S manželi Ivankou a Miroslavem Farkašovými z Daruvaru

CELÁ RODINA ŽIJE S PŘÍRODOU
Je období, které mnozí z nás využívají ke sběru bylinek. Připravujeme z nich čaje, šťávy, někteří z nás dokonce tinktury a odvary. Patří k nim i naše hostitelka, bývalá učitelka Ivanka (74) Farkašová, která svou lásku přenesla i na své dvě dcery. Svěřila se nám nejen s tím, jak bylinky zpracovává, ale i s tím, jak tráví důchodcovské dny, jak propadla houbaření, rybaření, malování a zavzpomínala na svou učitelskou kariéru.

Spolu s manželem Miroslavem, dlouholetým ředitelem Střediska Rudolfa Steinera v Daruvaru hodně přispěli k činnosti dolanské Besedy, jak k založení dechové hudby, tak v nacvičování divadel a tanečků. Ivančin manžel vyprávěl o tom, jak v Daruvaru založili Houbařský spolek Kotrč, jímž je předsedou, ale i o rybářské a lovecké vášni a učitelských zážitcích. Manželé Farkašovi, ačkoliv jsou už desítku let v důchodu, jsou aktivní a mají radost ze svých čtyř vnoučat.
PŮL STOLETÍ S BYLINKAMI
 „Šťávu z bezinkových květů dělám každoročně. V poslední době i z bobulí, vařím z nich i povidla a víno. Květy také suším, jsou dobré proti kašli,“ vykládala moje hostitelka a vytahovala jeden recept za druhým. „Nyní sbírám kostival lékařský (gavez) – z jeho kořene mi moje mladší dcera Sandra dělá mast proti bolestem kostí, je znalcem bylinek – zabývá se výrobou různých léčivých přípravků. Mast z kostivalu je dobrá na srůstání zlomenin. Musí se ale dělat z nesoleného domácího loňského sádla.
Z ostružin (kupina) a šípků vařím i víno. Z úzkolistého jitrocelu (trputac sbírám listy, jsou dobré na rychlé hojení ran, na bolesti v krku a zubů. Sušený je dobrý na čaj, je dobrý při plicních onemocněních a kašli. Když nevím, jak se bylina jmenuje, vezmu si na pomoc knihy. Máme jich doma hodně. Stejně tak si v nich vyhledávám i názvy hub, které hodně sbíráme,“ řekla nám paní Ivanka a předala recept na med z pampelišek, tedy smetanky lékařské (maslačak). „Ten je dobrý na kašel a může vydržet i dva roky,“ informovala a k dobru přidala i radu, jak léčit bolesti v krku. „Na to je dobrá komovice (pálenka z vylisovaných hroznů po stočení vína) s hřebíčkem (klinčić), která se kloktá. Mám tu i recepis na léčení bakterie Escherichia coli, což uvítají hlavně ženy, a taky na ostružinové víno. Rozeznávat bylinky a houby a to, k čemu se mohou použít, mě už před půl stoletím naučila moje maminka Otýlie Bilićová, která pocházela Ivanova Sela,“ dodala paní Ivanka. Společně s dcerou Sandrou a manželem pro zájemce organizují vzdělávací vycházky do přírody, kde je učí rozeznávat byliny.
SPOJILA JE PEDAGOGICKÁ AKADEMIE V PAKRACI
„Chodila jsem do daruvarské české školky do jedné smíšené skupiny k tetě Požárové. Školka byla tam, kde je dnes knihovna Franty Buriana v Českém domě. Vzpomínám si, jak jsem si v batůžku nosila svačinu a jak nám pan Knytl hrál na klavír. Tehdy jsme rostli s hudbou a tancem.  Dětství jsem prožila v Daruvaru, kde jsem vychodila českou školu, pak i střední, a v Pakraci pedagogickou akademii. Tam jsem se seznámila s manželem. Byla to poslední dvouoborová generace český jazyk – třídní výuka. Další generace studovala jen jeden obor,“ řekla Ivanka.
Do rozhovoru se zapojil pan Miroslav „Už deset let jsem důchodce, před tím jsem byl čtvrt století ředitelem Střediska Rudolf Steiner v Daruvaru. Zajímavé je, že jsem třeba dva roky učil Ivančiny žáky výběrově angličtinu v daruvarské české škole, tehdy se tam ještě anglický jazyk neučil.
Narodil jsem se ve Virovitici, základní školu jsem vychodil v Okučanech. Táta Stjepan byl odborníkem v dřevařském průmyslu a kvůli jeho zaměstnání jsme se museli často stěhovat. Takže žili jsme ve Virovitici, Pakraci, Okučanech, Gradišce a jinde. Matka Katarina byla hospodyně. Měl jsem dvě sestry, jedna zemřela a druhá, Štefica, žije v Đurđenovci, je jí 93 let, ale její zálibou je stále zahrádka a harmonika. Hudbu mám také rád.“
PRÁCE VE ŠKOLE ÚZCE SPJATA S BESEDOU  
První pracovní místo měla Ivanka Farkašová v malotřídce v Dolanech: „Tam jsem učila 12 let. Tehdy bylo zvykem, že učitelé úzce spolupracovali s Besedou. Tenkrát byl učitel nositelem krajanského dění ve vsi. Mým předchůdcem byl učitel Jindřich Požár. Ve čtyřech třídách jsem měla 24 žáků. Byli mezi nimi i současní aktivní členové krajanských spolků Světluška Prokopićová, Slavica Bublićová, Jiřinka Riznerová, Mařenka Huňková, nyní Resová. Jsem ráda, že i nyní po tolika letech se ke mně bývalí žáci hlásí. Ráda vzpomínám na časy v Dolanech. Zvlášť mi utkvěli v paměti Hubinkovi, kteří nám pomáhali. Žákům jsem se snažila vštípit lásku ke krajanské činnosti a češtině, kterou ovládají všichni v mé rodině. Manžel česky rozumí. S manželem jsme v Dolanech bydleli ve školním bytě. Protože byla potřeba připravit besídky a různé oslavy a magnetofon byl stále rozbitý, rozhodli jsme se spolu  s Járou Klubíčkem založit dechovku, která pak doprovázela taneční skupinu v Besedě i ve škole. Nebylo ale jednoduché sehnat nástroje a naučit zájemce hrát, ale to měli za úkol pánové Jaroslav Klubíčko, Zdenko Terešák a Jenda Sitta.“
Ivančin manžel uvedl: „V dechovce jsem hrál často až do domovinské války. Hrál jsem na trubku (flighorna). Nikdo z nás neměl hudební vzdělání a neuměl noty, ale písničky jsme se hrát naučili.“ Hostitelka dodala, že se všechny nástroje ukládaly v jejich bytě, kde se konaly i zkoušky. V domě se totiž netopilo. „Byl jsem aktivní i v dolanském hasičském spolku, a kromě tance a hudby jsme s manželkou v Besedě nacvičovali divadla.“
„Já byla od režisérky přes kostymérku až po nápovědu. Rekvizity tehdy nebyly, takže se využívalo všechno z našeho bytu včetně líčidel, oblečení, záclon, váz...“
„Moje učitelská kariéra pak pokračovala v české škole v Daruvaru, kde jsem učila češtinu, a pak i zeměpis a dějepis. Měla jsem na starosti knihovnu a recitátorkou skupinu. Pracovala jsem tam 30 let. Vycházela jsem se všemi, ale zvlášť pěkné vzpomínky mám na Libušku Ivanovićovou, kterou jsem znala z Dolan, a na Věru Klíglovou, ta už bohužel není mezi námi. Ona učila v Holubňáku a já v Dolanech, pak jsme obě skončily v daruvarské české škole,“ uvedla Ivanka.
CELÁ RODINA PROPADLA HOUBAŘENÍ A RYBAŘENÍ
Celá Farkašova rodina včetně obou dcer a čtyř vnoučat propadla kromě bylinkářství i houbaření a rybaření. Vyprávěli nám o tom, jak došlo v Daruvaru v roce 2013 k založení Houbařského spolku Kotrč, který pan Miroslav vede a jeho choť mu pomáhá: „Lidé chtěli poradit s určením hub. Když přišlo období, že k jejich sběru muselo být povolení, sešlo se nás 15 náruživých houbařů a rozhodli jsme se založit spolek. Dali jsme mu český název Kotrč a zpočátku jsme se připojili k Houbařskému sdružení v Sesvetách. Pak jsme se osamostatnili a založili si sdružení vlastní. Na začátku nás bylo 47 členů a v loňském roce nás bylo už 146. Jsme členským spolkem Chorvatského mykologicko-houbařského svazu, který má 30 houbařských sdružení. Svaz nám každoročně zajišťuje legitimace, členské pro stávající členy je 70 kn a pro nové 110 kn. Po sedmi letech působení jsme od města dostali i místnost v Jelačićově ulici č. 2, tam kde sídlí bývalá poradenská služba,“ informoval pan Miroslav a dodal, že v současnosti houby na Daruvarsku kvůli suchu nerostou, jen v Dolním Daruvaru na loukách žampióny.  Povídání pokračovalo rybařením: „Celá naše rodina chodí na ryby. Dřív jsme jako členové Rybářského spolku Toplica jezdili i na soutěže. Jako malý kluk jsem rybaření měl hodně rád, stejně jako můj otec. Z největších úlovků se mohu pochlubit 12kilogramovým kaprem, 15kilogramovým tolstolobikem, 6kilogramovým candátem (smuđ) a 10kilogramovým sumcem (som).
MALOVÁNÍ – IVANČINA LÁSKA
„Mou velkou láskou je malování. Začala jsem dost pozdě, když už mi bylo přes padesát. Lásku k němu jsem zdědila po mamince. Byla jsem na nemocenské a nudila jsem se. Při úklidu jsem našla uhel, a tak to začalo. Malovala jsem portréty pacientů v čekárně. Když o tom tak přemýšlím, i k výuce ve škole jsem musela kreslit plakáty nebo jiné pomůcky.
Barvami jsem začala malovat později. Někde jsem našla sáček s barevným motýlem, který se mi tak líbil, že jsem ho zkusila namalovat.  
Techniku jsem se učila od sestry Mirjany, provdané Svatošové, která donedávna učila na daruvarském gymnáziu. Nyní je též v důchodu.
Nejraději používám olejové barvy. Jsem členkou Klubu výtvarníků Svazu Čechů. Když jsme na sympoziích, nejčastěji používám akrylové barvy, protože se rychle suší. Za rok namaluji asi 20 obrazů s různou tematikou. Obě dcery také rády malují, teď na to ale nemají čas. Paní Ivanka je vedoucí výtvarné skupiny důchodců, kteří se scházejí v rámci denního pobytu v Daruvaru.
LOV – MIROSLAVOVO DALŠÍ HOBBY
„Lovectvím se z naší rodiny zabývám jen já,“ řekl Miroslav, který si naplno užívá pobytu v přírodě, což mu po překonání těžké nemoci svědčí. „Chodím na pracovní akce, na nichž stavíme krmelce pro zvěř. O lovcích si lidé myslí, že jen zabíjejí, ale není to pravda. My se o zvířata staráme, odstřelujeme jen přebytky nebo nemocné kusy. Z trofejí jsem hrdý na bronzovou medaili za jelení a srnčí paroží a za zuby divočáka. Jsem členem Loveckých spolků v Maslenjači a v Dolním Daruvaru. Text A. Raisová. foto ar a rodinný archiv

FOTO na facebooku

Read 79 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi