Se specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem

ČESKÁ REPUBLIKA – MŮJ DRUHÝ DOMOV
„Česká republika, a zvlášť Praha, jsou mým druhým domovem. Jsem s nimi spojený, dá se říci, pupeční šňůrou,“ prohlásil známý daruvarský specialista fyzikální medicíny dr. Božidar Egić, kterého jsme navštívili v jeho útulné soukromé ordinaci naproti hotelu MladiMir v Daruvaru, kde pracuje společně se synem Danilem, diplomovaným fyzioterapeutem. Zajímalo nás, proč tak miluje Českou republiku a Prahu a co ho váže k češtině.

„V Praze jsem prožil překrásný rok 1992/1993, kdy jsem tam byl jako jediný cizinec na postgraduálním studiu vývojové kineziologie a dynamické neuromuskulární stabilizace. Stipendium jsem získal od českého ministerstva zdravotnictví. Institut se nachází v Praze 4, Budějovické 15. V manuálním lékařství (užívání technik rukama při odstranění bolesti kloubů, páteře) jsem se nejdřív začal zdokonalovat u dr. Pujeviće v Bělehradu, který se to naučil v Institutu tradiční čínské medicíny, ale nemohl mi vystavit certifikát o absolvování, proto jsem se rozhodl ho získat v Praze, která byla ze všech destinací pro mě nejblíže. Druh rehabilitačního resp. manuálního lékařství se může studovat i v Anglii, Nizozemí a Kanadě,“ vysvětlil nám dr. Egić.

Postgraduální studium v Praze
„O postgraduální studium jsem se začal zajímat prostřednictvím svého kamaráda, daruvarského zlatníka Josefa Částka, který má přátele v Kutné Hoře. Dříve to nešlo jako nyní přes maily. V roce 1987 jsem v Praze kontaktoval internistku a specialistku manuálního lékařství a vedoucí postgraduálního studia Evu Rychlíkovou. Byla to má první návštěva Prahy, která mi učarovala, takže tam od té doby jezdím často. E. Rychlíková mi ale sdělila, že studium je jen pro Čechy. Náhodou jsem se ale seznámil s ředitelem Poděbradských lázní, který za mě žádost na postgraduální studium napsal. No, a nakonec mě přece jen vzali. Když jsem tam přijel, byl jsem mile překvapen. Měl jsem super podmínky. Institut má jedenáct pater, dole je restaurace, recepce, v prvních třech patrech přednáškové auly a ohromná knihovna. Měl jsem tam všechno, nemusel jsem ani vycházet ven. Na studiu bylo dvacet Čechů a Slováků, já jediný cizinec,“ uvedl B. Egić, který se v Česku učil od světoznámých neurologů a psychiatrů tzv. Pražské školy, uznávaných všude ve světě. Mezi nimi byli kapacity jako např. prof. Karel Lewit, prof. Jan Jirout, prof. Václav Vojta, prof. František Vele, prof. Vladimír Janda aj. „Klinika pro fyzikální medicínu a rehabilitaci, v čele s tehdejším primářem V. Jandou, sídlila ve fakultní vinohradské nemocnici. Seznámil jsem se se všemi profesory. A i nyní, když tam přijedu, se u nich zastavím. Mimochodem, v Praze se dají sehnat novinky z oboru, proto vždy, když tam přijedu, mé kroky nejdříve míří do ulice Lipová 7, kde se prodává zdravotnická literatura. U nás v Chorvatsku odborné knihy nejsou k mání.“ uvedl doktor.

Třicet let expertem Daruvarských lázní
„Když jsem začal pracovat v Daruvarských lázních, přijížděly k nám na přípravy nejdříve sportovní kluby. Měl jsem blízko ke sportu, v letech 1971–72 jsem se zabýval karate, byl jsem i předsedou prvního karate klubu v Daruvaru, který pak jedno období nefungoval, později se ale znovu zaktivoval. V Daruvarských lázních jsem vytvořil oddělení pro léčení a rehabilitaci špičkových sportovců a pro prevenci sportovních poranění,“ uvedl B. Egić, jehož rehabilitační program byl úspěšný, snad proto jezdilo na rehabilitace tolik známých profesionálních sportovců od lyžařských hvězd Janici a Ivici Kostelićových přes tenistku Petru Martićovou, diskařku Sandru Perkovićovou, boxéra Mirka Filipoviće až k házenkáři Nikšovi Kalebovi a fotbalistovi Filipu Lončarićovi. Pro zajímavost, u B. Egiće se léčil i známý český fotbalový reprezentant z Prahy Štefan Simič.

Od narození v Miokovićevu až k soukromé ordinaci
„Původně jsem chtěl být chirurgem nebo kardiologem, ale nakonec jsem se rozhodl pro fyzikální medicínu,“ pokračoval ve svém vyprávění B. Egić, který se narodil v roce 1953 ve Virovitici. „S otcem Draganem, vedoucím účetnictví a maminkou Milenou, hospodyní, jsem žil v Miokovićevu, nyní Đulovac. Tam jsem vychodil část základní školy a v Daruvaru 7. a 8. třídu a gymnázium. Moje rodina se do Daruvaru přestěhovala. Lékařskou fakultu jsem absolvoval v Rijece, postgraduální studia v Záhřebu a Praze a specializaci v Záhřebu, kde jsem se zdokonaloval v akupunktuře. V naší rodině jsme nikdy neměli doktory. Po fakultě jsem rok pracoval ve virovitické nemocnici, pět let v daruvarském Domě zdraví a třicet let v Daruvarských lázních (1984–2013). S manželkou Brankou, roz. Petrovićovou, absolventkou Fakulty politických věd, obor sociální politika, která pracovala v Dalitu jako sociální pracovnice, máme dvě děti – dceru Božidarku (1986) a syna Danila (1984).
Dcera si po Rijecké lékařské fakultě, obor management našla práci v poliklinice Aviva v Záhřebu, kde je sedm let. Chtěli bychom, aby pracovala v naší soukromé ordinaci, o kterou se od roku 2012, kdy jsme ji otevřeli, stará moje žena. Syn je diplomovaný fyzioterapeut se specializací myoskeletární (manuální) medicíny v Záhřebu a absolvoval DNS (dynamické neuromuskulární stabilizace) v Praze, je ženatý s Mirnou Zailcovou. Mají 5,5letého syna Manuela, našeho jediného vnuka. Byl bych rád, kdyby se i vnuk naučil česky,“ přeje si B. Egić. „V Bělehradě mám sestru Branku, která pracuje jako zdravotní sestra,“ informoval nás o rodině B. Egić a dodal, že v jejich ordinaci organizují i kurzy DNS, které on a jeho syn absolvovali v Praze. „Vzdělávání probíhá ve spolupráci s pražskou školou rehabilitační medicíny. Organizujeme je už osm let. Začali jsme s nimi v roce 2011 v Záhřebu. Ročně máme 2–3 kurzy.“ Text A. Raisová, foto ar a rodinný archiv

Kurzy češtiny – pro začátečníky a konverzační
„Když mi Fanynka Stehnová
z městské knihovny přišla do naší ordinace jako pacientka a řekla, že vede kurz češtiny pro začátečníky, neváhal jsem a přihlásil se. Nebyl jsem spokojen s tím, jak mluvím. Bylo nás na něm pět doktorů – tři lékaři, zubní lékař a veterinář. Nemohli jsme se dočkat čtvrtka, kdy kurz probíhal, abychom se zase naučili něco nového,“ vyprávěl B. Egić. Letos by mu, aby lépe rozuměl, až opět navštíví Česko, měl pomoci další kurz, tentokrát konverzační pod vedením učitelky z České republiky Nadi Sviderkové.

Daruvar–Praha
B. Egić s nadšením mluví o Češích: „V Daruvaru žije mnoho Čechů a jejich potomků, všichni tu umí nebo rozumí česky, takže ti, kteří sem z České republiky zavítají, se diví, že se tu bez problémů domluví. V Daruvarských lázních jsem se setkal s mnoha zaměstnanci české národnosti. Mohu o nich říci jen to nejlepší. Jsou to pilní, pracovití a příjemní lidé. A našich lidí v Praze je také dost. Jednou jsem tam na koleji navštívil kamaráda a na vrátnici jsem potkal Daruvařanku paní Koudelovou, která vykřikla: Doktore, jste to vy! Co tady děláte?“ No, svět je hold malý. Na závěr náš hostitel dodal, že by se rád stal členem některé z Besed.

Read 12 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 48 2019

V Jednotě číslo 48., která vychází 7. prosince 2019, čtěte:
- V Bjelovaru se po třinácté konal Večer národnostních menšin
- Zasedaly rady Svazu Čechů
- Lipovlanská Beseda oslavila patnácté výročí znovuzaložení
- V Záhřebu a v Jelisavci se konaly semináři o vyúčtování
- Řada besed pořádala kulturní programy
- Divadelní skupina Sebranka chystá premiéru k 40. výročí
 - O společném životu menšiny a většiny na semináři FUEN v Rakousku
 - České školy v programu Erasmus+
- Sažetak, souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi