Splněná očekávání a touhy

UČITEL SLÁVEK RUSÍN NA STOPĚ PAMÁTEK STARÉHO EGYPTA
Je 21.45 a já sedím v hlavní odbavovací hale letiště Václava Havla v Praze se svým jedním kufříkem a baťohem u nohou. Za sebou už mám prvních tři sta kilometrů vlakem, kdy mne na nádraží v Novém Jičíně vyprovodila celá má nejbližší rodina, manželka, obě dcery a tři a půlroční vnučka Beatka.

Jedu sám, protože se mnou nikdo nechtěl jet. Pro mne jsou památky starého Egypta vrchol toho, co bych chtěl v životě vidět, ale chápu, že někomu to nemusí říkat vůbec nic. Naštěstí mám rodinu velmi tolerantní, a tak mne na tuto mou vysněnou pouť pustila. Jak tak stála na peróně a mávala, loučení mi najednou připadalo celkem dramatické.  
Na letišti vše v pohodě, jen jsem si dal nabíjet mobil do veřejné zásuvky, a když vyhlásili, že náš let do Hurghady se už odbavuje, tak jsem ho tam samozřejmě nechal. To jsem zjistil až těsně před nástupem do letadla, kdy jsem chtěl poslat ještě poslední zprávu a nebylo z čeho. Naštěstí tam mobil stále ještě, chudák, ležel na zemi a zřízenec letiště, který mne přes dvě záchytné brány doprovázel zpět, mi popřál šťastnou cestu.
Přesně v jednu hodinu se letadlo vznáší nad nádherně nasvícenou noční Prahou a za čtyři hodiny už z malého okénka v letadle pozoruji východ slunce nad Rudým mořem v Egyptě.
Po celkem rychlém celním a vízovém odbavení už nasávám teplý, svěží, přímořský ranní vzduch venku před letištěm, kde se pomalu houfuje naše skupinka, se kterou budu trávit nastávající týden. Většinou jsou to rodinné páry, já patřím mezi tři jedince, kteří se vypravili sami. Po přejezdu autobusem do hotelového komplexu na nás čeká ve vestibulu náš delegát. Je to Egypťan, který nás nádhernou plynnou češtinou vítá na našem pobytu. Studoval češtinu v Praze pět let a jen lehký cizinecký přízvuk a barva jeho pleti prozrazují, že není Čech. Seznámil nás s programem na příští den, takže jsme se hned dověděli, že další noc se opět nevyspíme (v letadle jsem ani nezabral), neboť je odjezd od hotelu v 1.40 a čeká nás šestihodinová jízda autobusem do Káhiry. Naštěstí se mi podařilo trochu se prospat odpoledne na pláži a pak asi dvě hodiny před odjezdem.
S rozbřeskem slunce nás vítalo ospalé dvacetimilionové velkoměsto. Život v Káhiře je asi jedno velké jezdění autem a postávání na ulici. Provoz na silnici je velký chaos, neexistují pruhy, značky, a stále někdo troubí. Předjíždí se ze všech stran. Náš egyptský průvodce Mostafa nám zjednodušeně popsal získání řidičského průkazu, kdy ujedete pár metrů dopředu, pár metrů dozadu a máte splněno. Spoustu dopravních vozidel řídí i malé děti. Cizinci se to může zdát neskutečné, ale místní se v jízdě autem vyžívají a za celou dobu jsme se setkali jen s jednou dopravní nehodou.
 No a pak se to stalo. Najednou se mezi domy objevila silueta pyramid. Bylo to sice ještě hodně daleko, ale úplně mne to ohromilo a zároveň nadchlo. Na co jsem se těšil celý život, bylo náhle tady. Předpokládám, že jsem některým spoluvýletníkům musel připadat jak nepříčetný, ale začal jsem dělat jednu fotku za druhou a v rychlých intervalech jsem střídal mobil a kameru, aby mi náhodou něco neuniklo. Další vrcholný zážitek se dostavil, když jsme přijeli autobusem až skoro pod Cheopsovu pyramidu a vystoupili ven. Ta velikost se nedá popsat, natož nějakým rozumným způsobem nacpat na fotku. Prostě to nejde, člověk to zkouší ze všech možných stran, ale ta hora kamení je tak obrovská, až vás úplně pohltí. Čím pak jde člověk blíž a blíž k ní, tak se nad ním pořád zvedá výš a výš. Je ohromující a pořád si dáváte otázku, jak je to možné.
Původně jsme měli naplánováno dopoledne muzeum a odpoledne pyramidy. Náš zkušený průvodce věděl, že nás bude hodně, kteří se budeme chtít podívat do Cheopsovy pyramidy, což není zase až tak samozřejmé, poněvadž se prodá 250 vstupenek ráno a 250 před uzavřením areálu v 17 hodin. No a kdybychom sem přijeli po obědě, tak šance dostat se dovnitř by nebyla. Díky tomu jsem si mohl prožít největší zážitek z celého pobytu.
Po vstupu do pyramidy se několik desítek metrů člověk skoro plazí otvorem metr krát metr mírným stoupáním a s každým dalším krokem cítí tu zvětšující se obrovskou masu kamene a zároveň se rychle otepluje a ubývá čerstvého vzduchu. A pak to přijde. Najednou se můžete narovnat a před vámi se objeví prostor tzv. Velké galerie, která je 45 metrů dlouhá a přes 8 metrů vysoká. Jen žasnete nad genialitou stavitelů, když si uvědomíte, že kolem vás je 2 433 400 m³ kamenné hmoty sestavené z 2,3 milionu kusů kamenných bloků a už nějakých 5000 let pořád drží pohromadě. Samotná pohřební komora se sarkofágem je už proti tomu jen obyčejný obývák. Moc dlouho zde ale nevydržíte, protože stoupající teplota a stále méně kyslíku vás nutí opustit tyto úžasné prostory. Když jsem se ocitl venku, připadal jsem si skutečně, jako kdybych vyšel ze záhrobí.
Zbytek dne už pro mne byl najednou nějaký nezajímavý, přestože jsme navštívili Muzeum v Káhiře s nepřeberným množstvím starověkých artefaktů. Velmi působivý pro mne byl ještě pohled na zlatou masku Tutanchamona, kdy si ji můžete zblízka prohlédnout v klidu do každého detailu.
Poté nás čekala ještě zpáteční cesta do Hurghady, kam jsme dorazili pozdě večer a rychle jsme se všichni drali do postelí, protože ráno se odjíždělo ve 4 hodiny směr Luxor na Nilu, kde jsme se všichni těšili, až nás ubytují na výletní lodi a poplujeme další čtyři dny směr Asuán.
Ráno jsme si sbalili všechny věci a po pětihodinové cestě autobusem, kdy jsme projížděli zajímavou kamenitou oblastí pohoří Rudého moře, se začala země zelenat. Pole s rýží, cukrovou třtinou a palmové háje, to byl signál, že Nil už nemůže být daleko.
Před námi byla návštěva chrámů v Karnaku a Luxoru. Z mého pohledu se mi více líbil Luxor, přestože, nebo právě proto, že je menší a útulnější. V obou případech si ale člověk může ukroutit hlavu a bolí ho za krkem, když chce dohlédnout až pod strop obrovských 22 metrů vysokých sloupů, které se tyčí téměř všude kolem vás. Největší dojem na mě udělala dochovaná barevná hieroglyfická a obrazová výzdoba na stěnách, stropech a sloupech v obou chrámech. Velmi působivá je také Alej sfing s beraními hlavami. V Karnaku je bohužel dost velká část v rekonstrukci a nebyla přístupná. Tento třetí den jsme také navštívili dílnu na výrobu papyru. Mostafa nám sám předvedl, jak a z čeho se papyrus vyráběl.
Unavení ale s hlavami plnými dojmů a zážitků jsme se konečně ubytovali na lodi, povečeřeli a krátce poseděli na palubě lodi s pohledem na zapadající slunce.
Časné vstávání na druhý den nás ale všechny zahnalo do postelí. Tentokrát nebyl problém usnout, jednak velkou únavou a jednak jemným pohupováním lodi na hladině Nilu.
Čtvrtý den jsme posnídali v 5 hodin ráno a nasedli na malý člun, který nás převezl na druhý břeh Nilu, kde jsme strávili celý den. Před námi byla návštěva Údolí králů, chrámu královny Hatšepsut, Memnonových kolosů a dílny na výrobu předmětů z alabastru.
Opět se projevily zkušenosti našeho průvodce Mostafy, který nás sice vytáhl opět za tmy z postelí, ale stálo to za to. Na parkovišti v Údolí králů jsme byli první a zažili nádherné svítání s postupným osvětlováním okolních skal a také bez všudypřítomných a často až velmi otravných nabízečů všeho možného i nemožného. V klidu jsme si mohli projít celé údolí a navštívili hrobky čtyř faraonů. Obzvlášť výzdoba faraona Ramesse V. je úžasná. Barvy, které září ze stěn, vypadají, jako by teprve před chvílí zaschly.
Při krátké zastávce v alabastrové dílně jsme viděli, jak pracná a obtížná je výroba různých váz a šperků z alabastru. Poté jsme přejeli k chrámu královny Hatšepsut, což je jeden z nejlépe zrekonstruovaných objektů umístěný v nádherném prostředí skal a zároveň s obdivuhodným výhledem na údolí Nilu.
Poslední zastávkou tohoto dne byly Memnonovy kolosy, pod kterými si člověk opět uvědomil svou vlastní malost a zároveň ohromnou zručnost starých Egypťanů.
Po návratu na loď jsme hned vypluli směrem na jih proti proudu Nilu. Večeře na plující lodi a večerní posezení na palubě s pozorováním západu slunce byl rovněž nádherný zážitek. S postupně se stmívající oblohou vystupoval nad Nilem Měsíc, který jsem poprvé v životě viděl jinak, než je běžné v našich zeměpisných šířkách, a to ve tvaru misky nebo písmene U. Rovněž zářící souhvězdí Orion přímo nad hlavou je pro Středoevropana něco zvláštního, protože u nás je vidět jen v zimě těsně nad obzorem. V noci jsme se přesunuli o 85 kilometrů jižněji až k městu Edfu, kde nás čekal další krásný chrám zasvěcený bohu Horovi. Během plavby mě kolem půlnoci vzbudily hlasy za oknem kajuty, což mi připadalo nějaké divné. Vysvětlení bylo však velmi jednoduché, neboť jsme právě proplouvali zdymadlem, které nás posunulo o pět metrů výše.
Ráno už bylo příjemnější na vstávání, neboť Mostafa nás nechal spát až do 5.30 hodin. Odjezd k chrámu se tentokrát konal na vozíčcích podobných rikši, ale tažených jedním koníkem. Poprvé jsem zažil dostihy přímo uprostřed města, kdy z lodí vyjíždělo obrovské množství turistů rozmístěných po čtyřech, těch vozíků jelo jedním směrem asi sto, a všichni se snažili být u chrámu první. Pokřikování, strkání, pískání, nadávání a pošťuchování patří určitě k atmosféře a koloritu tohoto zajímavého způsobu převozu.
Chrám boha Hora patří mezi nejzachovalejší a každého musí ohromit vstupní pylon, který je vysoký 36 m. Zachovalost jeho výzdoby, místy i barevné je způsobena tím, že byl tisícovku let téměř celý zavát pískem a až v polovině 19. století znovu objevili a vykopali francouzští egyptologové.
Ve většině chrámů jsme viděli tzv. nilometry, což je vlastně sestupná chodba se schodištěm, vybavena měřící stupnicí. Tato chodba v době záplav ukazovala výšku hladiny Nilu, a podle toho byla určována výška daní, neboť bylo možno odhadnout, jaká bude úroda.
Ještě jsem se nezmínil o počasí, které jsme v tuto dobu měli. Na poznávací zájezd v této oblasti téměř ideální. Každé ráno jsme sice mrzli a první dva dny se i přes den teplota nedostala nad 15, takže svetr a bunda patřila k základnímu vybavení, ale každým dnem se oteplovalo. Samozřejmě i čím jsme byli jižněji a blíže k Asuánu, bylo tepleji a tepleji, a poslední den jsme se už blížili přes den k třicítce.
Po druhé části městských dostihů jsme se dostali zpátky na loď a hned vypluli na dalších 60 km směr město Kom Ombo, s menším chrámem, tentokrát věnovaným dvěma bohům – Horovi, se sokolí hlavou a Sobekovi, s hlavou krokodýla. Asi největší zajímavostí tohoto chrámu je muzeum s mumifikovanými krokodýly. Po návratu na loď jsme navečer opět vypluli dále, tentokrát již do našeho cílového přístavu v Asuánu, kam jsme dorazili těsně před půlnocí.
Poslední poznávací den se vstávalo v jednu hodinu, abychom stihli svítání v Abú Simbelu, což byl pro všechny velmi působivý a nezapomenutelný zážitek. Po dvouhodinové prohlídce jsme se vydali zpět do Asuánu, kde jsme se přeplavili na malých motorových vyhlídkových člunech na ostrov Philae k našemu poslednímu chrámu zasvěcenému bohyni Eset. Chrám nazývaný jako „perla Nilu“ je velmi fotogenický. Zde se nám všem podařilo udělat spoustu až kýčovitých fotek s chrámem, palmami, skálami a Nilem v pozadí.
Po návratu na loď jsme se nestihli ani převléct a umýt, a už jsme seděli znovu v autobusu směr bazar v Asuánu. Osobně moc rád prostory českých tržnic nemám, ale toto bylo úplně něco jiného a úplně mne to pohltilo. K zrakovému vjemu se zde přidává hlavně čichový. Z barevnosti veškerého koření, núbijského oblečení, koberců, suvenýrů, súdánských mečů a vycpaných zvířat přechází zrak. Na mne ale ještě víc působila směs vůní koření, voňavek, sušených ibiškových květů, ořechů a dalších těžko popsatelných vůní, které vytvořily náramný dojem z bazaru. Koupil jsem si sice jen sušenou mátu, kurkumu a teplé buráky, ale když si už teď doma přivoním, vybaví se mi celý Egypt znova.
Posledním Asuánským zážitkem byla návštěva núbijské hospody, umístěné vysoko na skalách nad městem a s kouřením vodní dýmky s různými příchutěmi. Moc mi to sice nechutnalo, neboť jsem naposledy kouřil cigaretu někdy před 40 lety, ale ta atmosféra provoněná kokosovým uhlím a různými příchutěmi tabáku se nedá ani popsat. K rituálu kouření „šíši“ patří pití silného černého čaje a řeči o všem možném i nemožném.
Po návratu na loď jsme všichni padli do postelí a šli spát, neboť ráno se vstávalo ve 4.30 a čekala nás devítihodinová cesta autobusem zpět do Hurghady.
V Hurghadě jsme se po ubytování ještě stihli celé odpoledne koupat v Rudém moři, ve kterém se za týden, kdy jsme tu byli naposled, zvedla teplota na 23 stupňů, a vychutnávat si zimní období u moře.
Na druhý den brzy ráno jsme se po snídani přesunuli na letiště a v 7.05 vzlétli zpět směr Praha.
Celkem jsem za týden najezdil a nalétal 9320 km – 600 km vlakem, 6200 km letadlem, 2300 km autobusem a 220 km lodí.
Vše, co jsem během tohoto týdne viděl a zažil, naprosto přesně splnilo mé očekávání a tužby spojené s Egyptem a jeho historií. Pyramidy, chrámy, muzea, příroda, Nil, jídlo, vůně, palmy, otravní prodavači, průvodce Mostafa a spolucestující, to vše přispělo k nádherně strávenému týdnu.
Tak zase někdy příště.  Text a foto Slávek Rusín

FOTO na facebooku

Read 88 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi