Reportáž ze 186. Oktoberfestu v Mnichově

ŽÍT SE NEMUSÍ, ALE PÍT PIVO SE MUSÍ
„Jsme velice spokojeni, byl to kvalitní Wiesn pro celou rodinu!“ slavnostně prohlásili pořadatelé největšího a nejdůležitějšího pivního festivalu na světě, mnichovského Oktoberfestu, hned po ukončení 186. vydání festivalu v neděli 6. října 2019. Uveřejnili i bilanci události – 6,3 milionu návštěvníků a 7,3 milionu vypitých tupláků, tedy litrových džbánů piva. „Jsem velice spokojen, byl to velmi kvalitní Wiesn na oslavu mých třiceti let od první návštěvy Oktoberfestu,“ slavnostně jsem prohlásil já hned po návratu z bavorské metropole.

Ano, zní to docela neskutečně, ale je to pravda – poprvé jsem se na cestu do tehdy neznámých evropských končin vydal v roce 1989 a můj spolucestující a zároveň řidič byl dolnodaruvarský přítel a pivní společník Josef Pepa Souček, kterému nikdo neříkal jinak, než Suljo. Tehdy jsme o Oktoberfestu nevěděli téměř nic, jen to, že jde o festival, který navštěvují miliony lidí z celého světa, a že poté, co jsme absolvovali domácí pivní scénu, musíme zažít také to. Nedostatek informací jsme dohonili velice rychle. Protože nám ovzduší, které tam panuje, hluk, rozjařený dav a skvělé, chutné březnové festivalové pivo velmi učarovalo, hned jsme se rozhodli zájezd do Mnichova opakovat v příštím a v každém dalším roce. Své nadšení jsme daruvarské společnosti přenesli tak přesvědčivě, že nás v následujícím roce jelo dokonce sedm, hned potom ale naší nově stanovenou tradici hrubě přerušila válka.

VŠECHNO BYLO STEJNÉ, A LEPŠÍ
Po dvou letech jsme pokračovali s uskutečňováním svého plánu, ale do autokempu Thalkirchen v jižním předměstí Mnichova jsme přijížděli z různých stran – já i nadále z Daruvaru, on z moravské Přibyslavi, kam se za války odstěhoval. A začali jsme se zkoumáním krás a pamětihodností hlavního města Bavorska a dějin Oktoberfestu. Zjistili jsme, že všechno začalo v roce 1810, kdy královský dvůr u příležitostí svatby prince Ludvíka, pozdějšího bavorského krále Ludvíka I., a princezny Terezie von Sachsen Hildburghausenové, pořídil pro lid slavnost s koňskými dostihy a čepováním piva. Událost se konala na louce mimo město, a protože se všem líbila, koně tam závodili i v následujícím roce. Akce byla každý rok větší a bohatší, přibývaly programy a obsah, jako jsou třeba stánky s občerstvením a různé atrakce, průvod krojovaných spolků a zemědělská výstava, a město se rozrůstalo. Nyní se Theresienwiese, jak byla ona louka pojmenována na počest královské nevěsty, nachází uprostřed Mnichova.
Letošní počet návštěvníků je už desetiletí standardem, jen každý čtvrtý rok o něco klesne. Na části festivalového prostoru se totiž kvadrienálně koná zemská zemědělská výstava. Už více než sto let velké mnichovské pivovary, kterých je šest (Augustiner, Hacker Pschorr, Hofbräuhaus, Löwenbräu, Paulaner a Spaten), mají své stany, mohutné montážní pavilony s pěti až deseti tisíci míst. Víc než padesát let akci zahajuje primátor hlavního města naražením prvního sudu a prohlášením Ozapft Is!, což v bavorském dialektu znamená: Je naraženo! V příštím roce bude oslava první kulatých narozenin nejnovější doprovodné akce Oktoberfestu – takzvaného Oide Wiesn tedy Nostalgického Oktoberfestu, ukázky festivalu, jaký byl přesně před sto lety. Tato akce byla poprvé uspořádaná v roce 2010 u příležitostí oslavy dvoustých narozenin festivalu a těšila se tak velkému úspěchu, že se od toho roku koná pravidelně.
O naší první návštěvě v roce 1989 svědčí pouze jeden leták s programem festivalu a oficiálním logem, které jsme si dali vytisknout na příležitostné tričko k letošnímu výročí, a naše vzpomínky, které jsou velice živé a houževnaté. Zavzpomínali jsme na řidiče autobusu, který na nás promluvil srbsky a svezl nás do města bez jízdenky, na atmosféru nějaké místní hospody, kde kluci hráli šipky, na to, jak se dříve pivo čepovalo z dřevěných sudů, jak všechno vlastně bylo stejné, ale přece jen lepší. Vzpomněli jsme si dokonce i na japonského motorkáře, který se celou noc ze svého miniaturního stanu ozýval hlasitými prdy... Z druhé návštěvy máme už i několik černobílých fotografií, pár let potom jsme začali fotografovat řádně a stále častěji, nakupovat suvenýry, především trička a džbány, a sbírat pestré a přitažlivé jídelníčky. Všechno to ale nestačilo, a tak jsem usoudil, že bych tyto zájezdy měl popisovat a zanechat o nich písemnou stopu. První reportáž uveřejnila Jednota v roce 1996 a v ní byl fenomén Oktoberfestu, pod mottem Žít se nemusí, ale pit pivo se musí, vylíčen od začátku a do detailů. Krajanský časopis věnuje prostor na svých stránkách festivalovým cestopisům dodnes, a od roku 2008 se reportáže v chorvatštině objevují také v internetu.

EIN PROSIT DER GEMÜTLICHKEIT
Všechno je tam obrovské. Festivalový prostor se rozléhá na dokonce čtyřiceti hektarech. Vedle patnácti obřích stanů se pivo čepuje a jídlo podává také v několika desítkách menších. Návštěvníky lákají dva tisíce stánků, pouličních zábavních dílen a atrakcí. Během dvou týdnů trvání akce se upeče téměř sto padesát celých volů, kuřata, ryby a vepřová kolena se počítají na statisíce, odpad na tisíce tun, spotřeba vody a elektřiny na miliony kubíků a kilowatů, výdělek na miliardy eur. Jde o čísla, z kterých se točí hlava, ale to, co moře turistů přitahuje, je ovzduší, které tam panuje. Když počasí poslouží, festivalovým prostorem teče řeka hostů, která vás nese širokými ulicemi, mezi stany, do nichž se už nevejde ani jehla. Už tam sedí sto tisíc žíznivých hrdel, a ze všech stran se linou vůně vepřové pečeně, pražených mandlí, grilovaných kuřat, párků a kysaného zelí a sem tam i hromádek koňských koblih. U oficiálního stanu každého pivovaru stojí spřežení se šesti čistokrevnými koňmi jako ukázka historického rozvážení pivních sudů do hospod. Jde o zvláštní atrakci, u které si snad každý návštěvník musí pořídit selfíčko, a k fotografování vyzývá i spousta dalších věcí, takže se na Oktoberfestu nikdo neobejde bez mobilu v ruce.
 Z každého pivního stanu se rozléhá refrén, který mohutné lidové dechové orchestry opakují snad každých patnáct minut – Ein Prosit der Gemütlichkeit, což v místní řeči znamená „Pijme na dobrou náladu!“ A to je moment, když si každý musí ťuknout s každým v bližším a dalším sousedství, a napít ze svého mázu. Je to jednou z prvních frází v bavorštině, které jsme se v Mnichově naučili, a ovládáme i spoustou dalších, však všechny se vztahují na festival a na pití piva, zatímco mimo Oktoberfest jsme praktický negramotní.
To ale vůbec nevadí, jelikož nám to, co umíme, bohatě stačí na všechno, co v bavorské metropoli potřebujeme. Potřebujeme především prozkoumat nevyčerpatelné pamětihodnosti, které stoji za to poznat, pivovary, pivnice a biergartny, tedy pivní zahrady, jež jsou jedny z mnichovských kulturních památek. A proto bychom i po třiceti letech pravidelného cestování do Mnichova měli na Oktoberfest zavítat ještě párkrát.        Text Mato Pejić, foto mp, Josef Souček a Marta Voršiláková

Read 102 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 39 2020

V Jednotě číslo 39, která vychází 3. října 2020, čtěte:
- Předsedou České besedy Mezurač zůstává Velibor Potužák
- Pedagogové z Valašského Meziříčí na stáži
- Lipovečtí si připomněli patrona Čechů sv. Václava
- Večer bohatství jazyků ve Virovitici
- Svatý Jeroným a Češi
- Seznamte se s rodinou Horynovou z Končenic
- Jane‘s Walk: Po stopách zaniklého průmyslu a slavné letecké minulostí
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi