Jaké to je slavit narozeniny na přestupný rok

Jak všichni víme, letošní rok 2020 je přestupný, což znamená, že má o jeden den více. Přestupný rok vzniká tak, že kalendářní rok není stejně dlouhý jako oběh Země kolem slunce. Den, který chybí, doplňuje jednou za čtyři roky právě 29. únor. Jsou lidé, kteří se právě 29. února narodili, a kteří toho dne, a to jen jednou za čtyři roky, oslavují narozeniny.

„JE MI TEPRVE DVACET!“ RADUJE SE OSMDESÁTNICE
Na světě žije několik miliónů lidí, kteří se narodili právě 29. února. Patří mezi ně například slavní: skladatel Gioachino Rossini, herečka Alice Davenportová, novinář Herbert Ihering a další, ale třeba i ti, kteří žijí ve vaší blízkosti. Mezi nimi je i Ivka Víšková, rozená Šinková, jejíž rodina pochází ze Zagorje, od města Varaždinu. Narodila se 29. února 1940, a ačkoliv jí je letos 80, slavila teprve dvacetiny.
Za oslavenkyní jsme si zajeli do Garešnice, kde nyní, po smrti manžela Stanislava, už třetí rok žije u jednoho ze synů – Stjepana a jeho ženy Milušky. Své dětství ale prožila ve vesnici Hrastovac u Garešnice, provdala se do Daruvarského Brestova, kde se naučila česky, protože celá její rodina tímto jazykem mluví.
Paní Ivku jsme navštívili na narozeninové oslavě, a to právě, když krájela ohromný narozeninový dort s nápisem Sretan 20. rođendan. V den oslavy byl dům plný hostů z Garešnice, Brestova, Kutiny, Palešniku. Jaký je to pocit slavit dvacetiny a zároveň mít čtyřikrát víc?“ zeptali jsme se oslavenkyně: „No, je to krásný. Škoda, že opravdu těch dvacet nemám. Narozeniny totiž slavím každý rok 28. února a jen na přestupný rok 29. února. Osmnáctiny jsem slavila už v Brestově. To nás ale bylo míň než dneska, kdy nás je asi dvacet. Takovou velkou oslavu jako dnes jsme ještě neměli. Na mé narozeniny přijela sestra Boženka (66) z Kutiny, nepřijely moje dvě sestry z Križevců Ana (83) a Rezika (76) a Barbara (74) z Ivance u Varaždinu. Je to pro ně už daleko,“ vysvětlovala.
„Vdala jsem se do Daruvarského Brestova, s manželem Stanislavem jsme se měli moc rádi. Celý život jsme se zabývali zemědělstvím a starali se o dobytek, obdělávali 15 jiter pole, k tomu byla starost o domácnost a o dva syny. Manžel byl členem brestovské České besedy a hasičského spolku. Hasičem byl od svých 18 let, dostal mnoho uznání a medailí. S manželem nám bylo moc hezky. Škoda, že teď v důchodu, kdy bychom mohli žít spokojeně, tady už se mnou není. Onemocněl a během půl roku zemřel,“ se slzami v očích vyprávěla paní Ivka, která ráda vzpomíná na Brestov: „Měli jsme tam dobré sousedy. Všichni navzájem jsme si pomáhali, i doma i na poli.  Děti mě nechtěly nechat samotnou a odvezly si mě do Garešnice, jsem tu spokojená. Na patře žijí mladí – vnučka s manželem a mým pravnoučkem Hrvojem. Pomáhám jim při žehlení, úklidu, vaření. Také moje druhá snacha bydlí v Garešnici blízko nás. Dobře si všichni rozumíme. Do Brestova, kde jsem žila blízko Českého domu, občas zajedeme na pole a obejdeme stavení.“ uvedla paní Ivka.  Text a foto A. Raisová

Pod jednou střechou čtyři generace
Paní Ivka se narodila manželům Jeleně Šinkové, roz. Copakové a Mirkovi Šinkovi, oba z Varaždinu, pak se přestěhovali do Hrastovce u Garešnice. Ivka má dva syny – Stjepana (1964), pracoval jako policista, a Jaroslava (1966), byl hlídačem, oba žijí v Garešnici a oba jsou už v důchodu. Syn Stjepan má za manželku Milušku (roz. Královou), a druhý syn Jaroslav má za ženu Míru (roz. Kutnohorskou). Obě snachy pracují v textilním průmyslu v Garešnici a obě také pocházejí z Brestova. Na oslavě byla i Miluščina sestra Zdenka, provdaná Nováková, která zpívá v pěvecké skupině Konvalinky brestovské Besedy. Všichni ve Víškově rodině, až na vnoučata a zetě, hovoří česky. „Mám tři vnoučata – od Stjepana Maju a od Jaroslava Sanelu a Vedrana. Od Sanely mám i dvanáctiletou pravnučku Anteu a od Maji pětiletého pravnuka Hrvoje.“

MÁM RADOST Z KAŽDÉHO SPOLEČNÉHO DNE
Zašli jsme do Dolní Rášenice, která sousedí s Ivanovým Selem za krajanem Slávkem Valným. Je jedním z mála lidí, kteří se narodili právě na přestupný den. Chtěli jsme si popovídat o této zvláštnosti. Zajímalo nás, jak tuto skutečnost vnímá on, zdali jako štěstí anebo naopak nedostatek.
Hned na začátku našeho rozhovoru bylo vidět, jak je mu milé, že se o něj Jednota zajímá, protože je jejím věrným čtenářem a každé číslo si dopodrobna přečte. „Nejdříve si ji prolistuju a podívám se na fotografie, abych viděl, koho na nich poznám,“ řekl.
Slávkovi je teď sedmdesát šest, ale posledního dne v únoru oslavil své devatenácté narozeniny. „Hned, jak jsem se narodil, zapsali to datum, i když se někteří později v matrice pokoušeli datum mých narozenin změnit na třeba první březen. Řekl jsem jim, že to nemá žádný smysl. Znám hodně lidí, kteří se narodili třeba na starý rok a rodiče ho dali zapsat do knihy (kdysi to dělali na faře) až na první den příštího roku. Moji to nechtěli, navíc ne i z toho důvodu, že v den, kdy sem se já v Rášenici narodil, jeden příbuzný stejného příjmení zemřel, a tak se mluvilo o tom, jak jeden Valný odešel a hned ve stejný den se druhý narodil,“ povídal Slávko.  
Slávko žije s manželkou Amálkou v Dolní Rášenici. Mají hodně příbuzných, kamarádů a známých, kteří k nim často zavítají na kus řeči. Oba jsou v důchodu a doma mají, jako i na ostatních vesnických statcích, velkou zahradu a domácí zvířata. Všechno je krásně upravené a čisté, mnozí by řekli, jako v pohádce. V létě se u nich najde různé ovoce a zelenina, kterou pak často rozdávají těm, kteří doma nemají, anebo jim neurodilo. „Pak z toho máme všichni radost,“ říkají.  Babička moc ráda vaří, a to pravá česká jídla, která děti zbožňují. Mezi nimi jsou i české knedlíky, buchty… Nedávno jim upekla vdolky. „Moje vdolky všem tak moc chutnaly, že se za nimi jen zaprášilo a upekla jsem jich několik plechů,“ se smíchem povídala Amálka.
Největší potěšení jim svou návštěvou udělají jejich nejmilejší – nejbližší rodina. Dcera Vlasta s manželem Vládou a dvěma dcerami Mateou a Petrou žijí v Záhřebu. Matea se před dvěma lety provdala a také často s manželem do Rášenice k prarodičům zavítá. Právě oni se postarali, aby oslava dědových narozenin byla nezapomenutelná. Před oslavou zavolali dědovi, co by si k narozeninám přál, na což on odpověděl, že traktor. „A představte si, oni mi donesli dort, na kterém byl celý venkovský statek i s traktorem,“ zaslzely dědovi oči a pokračoval s povídáním, jak oslava probíhala. „Dostal jsem i hrneček s nápisem Nemilejšímu dědečkovi,“ řekl. „Kdysi tomu tak nebylo a ani jsem nevěděl, že mám narozeniny, neoslavovaly se jako dnes. Přece nějakou tu láhev domácí slivovice jsem odnesl do práce, abychom si s kolegy po práci připili na zdraví. Jinak doma na venkově se nikdy narozeniny neoslavovaly, a teď na stará kolena mi děti připraví takovou oslavu a radost. Jsem jim vděčný za to, co jsou pro nás schopné udělat.“
S rodinou Valných jsme se loučili s přáním, aby se stejně tak veselá oslava konala i za čtyři roky, kdy to bude kulaté výročí, dvacáté narozeniny nebo osmdesáté, je to vlastně jedno.
Text A.-M. Štrumlová Tučková, foto z rodinného alba

Valny

Read 16 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 13 2020

V Jednotě číslo 13., která vychází 28. března 2020, čtěte:
- Opatření vlády RCH proti epidemii koronaviru
- Hlavní město Záhřeb a jeho okolí zastihlo silné zemětřesení
- Kvůli koronaviru zavřeny školy
- Opatření pro záchranu života – Situace se mění ze dne na den
- Situace s koronavirem v zahraničí – Jsme na tom asi podobně
- Ke Dnu Jednoty – 55 let od založení novinově vydavatelské instituce
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi