nebo naše doktorka. Tak jí říká i zdravotní sestra Sněžka Horynová, která s ní pracuje od roku 1990, tedy téměř celá tři desetiletí. Sestra Sněžka má úhrnem osmatřicet let pracovní stáže a taky se pomalu chystá do důchodu, ale kdyby mohla ještě pracovat se svou doktorkou, vydržela by donekonečna. „Bylo mi s ní překrásně, prostě nemám slov,“ řekla nám sestra Sněžka. „Doktorka Nataša ví všechno a ničeho se nebojí, a proto jsem vždy měla jistotu a ráda chodila do práce. Své poslání brala vážně, celý život se vzdělávala a pacientům byla k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Bylo by skvělé, kdyby se vrátila ještě na pár let alespoň na půl pracovního úvazku.“ Tak říkají také radní v obecním zastupitelstvu, kteří k loňskému Dni obce udělili jménem všech občanů paní Lončarové uznání za dlouholetou obětavou práci.
Dodatečnou oblibu mezi vesničany si doktorka zasloužila i tím, že umí česky. Většina obyvatelstva se totiž lépe vyjadřuje v češtině a je mnohem lepší, když s lékařem mohou mluvit mateřským jazykem. Doktorka Lončarová byla za mlada Damjanovićová. Ani jedno příjmení neprozrazuje žádný krajanský původ, ale přece ho má. „Moje babička z maminčiny strany přišla z Čech se svou matkou, když jí už bylo osmnáct. Byla to mlynářská rodina Křenova, která koupila mlýn v Blagorodovci, nebo ve vesničce Goveđe Polje, potom se přestěhovali do mlýna v Sirači. Babička se provdala do Lipovce za tamního mlynáře Viktoru a do konce života se nenaučila chorvatsky. Jediné, co se naučila, bylo zeptat se mého tatínka, který přišel z Liky – Rade, chceš jednu rakiju, a on vždy odpovídal: Bako, daj mi jednu kořalku.“
Rodiče chtěli, aby chodila do české mateřské školy, po které vychodila i českou základní a české oddělení gymnázia. „Kdybych tehdy byla věděla, že lze dostat stipendium v České republice, na studium medicíny bych se zapsala v Praze,“ pointuje.
Doktorka Lončarová odešla do důchodu vlastně ze zdravotních důvodů – potom, co se čtyři a půl desetiletí starala o zdravotní stav místních obyvatel, přišel čas, aby se postarala o své vlastní zdraví. Musí na operaci očí, na kterou se chystá už nějaký čas. „Na takovéto operace se musí čekat. Loni jsem dostala zvláštní brýle, bez kterých bych nedokázala pracovat. Stejně jsem na počítači psala tak, že jsem nos téměř přilepila na obrazovku. Prohlídky pacientů mi nedělaly problém, protože jsem se diagnostice učila v době, kdy nebylo tolik techniky, diagnóza se stanovila na základě rozhovoru a fyzikálního vyšetření, teprve potom následovaly laboratorní rozbory.“
Operaci jednoho oka prodělala v lednu, nyní čeká na další operaci. Rozhodla se jít na operaci ve Splitu, kde má syna, a tak čas mezi kontrolami trávila s vnuky, kterým vyprávěla české pohádky.
„Vzhledem k tomu, že mám celkem šestačtyřicet let pracovní stáže, mohla jsem do penze už před šesti lety, ale protože jsem moc vázána k tomuto prostředí, zůstala jsem, dokud to šlo.“ Operace také odkládala, jak nejdéle mohla. „Ani teď bych na ně nešla, kdybych nemusela,“ říká, a dodává, že neví, co bude po operaci, protože ta může i neuspět. „Nemám co ztratit, protože stejně nevidím. Tedy, může být jen líp, hůř být nemůže.“
Před doktorkou Natašou je období vyřizování mnoha věcí a jistě nebude mít dlouhou chvíli. Během roku se přestěhuje do Daruvaru do stavení svých rodičů, v kterém nyní žije její bratr, a pokud operace druhého oka proběhne v pořádku a situace se zrakem jí to dovolí, možná bude v končenické ambulanci dále pracovat tak, jak to důchodcům umožňuje zákon – na půl pracovního úvazku. Když ne, bude své důchodcovské dny krátit čtením – prozatím pouze největších titulů v novinách.  Text M. Pejić, foto mp a archiv Jednoty

V ordinaci dokonce i porody
Za války a těsně po válce bylo hodně nepříjemných případů, přesto během kariéry doktorka Lončarová zažila mnohem více pěkných chvílí a hezkých zážitků. Nejsilnější dojem na ni zanechal případ s mladou těhotnou ženou, která měla domluvený porod ve virovitické nemocnici, ale kvůli náhlým bolestem přišla do ordinace. „Po prohlídce jsem jí řekla: Nemůžeš už nikam. Porodila v ordinaci a s ní a jejím synem bylo všechno v pořádku,“ vzpomíná doktorka. „Měli jsme ještě jeden podobný případ – manželský pár na cestě z Maďarska do Záhřebu se zastavil u nás a žena také porodila zde v ambulanci.  Řekla mi, že první dva porody měla komplikované, proto jsem předem s bjelovarskou nemocnicí domluvila, aby na ni čekali a postarali se o matku s dítětem, které jsem poslala sanitkou s doprovodem. Všechno proběhlo v úplném pořádku a Kristina, která se u nás narodila, je dnes studentkou, a stále ještě kontaktujeme. To jsou překrásné zážitky – pomoci někomu na svět.“

Read 58 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 21 2019

V Jednotě číslo 21, která vychází 25. května 2019, čtěte:
- Pokřtěna kniha Češi ve světě 4 – Příběhy z Chorvatska
- Setkání a jednání krajanské delegace v České republice
- Zahájeny Dny české kultury v Bjelovaru a Jarní tóny Jana Vlašimského ve Virovitici
- Setkání krajanských literátů a divadelní večírek v Dolních Střežanech
- Přátelské posezení v kaptole a Májová setkání v Hercegovci a Tréglavě
- Představujeme Marušku Brežnjakovou ze Sokolovce
- Kurz českého jazyka Učíme se česky a souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi