Záhřebská rockerka s českou pečetí Ana Pađenová

PRAHA JE JEJÍM DRUHÝM DOMOVEM
Náhoda je podivuhodná záležitost. Náhodou se dozvídáme různé zajímavé věci, zjišťujeme nevšední detaily týkající se naší menšiny a života vůbec. Náhodou došlo i k tomuto rozhovoru, když jsme na podnět učitelky českého jazyka Modelem C ze Záhřebu v Koutku představili dvě nadané děti. Byli to Vito a Mila Pađenovi a až později jsme zjistili, že jsou to děti známého chorvatského rockera, autora a kytaristy Jurici Pađena a jeho manželky Any, která pár let dětství strávila v Praze. To ji natolik ovlivnilo a vázalo k Česku a českému lidu, že říká, že Praha je jejím druhým domovem.

Tato světová žena, ekonomistka, hudebnice ale především manželka a matka, nám ochotně otevřela dveře svého srdce a rodiny a rozdělila se s námi o svůj životní příběh.
Ana se narodila v Záhřebu v roce 1978 v rodině Šutově. Když měla Ana tři roky, otec dostal nabídku tehdejšího záhřebského podniku Derma, aby byl jeho představitelem v Praze. Její rodiče Marijan a Mila, oba z malých vesniček u Imotského, přišli do Záhřebu v roce 1963 na studium a zůstali v něm. Otec, přestože pocházel z malé, a v té době nerozvité části Chorvatska, rád cestoval, zkoumal všechno nové, neznámé, daleké, lepší. Tak ani tenkrát neváhal a s rodinou se vydal za prací do Prahy, která jej na první pohled okouzlila svou krásou, pohádkovou architekturou a bohatými dějinami. Bratři Marko a Zoran měli v té době dvanáct a devatenáct let. Po příchodu do Prahy Anu zapsali do mateřské školy, Marka do sedmé třídy, Zorana na studium ekonomiky na pražské univerzitě a matka se starala o domácnost. Dočasně se ubytovali v panelovém domě v části Prahy zvané Invalidovna. Mezi domy byly louky a dětská hřiště, kde Ana trávila čas ve hře s kamarádkami, a právě tam se učila češtině, kterou zvládla na výbornou a kterou dobře mluví i v současnosti. Po několika měsících měl otec příležitost přestěhovat rodinu do lepšího a luxusnějšího bytu, ale nabídku odmítl s vysvětlením, že jim tady nic neschází a že je jim dobře. Byt byl dostatečně velký, škola i fakulta byly blízko, a tak zůstali na Invalidovně celých pět let pobytu v Praze.
Ana má na své dětství v Praze spoustu krásných vzpomínek, stopy zanechali sympatičtí lidé, které za tu dobu poznala. Vzpomíná, jak je několikrát týdně chodila poučovat češtinu paní Dáša, červenovlasá, kudrnatá, vysoká paní se špičatým nosem, náramně veselá a zábavná. Rodiče a bratři si lámali jazyky, když četli povídku O pejskovi a kočičce a Anu, která češtinu hravě zvládla mezi kamarádkami, to velice bavilo. Už v předškolním věku Ana chodila na hodiny klavíru k profesorce Jarmile Knottové, a právě ona jí vštěpovala lásku k hudbě, kterou pěstuje i dodnes a která usměrnila její život. Paní Knottová byla, a ještě pořád je, zvláštní žena. Kvůli nemocným kloubům pracovala z domova, a poněvadž žila v blízkosti, Ana na hodiny klavíru chodila k ní do bytu. Ona a pán Knott neměli děti. Oba byli hudebníci. Anna s paní Knottovou udržuje styky i dnes, blahopřejí si k svátkům a občas si zatelefonují. I Ana ji s manželem Juricou před několika léty navštívila. Třicet let v jejím bytě nebyla a jako by se tentokrát vrátila do minulosti, byt byl stejný, jako v letech jejího dětství. Krásný a nezapomenutelný okamžik.
Ve škole v Praze se Aně vedlo dobře, byla výborná žačka. Když srovná školu v tehdejším Československu a u nás, říká, že ve školách v Praze vládla větší kázeň, než tomu bylo u nás. Respektoval se pořádek, děti byli vychovávané přísně, nikdo neběhal po škole, nepsal po lavicích, děti ani nenapadalo být drzé nebo lhát. Výchova jak doma, tak ve škole byla mnohem přísnější než v Záhřebu, kde byla volnější atmosféra. Později Ana poznala ještě jednu školu a společnost, půl sedmé třídy totiž strávila v Salzburgu v Rakousku, kde její otec pracoval několik let. Byla to zase jiná zkušenost, zem, kultura a lidé, kteří zanechali další stopu v Anině životě.
Rodina Šutova se do Záhřebu vrátila v létě roku 1987, ale bratři Zoran a Marko se zanedlouho rozhodli do Prahy vrátit, oba tam ukončili ekonomické studium a začali podnikat. Oba si vzali za manželky Pražanky Yvonu a Ester a zůstali v Česku dodnes. Zoran a Yvona mají třicetiletého syna Luku a dvaceti sedmiletou dceru Marijanu a Marko s Ester mají tři syny: Lovru – dvaadvacet let, dvanáctiletého Josipa a sedmiletého Zorana. Všichni žijí a pracují v Praze. Obě Aniny švagrové výborně mluví chorvatsky, i všechny jejich děti, takže při společných besedách převážně mluví chorvatsky s příměsí češtiny. Společně tráví letní dovolené v domě u moře v Pisku u Omiše a navštěvují se navzájem o svátcích v Záhřebu nebo v Praze.
Po návratu do Záhřebu Ana ukončila základní a střední školu a studium ekonomie. Později absolvovala teatrologii na filozofické fakultě, a zabývala se hudbou, zpívala v jednom záhřebském bandu. Při jedné gáži v záhřebském malém klubu se v roce 1999 seznámila s Juricou. Mladík, který v klubu pracoval, pozval Juru, aby si band poslechl. Jakmile se seznámili, Ana a Jurica pochopili, že mají hodně společných hudebních zájmů. Oba poslouchali a hráli rockovou hudbu, Aně ji přiblížili bratři, kterým je rocková hudba koníčkem. Přesto, že se v dětství učila hrát na klavír, a ještě pořád si občas ráda zahraje, v životě se více orientovala na zpěv a rockovou a blues hudbu. S Jurou si ve všem dobře rozumí, mají podobný pohled na svět a lidi, podobné názory a doplňují se. Po nějaké době se nechali v roce 2005 oddat, a to na ostrově Mljet, kam často spolu jezdili a odkud mají spoustu krásných vzpomínek. Vbrzku se jim narodil syn Vito a v roce 2009 dcera Mila, která na návrh Jury dostala jméno po Anině matce. Přesto, že má vysoké školní vzdělání a mnohé jiné zájmy, ve kterých je výborná, když se jí narodily děti, Ana se rozhodla věnovat výhradně jim a rodině, čehož ani v jedné chvíli nelitovala. Je ráda, že s manželem mají možnost s dětmi trávit každou chvíli, poněvadž je čas jejich vyrůstání neocenitelný a nenávratný.
Přesto, že žije v Chorvatsku, Aniny vazby s Prahou a Českem zůstaly velice silné. Ještě během války měla možnost najít bezpečí v Praze. Kamarádka Milenka Josková jí pozvala, aby přijela k nim, pokud se situace v Chorvatsku neuklidní. Tenkráte Ana neodešla, ale byla dojatá gestem milých lidí.
Když se bratři do Prahy vrátili, Ana často trávila prázdniny u nich. Bratři vedli v Praze restauraci U staleté báby pod Karlovým mostem. Ana pak často o prázdninách pomáhala bratrům v restauraci, převážně v taverně. Získala tam v té době mnoho dobrých přátel a zažila různé zajímavé příběhy. Často sem zavítali známé osobnosti, jednou dokonce obsluhovala tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, který tam s manželkou Dagmar často chodil na pivo. Byl jednoduchý a skromný, pokaždé s manželkou klidně seděli mezi ostatními návštěvníky. Po zavření restaurace Anini bratři pokračovali v pohostinské činnosti a propojili gastronomii, turismus a hudbu. Je to asi rodinný rys – i Ana ve svém domě v Pisku pronajímá apartmán. Často do něho zavítají čeští turisté, s kterými Ana velice lehce navazuje přátelství. Vždy byla komunikativní a ráda obklopená lidmi, čemu přispívá i malý Burger&wine bar, který Ana vede s kamarády v centru městečka a kde během léta pomáhá. Zde se také seznamuje s mnoha různými lidmi ze všech koutů světa. Znalost češtiny ji v tom pomáhá a čeští turisté se nemohou přestat divit, když na ně promluví plynulou češtinou, a až teprve potom řekne, že není Češka.
Léta tráví se svou rodinou u moře. Pokaždé se tu sejde celá rodina, pravidelně přijedou bratři z Prahy. Ana se snaží vštípit dětem zdravé návyky dobré pro tělo i mozek, učí je, že volný čas je třeba vyplnit čtením, hudbou nebo sportem. V rodině uchovávají chorvatské i české tradice. Obě snachy přijaly za své chorvatské zvyky a způsob života. Ana ve své rodině zase dbá na české zvyky. Letos s dětmi pletla pomlázky a každý rok zdobí vajíčka voskem. Jurica zase pořád nosí kapří šupiny v peněžence, které mu dala pro štěstí bábi Vlasta – Yvonina matka, jednou k Vánocům.
Ana je velice hrdá na svou velkou rodinu. Manžel Jurica vyrůstal jen s matkou, na rozdíl od Any. Anin otec Marijan měl sedm sourozenců, takže jen z otcovy strany má devatenáct blízkých příbuzných. Matčina rodina byla také početná. Babička porodila deset dětí, a to mezi dvěma válkami. „Když je mi v životě těžko, vzpomenu si na své předky a podmínky, ve kterých babička vychovávala své děti, v nouzi, bez lékařské péče, v nedostatku potravin, oblečení a obuvi. Moji rodiče celou základní školu vychodili pěšky, dvanáct kilometrů v létě ve vedrech, v zimě za mrazu. Proto se s manželem snažíme vychovávat děti tak, aby se z nich stali dobří lidé. Chceme jim vsadit pocit zodpovědnosti za své jednání, naučit je, že život občas není lehký, vštípit jim důležité životní hodnoty, nemateriální, duchovní,“ míní Ana.
Během let se Ana do Prahy často vracela. Dnes s pýchou říká, že Praha je jejím druhým domovem. Cítí se v ní jako doma, přestože se během minulých 30 let příliš změnila, ale Ana zbožňuje všechny její tváře. Český jazyk má velice ráda. Říká, že je bohatý a silný. Podle ní se z českého jazyka můžeme mnoho naučit. Pobýváním v Praze získala Ana mnoho dobrých přátel na celý život. Jedním z nich je i Lukáš Tatek z Prahy, který zbožňuje chorvatské moře a každý rok jezdí s manželkou Irenkou a dětmi Aničkou a Honzou na jadranské pobřeží plachtit. Pađenovi s nimi tráví část dovolené a dobře se baví.
Manžel Jurica má Prahu také rád. Je to město výjimečné kultury, dějin a umění, město jazzu, pouličních a klubových vystoupení, které rád sleduje, město, které žije 24 hodiny denně. Zná tam mnoho lidí, ale čeština mu nějak nejde. Ana je velice ráda, že Vito a Mila projevili zájem o češtinu a zapojili se do činnosti České besedy v Záhřebu. Sama velice ctí českou kulturu a vliv Čechů na chorvatskou minulost, která je, jak uvažuje, velká a nepochybná. Naše dva národy byly během dějin velice propojeny, je tomu tak i dnes. Proto si Ana váží působení záhřebských Čechů a české menšiny vůbec. Přestože nemají české kořeny, celou Aninu rodinu s češstvím vážou silná pouta. „Česká beseda nám pomáhá v nových poznatcích, navzájem si více vážíme jedni druhých, doplňujeme se a společně rozvíjíme. Musíme se navzájem podporovat a jedni druhých si vážit, aby nám všem bylo líp,“ uvažuje dobrosrdečná Ana, a my jsme rádi, že jsme ji poznali. Text Jiřinka Horká, foto rodinné album

Read 30 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi