Tři týdny v Mexiku

MILIÓNOVÁ MĚSTA, PYRAMIDOVÁ POLE, KŘESŤANSKÁ TRADICE...
Před deseti lety se nám s manželem splnil jeden z našich cestovatelských snů. Po cestě do Egypta jsme se rozhodli srovnat nejstarší starověké pyramidy s těmi historicky nejmladšími v Mexiku. Využili jsme pozvání od kolegů z Universidad Autónoma del Estado de México z fakulty humanitních studií sídlící v městě Toluca.

Toluca de Lerdo (oficiální název) se nám na tři týdny stala hlavním orientačním bodem cesty, organizované ve vlastní režii. Byla totiž již nějakou dobu cílovou destinací studentů z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kteří sem jezdili na studijní pobyty, někteří z nich nalezli v Mexiku druhý domov. V létě 2010, tedy před deseti lety, jsme se u našich dvou stážistek v Toluce ubytovali a tím ušetřili nemalé peníze, a hlavně získali obětavé průvodkyně a překladatelky.
Od počátku naší cestovatelské anabáze v Mexiku jsme měli dost přesnou představu na co se připravit, spoléhali jsme se na kolegy z univerzity, na naše studentky, které terén již poznaly, a na obecně známé informace. Velmi se nám osvědčil po celou dobu cesty Turistický průvodce z nakladatelství JOTA, který byl v české edici vydán v roce 2008, takže obsahoval aktuální informace. Opravdu byl zcela přesný, a to včetně informací o místní dopravě, jídle i ubytování. Mexiko hraničí s USA, Guatemalou a Belize, je geograficky součástí Severní Ameriky, ačkoliv jej běžně řadíme do latinsko-amerického prostoru, tedy Střední Ameriky. Obklopují jej vody Atlantického a Tichého oceánu, a právě pro své turisticky vyhledávaná přímořská letoviska je proslaveno po celém světě. Nejen američtí turisté vyhledávají zábavu v přímořských střediscích Acapulco na tichomořském pobřeží nebo Cancún na poloostrově Yucatán s okolím pokrytým krásnými mayskými památkami u Karibského moře. Ani návštěvy těchto míst jsme se předem nezříkali, ale věděli jsme, že bezpečnostní situace v Mexiku je složitá a také, že naším primárním cílem je střední Mexico, tedy hlavní město Mexico City (Ciudad de México). Místní mu neřeknou jinak než D. F., což znamená Distrito Federal, protože město je centrem federativní republiky, je administrativním centrem. Podle hlavního města dostala jméno celá země a také samostatnou republikou (Estado de México) v rámci Spojených států mexických. Označení „Mexico City“ považují Mexičané za gringovské, radost jim udělá, že se orientujete alespoň v místním názvosloví. Ale nejste-li znalí španělštiny, tak si s místními tak jako tak mnoho nepopovídáte. My španělsky neuměli, takže jsme se vybavili slovníčkem nejužívanějších frází, který jsem nechala dát do pevné fólie a nosila stále sebou. Před cestou jsme také podobně připravili fotokopie našich dokladů, doklady se kontrolují často, jak na ulici, tak v autobuse nebo při vstupu do památek. Doporučuje se nosit s sebou fotokopie a originály mít v bezpečí např. hotelu. Dostali jsme také doporučení našít si do kalhot a bund vnitřní kapsy. Moje maminka se toho chopila a opravdu nám vnitřní kapsy na doklady a peníze našila. Mnohokrát jsme to v průběhu cesty ocenili. Byly důležité také pro náhradní SIM do mobilního telefonu, pro uchování kontaktních čísel na naše kolegy z univerzity a adresy bytu, kde jsme bydleli, případně hotelu. Neopomínali jsme ani na zálohování fotografií a měli dostatek karet do foťáku i kamery. Z předchozích cest nás nejvíce mrzela krádež fotografií a ne fotoaparátu. Měli jsme také výhodu doporučeného očkování proti žloutence a břišnímu tyfu.
Takto vybaveni jsme přistáli v prvních červencových dnech na letišti v Mexico City. Tam nás čekali mexičtí kolegové a již to dopoledne nás sebou vzali na první výlet do okolí a pak do Tolucy. Cesta do Mexika je náročná, letěli jsme z Vídně, přestupovali s mnohahodinovým rozestupem v Madridu, mnoho za dva dny a dvě noci nenaspali. Ale to k cestování patří. Mexiko za to určitě stojí, je to země jedinečné kulturní směsice, kterou podtrhuje i nesmírná geografická rozmanitost. Tvoří ji polopouště na severu, vulkanická pohoří i tropické lesy. Mexiko je dnes zemí se silnou ekonomikou, zdaleka již nepatří mezi země „třetího světa“, má rozvinutou a efektivní vnitrostátní dopravu, dynamické moderní umění i hudební scénu. Ale, a to je podstatné, stále žije z regionální identity svých obyvatel. Prudké změny vyvolané globalizací a ekonomickým rozvojem nevymazaly mozaiku domorodých amerických kultur, tradice a fiesty.
Samotné Mexico City má dvakrát tolik obyvatel než Chorvatsko, bylo nejlidnatějším a nejrozlehlejším městem, které jsme navštívili. Brzy jsme pochopili, že nám centrální oblast kolem hlavního města a také sousedící státy nabízí takovou míru památek a přírodních krás, že jsme na přímořské oblasti rezignovali. První den v „D.F.“ za doprovodu našich ostřílených studentek – průvodkyň začal na nádraží přestupem do metra. Bez něj by pro nás bylo těžké kamkoli cestovat, dálkové autobusy, klimatizované a velmi pohodlné a metro jsou v centrální části Mexika nejefektivnější možností dopravy. Již při vstupu do metra nám místní projeli kapsy, vzájemně jsme to registrovali, ale necítili, nicméně v kapsách jsme měli jen kapesníky… Vše důležité a potřebné jsme měli pečlivě schováno. Tento zážitek se pak již neopakoval, nebo o něm alespoň nevíme. Pro mne bylo zcela novou situací, že jsme nemohli ujít pozornosti místních. Nepřeháním, když ji popíšu jako situace „svíčky v tunelu“, tak nápadní jsme fyzicky byli. Bylo složité si na to zvyknout. Převyšovali jsme místní v průměru o hlavu a naše světlá kůže nás jasně identifikovala.
Náš cíl byl jednoznačný, poznat, jak jen to půjde nejlépe, předhispánské (předkoloniální) kultury Mexika. Rozdělují se podle období a podle jednotlivých regionů. Pro oblast centrálního Mexika je typická kultura nazývaná po indiánském centru, které bylo dobyto a zničeno až Španěly, a sice kultura města Mexica – Tenochtitlan. Zbytky paláce a pyramidy Tenochtitlanu jsou v centru Mexico City, z části překryty katedrálou na hlavním náměstí, kterému zde nikdo neřekne jinak než Zócalo, tedy podstavec a opravdu, jako by stavby upomínající na střet civilizací, byly jakoby na soklu – podstavci. Metropolitní katedrála je majestátní a pro turisty je otevřen dokonce i výhled z její střechy. Vidíme před sebou majestátní náměstí Plaza de la Constitución s národní vlajkou na ohromném stožáru vprostřed, trhem s výrobky upomínající na indiánské kultury z celého Mexika, ale také archeologické naleziště se zbytky aztéckých chrámů nebo prezidentský palác.
S centrální oblastí jsou spojeny také nejznámější pyramidové pole v Mexiku a sice: Teotihuacan, a také dosud největší objevená, neodkrytá, pyramida na světě: Cholula. U nás se pestrý svět středního Mexika spojuje nepřesně s Aztéckou a Toltéckou civilizací, ale svět předkolumbovského centrálního Mexika je daleko pestřejší. Díky své rozloze a lidnatosti nabízí jen hlavní město několik desítek archeologických lokalit. Celá naše cesta po středním Mexiku tak byla o volbě, každý den jsme museli volit mezi tím, co vidět chceme a co je možné vidět vzhledem k počasí, vzdálenostem a finančnímu plánu. V Mexiku jsme byli v létě, tedy v období dešťů, to nám bohužel někdy situaci hodně zkomplikovalo. Když v Mexiku prší, tak lije, a v létě lije každé odpoledne. V Mexiku je nepromokavé oblečení nebo obuv jen prázdným slovem, proteče vše a přetečou boty. Na Zócalu jsme se brodili i vodou sahající ke kolenům. Déšť přichází rychle a stejně rychle často vymizí a zůstává jen slunce a vlhko. Bohužel u mne se toto počasí odrazilo i na tom, že drobné ranky z obuvi, v níž jsme trávili v mokru dlouhý čas, se nezacelovaly a po třech týdnech to již byl i přes včasné ošetřování bolestivý problém.
Z mexických zajímavostí byl opravdovým zážitkem Teotihuacan, s velkými pyramidami Slunce a Měsíce, bohatým komplexem pyramid přidružených a přístupným palácem boha Quetzalcoatla. Jeli jsme sem autobusem s přestupem v Mexico City, a ač je Teotihuacan jen 40 km od hlavního města, byl to jiný svět, pamatuji, že nás doprovázelo černé nebe, které se projasňovalo a indiánští prodavači upomínkových předmětů po celou dobu prohlídky archeologické lokality pískali na tradiční píšťaly, ty zvuky píšťal a hra stínů a světla vykouzlily neopakovatelnou atmosféru. Z turismu prosperující město nám nabídlo také evropský oběd, což bylo po dnech s místní kuchyní, neočekávaným obohacením.
Často jsme jezdili s našimi domorodými průvodci, a tak jsme navštívili krásné koloniální památky. Mexičané jsou křesťané a to z 90 % katolického vyznání, jejich koloniální sakrální architektura patří k světovému dědictví. Nádherná katedrála v Pueble – krásném městě pod sopkami Popocatépetl a Iztaccihuatl – proslaveném svými keramickými dílnami – nám učarovala. Šikovní Pueblané, jejich staleté výsledky práce nesou zdi jak měšťanských domů, tak kostelů zde i v okolí, nám zprostředkovali také zážitek s místní fiestou – venkovní slavnosti jsou zde na denním pořádku. Hudba a tanec v ulicích je běžná. Ale zcela jedinečnou byla návštěva malého kostelíku Santa María Tonanzintla v blízkosti Puebly a archeologické lokality kolem pyramidy Cholula. Tento kostel prezentuje baroko v Mexiku jako nic jiného. Je národní kulturní památkou a okázalost jeho výzdoby a zachovalost exteriérů i interiérů je životním zážitkem.
O třech týdnech v Mexiku mohu vyprávět tři týdny… (Tak třeba jednou mohu i v Daruvaru). Mexiko je neopakovatelné, co se pestrosti sociálních rozdílů a setkání s místními týče, stejně tak jako bohatstvím předkoloniálních památek i křesťanské, především renesanční a barokní, španělské architektury. Co na tom, že jsme nebyli sto jíst místní kuchyni, protože nám nesedla a často jediným spolehlivým zdrojem tekutin a energie bylo jen místní pivo, mimochodem vynikající a s bohatou tradicí plzeňského typu vaření piva. Že jsme často naráželi na kontroly místní správy a uvykli na pocit nebezpečí při každodenních cestách, ačkoliv se nám nic zlého nestalo a ani jsme nebyli okradeni. Zkrátka Mexiko pro nás bylo splněným cestovatelským snem, a to i bez bílého písku na krásných plážích s palmami naklánějícími se nad mořskou hladinu. Text a foto Andrea Preissová Krejčí

Read 53 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi