Cesta od setí až k pečení chleba

NA KONCI LETOŠNÍCH (2020) ŽNÍ
Cestu od setí pšeničného zrna až k pečení chleba nebudu popisovat, ačkoliv by se o tom mělo psát častěji. Je to jedna z prací, která provází člověka celými dějinami lidské společnosti. Není náhodou, že se konečný výsledek této práce – chléb – stal posvátným. Jeho cestu znázorní jen několik fotografií, starší čtenáři ji dobře znají. Místo toho se pozastavím nad něčím jiným, o čemž se u nás vlastně nemluví, a mlčet by se o tom nemělo.

Nápad o psaní o žních mi daly mnohé „znovu opakované informace“ v televizi o průběhu letošních žní. Televize tuto práci sleduje vždy se zájmem – je to vrchol rolnické celoroční práce, na které závisí, zdali bude dostatek živobytí do příštích žní. Přiznávám se, že je tato moje poznámka trochu ironická a musím uznat, že jsem se o tom z obrazovky nic nedověděl. Dokonce se přiznávám, že ani nevím, kdy žně začaly a kdy skončily, nebo zdali už skončily.
Často je slyšet rčení, že dějiny jsou učitelkou života. Mnozí ho často používají. Myslím si ale, že nechápou jeho pravý význam. Zaprvé, historie není živá osobnost, ale věda, která zaznamenává události z minulosti a každému je ponechána svoboda, aby svou vlastní hlavou usoudil, co z napsaného bylo dobré, o čem by se mělo uvažovat, a podle toho má řídit i své chování. Bohužel, u mnohých se to nestává, a raději poslouchají tlumočení minulosti od různých kazatelů (politiků). Proto o některých významných událostech z dějin slýcháme úplně opačné verze. Dějiny za to nemohou, ony nejsou živá bytost. Spíše je chyba u jejich tlumočníků, a ještě větší u těch, kteří slepě věří tomu, co takové osobnosti prosazují.
Nechtěl bych být také jedním z takových kazatelů, ale musím konstatovat, že ten zlatý plod – obilí, ten poklad, který naši rolníci pěstují, v minulosti nebyl nikdy znehodnocenější než v posledních letech. Jeho cenu 100 kun za metrický cent, lidově „metrák“ (100 kg), čili 10 tisíc kun za 10 tun (jeden vagon) v hodnotě 1330 eur nebudu komentovat. Tato čísla svědčí o tom, že takováto cena znevažuje nejen tuto plodinu, ale i rolníka. Taková politika vede k zániku našich drobných rolníků, ale i našich vesnic.
O tom, jak tomu kdysi bylo, uvedu několik záznamů z „dějin pšenice“. Vypravěč nebude potřebný.
V zápisu jednoho českého vystěhovalce do Chorvatska z konce 19. století stojí:
„... Tehdy se zde osívala pouze třetina, takže tři léta ležela zem ladem. Pole byla zanedbaná, všude v poli trní a křoviny, sama živice zanedbaná, až tři do čtyř sáhů široká, zkrátka to byla hotová poušť. Nic se zde nemohlo koupit. Židé prodávali mouku dovezenou sem z Pešti, mlýny na pajtě byly v Daruvaru, ostatní mlýny byly na šrot. Do Daruvaru jezdili až z vesnic za Bjelovarem, a v mlýně se muselo čekat i týden, neboť po žních většinou bylo málo vody. I já sám jsem tam jednou strávil celý týden a byl jsem živ z ovoce. Tenkrát byli mlynáři v Daruvaru páni. Když jsme sem přijeli, tak jsme v celých Zdencích nemohli koupit metrák obilí, až k nám na sv. Josefa přišel krajan Šanda, který tu byl už pět let a povídá, že nám prodá dvě míry pšenice. Říká, že má čtyři míry, a za poplatek – melné – musí dvě míry prodat. Tak jsme ji umleli, a matka se dala do pláče, polovic z toho si mlynář nechal.
Zkrátka tu byla taková bída, že se to nedá popsat. Brambory se pěstovaly jako zelenina, každý ji sázel kopáňu-dvě (košík-dva), pšenici velký sedlák sel dvě míry, aby měl na makarony a koláče. To bylo zešrotováno, ten koláč byl s kváskem, bez kvasnic. Pěstovalo se zde žito, helda (pohanka) a proso. Prodat zde kdo i měl, žádný nechtěl, něco prodat, to byla u domorodců hanba…“
Ačkoliv se takové poměry zlepšily, přece v průběhu první světové války zdejší kraje znovu zasáhl hlad, dokonce i na vesnicích. Třebaže se na zdejším území neválčilo, mladí muži válčili na mnohých frontách, a to se promítlo i na vesnice. Válka si vyžadovala i zásobování potravou početného vojska, a tento závazek musel plnit vesnický lid. Jeden ze závazku každé rolnické rodiny od roku 1916 byl, že si mohla na každého člena rodiny ponechat 18 kg obilí, a ostatní musela prodat bezmála zdarma. Každé utajování výroby, nebo obchod „na černo“ se přísně trestal. Byly zakázané všechny svatby a karminy – pohřební slavnosti, aby se ušetřilo na potravě. Mzdy klesly, a za celodenní práci oráč s potahem vydělal 8 korun bez jídla, za okopávání vinohradu bez jídla 2 koruny a s jídlem 1 korunu. Cena pšenice byla určena na 39 korun za 100 kg, což znamená, že kopáč s jídlem musel okopávat více než měsíc, aby si vydělal metrák pšenice.
Protože cena obilnin stoupla, na vesnici se, aby se ušetřilo, začala zabíjet i drůbež. Proto nejenže nebyl dostatek chleba, došlo i k nedostatku masa. Hlad vládl dokonce i tam, kde se potrava získávala, lidi hladem umírali. K tomu v roce 1918 pomohla i španělská chřipka, na kterou ve světě zemřelo více než 50 milionů lidí, více než jich zahynulo v první světové válce.
O tom, že hlad a nedostatek potravy pocítili nejen rolníci, svědčí jeden dopis Franji Jemeršiće, katolického faráře z Gušće, který zaslal svému synovci, hrubečnopolskému faráři Ivanu Jemeršićovi:
„Můj milý Ivane!
Nijak bych tě nechtěl zatěžovat svou prosbou, je mi to trapné, protože vím, že máš hodně závazků a spoustu vlastní práce, ale mám na tebe jednu prosbu, se kterou se na tě obracím. U nás v Posavině, zvlášť na území mé farnosti, letošního roku nebylo z pšenice téměř nic. I když lidi na podzim loňského roku zaseli hodně pšenice, bohužel dlouhodobé zimní a jarní deště všechnu pšenici zničily, a tak mnozí více pšenice zaseli, než jí z úrody dostali. Mezi ty, kteří neměli nic z pšenice, patřím i já bogec (ubožák). Poněvadž já pro svatou hostii a pro své potřeby pšenici nemám a nikde v Podravině ji koupit nebo dostat nemohu, myslím si, že by ji mohli mít tvoji farníci, zvlášť ti různí přistěhovalí, poněvadž hodně pšenice sejí a pšenici mají. Také u tebe nebyla povodeň, která by pšenici zničila. Jsem tak smělý, a pěkně tě prosím, zdali bys nebyl tak hodný a jestli bys mi nemohl a nechtěl u některého svého farníka, který má pšenici, asi jeden metrický cent koupit. Ten by mi tu pšenici potom zaslal pětkrát po 20 kg. Já bych mu zase zaslal prázdný pytel, aby ho naplnil, a on potom zaslal znovu plný, a tak pětkrát, až by bylo zasláno vše. Tu pšenici by mi vždy zasílal dobírkou (pouzećem), nebo už jak se na to dohodneme. Snad budeš tolik hodný a oznámíš mi několika řádky, zdali se něco z mé prosby uskuteční, i kolik by ten člověk za ten jeden metrák žádal. Pokud by žádal o hodně víc, než je to jinde, já bych na nějakou přehnanou cenu nemohl přistoupit. I pšenici i výdaje za poštovné bych zaplatil. Pokud by ani jeden tvůj farník neměl pšenici na prodej, nemohl bys mi ty zaslat ze své pšenice kolem 60 kg v pytlích na třikrát? Já ti ihned za tu pšenici poctivě zašlu ihned poštou…“
Hladu se nevyhnul ani daruvarský kraj, ale tragické následky byly menší. Připomínám děti vídeňských Čechů, které byly po válce kvůli nedostatku potravin v Rakousku ubytované v českých rodinách na daruvarském venkově, za což se Vídeňští později odvděčili velkou zásilkou cukru, který byl rozdělen v českých rodinách.
A co se ze všeho uvedeného nachází ve školních učebnicích? Velice málo! Najdete tam, kdo válčil a byl vítězem a také počet zahynulých. Vítězem? Je možné při desítkách milionech padlých mluvit o vítězi? Padlé oplakávaly matky a manželky na obou stranách, rovněž na obou stranách zůstali sirotci. O tom, jak v té válce bylo, psala také každá strana po svém. Tak tomu bylo, a tak tomu bude! Za to nejsou vinny dějiny, ale ti, kteří je píšou – na příkaz vlády státu, v kterém žijí. A kolik je na tom pravdy? Dějiny odpověď na tuto otázku nemají, tu si každý musí vyhledat sám z pramenů, pokud se prameny zachovaly.
Text Václav Herout, foto vh a archiv

Read 41 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi