S profesorem v důchodu Slavkem Petrem z Daruvaru

O RODOKMENU VÝZNAMNÉ HERCEGOVECKÉ RODINY PETROVY
Na září letošního roku byla naplánována oslava 100 let založení České besedy Hercegovec. U zrodu tohoto spolku stáli členové vlivné rodiny Petrovy.

Daruvarský profesor tělovýchovy v důchodu, náš čtenář Slavko Petr se nám pochlubil sepsáním rodokmenu rodiny Petrů-kovářů v podobě knihy. Zašli jsme za ním, abychom se dozvěděli více o jeho počinu a této zajímavé rodině.
„Při dlouholeté péči o hrob strýce Karla Petra jsem pocítil potřebu dozvědět se víc o dalších členech rodiny, kteří jsou pochováni na hřbitově v Hercegovci,“ řekl nám S. Petr. „V životě jsem se řídil zásadami, vždy jsem si vytyčil cíle a šel za nimi. Hodně jsem pracoval a mnoho toho dosáhl, abych byl připraven na stáří. Jedním z mých posledních cílů byl právě tento rodokmen, sepsaný především pro členy mé vlastní rodiny, aby se i nejmladší mohli dozvědět víc o svých předcích.“ S hrdostí nám ukazoval brožuru s řadou údajů a fotografií rodinných příslušníků.
Petrovi – kováři
Slavkův pradědeček, kovář Josef Petr (nar. 1854) se s manželkou Kateřinou a syny Josefem a Václavem v roce 1884 přistěhoval do Hercegovce z Příluky v okrese Litomyšl. S sebou si přivezli kovářské nářadí a zemědělské nástroje, mezi kterými byl první železný pluh v těchto končinách. Sám mistr pak takové pluhy vyráběl. Petrovi měli pět dětí – Josefa (1877). Václava (1879), Jindřicha, Ivana a Annu. Vedle kovárny J. Petr st. spolu s Josefem Peskařem zprovoznil mlýn. V roce 1901 vyplatil Peskaře a rozšířil mlýn, ve kterém se pak mlela i krupice a hladká mouka. V roce 1907 Josef otevřel také pilu. O rok později jeho syn Václav přebral správu mlýna, syn Josef pokračoval v kovářském řemesle. V posledních letech života J. Petr st., „dědeček Petr“, vysedával na lavičce u studně před Petrovým stavením. Lidé ho měli rádi. Na jeho pohřbu v roce 1929 se o něm mluvilo jako o „starém, tvrdém, poctivém kováři.“
Josef Petr mladší měl s manželkou Marií, nar. Vedralovou, sedm dětí – Václava-Vášu, Josefa-Pepu, Františka-Fandu, Čeňka-Vindu, Jaroslava-Slávka, Marii a Karla. Této větvi Petrových se říkalo Petrovi-kováři, na rozdíl od potomků Josefova bratra Václava, jehož děti Josef, Amálka, Marie, Mirko, Václav a Anastázie z prvního manželství, Vlastimil, Zdeněk a Jaroslav z druhého manželství byli Petrovi-mlynáři.
Josef Petr nejmladší pokračoval v kovářském řemesle, Václav, Čeněk, Jaroslav a Karel pokračovali ve školení, František se vyučil tesařem a kolářem a Marie zůstala v domácnosti. Téměř celá rodina v roce 1947 reemigrovala do Československa. Petrovi nejdříve žili v Lochočicích, v roce 1949 se Josef ml. s manželkou a syny Josefem nejml. a Františkem a dcerou Marií přestěhovali do Medlova u Brna. Z celé rodiny Petrů – kovářů v Chorvatsku zůstal jedině Josefův syn Jaroslav Petr s rodinou.
Václav-Váša Petr (1906–1976) chodil do gymnázia v Daruvaru a Bjelovaru. Pracoval u strýce Václava ve mlýně, po otevření daruvarské filiálky nastoupil v Československé bance v Daruvaru. Byl velmi činný v tělocvičné jednotě Sokol, zastával funkci náčelníka. V roce 1932 se oženil s Emílií Petráňkovou, měli syna Václava-Nenu a dceru Květu. V roce 1947 s rodinou reemigroval do Ústí nad Labem. Syn Václav-Nena Petr žil v Plzni, dcera Květa byla provdána Uhlíková. Právě Václav poskytl bratranci Slavkovi do rodokmenu nejvíc údajů o příbuzných.
Josef-Pepa Petr (1907–1969) byl poslední kovář v Petrově rodině. Oženil se s Aloisií Hejtmánkovou z Velkých Zdenců, měli dcery Janu, provd. Fiantovou a Dášu, provd. Fišerovou. V druhé světové válce ilegálně vyráběl železné součásti pro partyzánské bunkry na Moslavině. Rodina v roce 1947 reemigrovala, nejdřív do Lochočic, pak se přestěhovala do Medlova. Josef pracoval jako kovář v zemědělském družstvu. Dcera Jana žije v Židlochovicích, Dáša v Medlově.
František-Fanda Petr (1909–1986) se vyučil tesařem a kolářem, vychodil Prokůpkovu hospodářskou školu. Pracoval v kovářské dílně. Oženil se s Marií Horynovou z Velkých Zdenců. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa. Do důchodu pracoval v zemědělském družstvu v Medlově. Dcera Miroslava, provdaná Hanělová, žije v Medlově, dcera Alice, provd. Malivánková je v Blansku.
Čeněk-Vinda Petr (1910–1973) ukončil učitelskou školu v Záhřebu, a Pedagogickou fakultu v Praze. Působil na slovenské škole v obci Slankamenski Vinogradi, na školách v Hercegovci a Velkých Zdencích. V roce 1944 byl jmenován školním inspektorem. Pracoval na škole Komenského v Daruvaru v letech 1945–1947. Oženil se s Hedvikou Čuchnilovou z Daruvarského Brestova, měli dceru Milušku, provdanou Čižmarovou v Praze a syna Pavla v Brně. Čeněk po reemigraci do Československa pracoval jako učitel, potom i ředitel ve Velkých Losinách. Po dokončení studia defektologie byl učitelem a ředitelem zvláštních škol v Brně.
Jaroslav-Slávek Petr (1912–1982), otec našeho spolubesedníka Slavka, vychodil občanskou školu v Hrubečném Poli. Pracoval jako praktikant v laboratoři Petrova mlýna. Vychodil Vyšší mlynářskou školu v Břeclavi a v letech 1934–1940 dál pracoval u strýce ve mlýně. V druhé světové válce působil ve směnárnách obilí (mjenjačnice). Oženil se s Maricí Majorovou z Velikého Grđevce, s níž měl syny Zdenka a Slavka. Působil jako člen Republikového výboru mlynářského průmyslu, často ho dekretem vysílali na místa, kde se ve mlýnech vyskytovaly potíže. V roce 1945 byl jmenován vedoucím státního podniku v Ivanić Gradu, v roce 1946 byl přeložen do mlýna Moslavina v Kutině, v roce 1947 byl ředitelem mlýna Kozara ve Vinkovcích, v roce 1950 se stal technickým ředitelem mlýna v Bjelovaru, v roce 1951 se stěhuje do Gospiće zajistit plynulý provoz mlýnů v Gospići a Gračaci. V roce 1952 se vrací do Hrubečného Pole jako technický ředitel zdejšího mlýna. V roce 1967, před odchodem do důchodu, dostal největší úkol – vedení stavby nového mlýna, do kterého byly pořízeny mlynářské stroje z továrny v Pardubicích. Po dokončení stavby se rodina v roce 1971 přestěhovala do Daruvaru. Jaroslav Petr získal řadu uznání za pracovní, sportovní a politickou činnost, mj. státní cenu tělovýchovného spolku Partizan a medaili práce se stříbrným věncem.
„Změny otcova působiště znamenaly také velkou změnu pro mého bratra i pro mne,“ říká pan Slavko. „Byli jsme vytrženi ze svého původního prostředí. Až do příchodu do Kutiny jsme doma všichni mluvili česky. Bratr se chorvatsky naučil až ve škole, a pak už jsme se na chorvatštinu přeorientovali všichni. Až s návratem do Hrubečného Pole, do našeho kraje v roce 1952, jsme se znovu dostali do styku s českou řečí,“ dodává S. Petr. „Třebaže byla Maďarka, česky mluvila také moje babička Marie. Říkali jí „panička“, pracovala jako porodní bába ve Velkých Zdencích. Ta na svět přivedla celou řadu dnešních šedesátníků, zdeneckých rodáků. Češtinu si osvojila i moje matka,“ uzavírá náš spolubesedující.
Marie-Marjánka Petrová (1913–1980) byla jediná dcera v rodině kovářů. Pracovala v domácnosti, reemigrovala do Československa, žila s rodiči v Medlově, kde byla také pochovaná.
Karel Petr (1917–1944) vychodil střední školu v Daruvaru, studoval na učitelské škole v Pakraci, pokračoval v Záhřebu. Působil v Borovu a Ruškovci u Garešnice. Oženil se s Blaženkou Klimplovou z Dolního Daruvaru, měli dceru Miroslavu. Zapojil se do partyzánské československé brigády. Zahynul nešťastnou náhodou v Daruvarském Brestově. Vdova Blaženka reemigrovala do Prahy, znovu se provdala za Viktora Pinese. Karel byl pochován v Brestově, později byly jeho pozůstatky přestěhovány do rodinné hrobky v Hercegovci.
Potomci Jaroslava a Marie Petrových
Zdenko Petr (1939) se narodil v Hercegovci, kde rodina žila do roku 1947. Základní školu navštěvoval v místech působení svého otce – Kutině, Vinkovcích, Bjelovaru, Gospići a Hrubečném Poli. Vystudoval Pedagogickou akademii v Pakraci a nastoupil jako učitel technické výchovy a fyziky na základní škole v Hrubečném Poli. Oženil se s Mirou Gjurovou, s rodinou se přestěhoval do Ernestinova, kde až do odchodu do důchodu v roce 2003 působil jako učitel, pedagog a ředitel. Své vzdělání doplnil studiem na Filozofické fakultě v Záhřebu, stal se profesorem pedagogie. Zdenko byl za účast v domovinské válce vyznamenán Řádem Danice chorvatské s podobiznou Antuna Radiće. Manželka Mira Petrová (1946) vychodila ekonomickou školu v Daruvaru, vystudovala Pedagogickou akademii v Osijeku a pracovala jako učitelka v Ernestinovu až do odchodu do důchodu v roce 2011. Rodina po válce musela obnovit svůj poničený rodinný dům a další majetek.
Zdenkova a Miřina dcera Kornelija, provd. Balogová (1967) absolvovala gymnázium a na Pedagogické fakultě v Osijeku vystudovala angličtinu a němčinu, na Filozofické fakultě v Záhřebu získala titul magistr a doktor informatických věd. Působí jako profesorka na Filozofické fakultě v Osijeku. S manželem Antalem (1950), doktorem teologie a ekonomie, profesorem na evangelické fakultě, mají dceru Kláru Sofii (2009). Syn Željko Petr (1972) vystudoval v Osijeku na inženýra elektrotechniky, pracuje v distribučním podniku HEP Osijek.
Slavko Petr (1941) dokončil základní vzdělání v Hrubečném Poli, střední školu vychodil v Daruvaru. Jako na slovo vzatý sportovec vychodil Pedagogickou akademii v Pakraci a v roce 1963 se stal učitelem tělovýchovy. Dál se vzdělával na vysoké škole v Sarajevu a stal se profesorem tělovýchovy a zdravovědy. V roce 2000 se stal profesorem-mentorem. Nejdříve působil jako učitel v Hrubečném Poli, od roku 1970 až do odchodu do důchodu v roce 2005 byl profesorem na daruvarském gymnáziu. Začal se zabývat sportem už v roce 1950 a hned dosáhl pozoruhodných výsledků. Zakládal házenkářský klub RK Ilova v Hrubečném Poli, byl hráčem, trenérem a rozhodčím. Získal řadu uznání za tělovýchovu. Je nositelem Medaile práce Jugoslávie, republikové ceny za tělovýchovu, uznání Sportovního sdružení Daruvaru, Zlaté plakety Bjelovarsko-bilogorského županství a řady dalších uznání.
Slavko se v roce 1972 oženil s Marií, narozenou Moučkovou, se kterou mají dceru Renatu (1974), provd. Rambouskovou a syna Igora (1975). Marie vychodila ekonomickou školu v Daruvaru, působila v podniku Ferimport v Záhřebu, kombinátu PIK Ilova a Daruvarském pivovaru, odkud odešla v roce 2005 do důchodu.
Dcera Renata získala vyšší vzdělání na Ekonomické fakultě v Osijeku. Působila jako tajemnice v podniku Intergradnja, dnes je účetní v Daruvarské tiskárně. S manželem Daliborem (1970) mají syna Romana (1999) a dcery, dvojčata Hanu a Leonu (2007). Syn Igor se vyučil prodavačem. S manželkou Nedou (1978), narozenou Hašplovou, měl živnost s domácími mazlíčky Petr, v současnosti žijí a pracuje v Šibeniku. Mají spolu dceru Tenu (2004) a syna Ilana (2010).
Životní motto Petrů – Pět R
Náš spolubesedující, kterého znají příslušníci mnoha generací žáků a studentů jako oblíbeného profesora tělocviku, nám vyprávěl ještě řadu zajímavých věcí. Mezi zásady, kterými se řídil, patřilo pětkrát R, sice chorvatsky: Rad – práce, red – pořádek, raznolikost – rozmanitost, radost, rezultat – výsledek. Pracoval vždy podle vypracovaného plánu, a po práci hodnotil, co se splnilo, a co ne. „Pracuj, nezahálej, neustále něco dělej, a výsledek se musí dostavit,“ řekl nám. Vzpomínal na to, jak jeho a bratra jejich otec brával na sokolská cvičení. Pochlubil se nám s vypracovanou brožurou o činnosti gymnastického spolku v Hrubečném Poli, ve kterém v mládí působil. Postěžoval si ale, že pečlivě shromážděné materiály o založení a působení házenkářského klubu Ilova někomu půjčil, a už se k němu nevrátily. „Tolik práce, dokumentů a fotek je pryč.“
Pan Slavko si svého času pořídil „ranč“ – zahradu v Lipovci Majuru, kterou vybavil pekárnou a zařízením pro příjemné posezení příbuzných a přátel. Vlastníma rukama udělal také celou řadu věcí v rodinném domě v Masarykově ulici – ukázal nám betonové květináče, jezírko, nábytek... Sám stavěl, omítal, lepil dlaždice... Pro své nejbližší pořídil také chatu u moře, na ostrově Vir, ve které rád trávil chvíle s dětmi i vnoučaty. Ranč ale později prodal a chatu u moře dostala k dispozici dcera Renata.
„Splnil jsem téměř všechny své životní plány a připravil se na klidný život v důchodu. Kvůli pokročilému věku, dřívějšímu pracovnímu vytížení, a i vlivu genetiky se teď sám těžce pohybuji. To bych snášel snad snadněji, kdyby moje manželka Marija neonemocněla Alzheimerovou nemocí, a já mám i vedle cizí pomoci a ošetřování velkou povinnost neustále o ni pečovat. Ale ani při vší péči a snažení se jí nikdy nebudu moci dostatečně odvděčit za všechno, co ona pro mne udělala a co pro mne dodnes znamená. Ze všeho, čeho jsem v životě docílil, jsou pro mne největším bohatstvím naše děti, zvláštní místo v srdci mají také vnoučata,“ konstatoval pan Petr.
„Brožury s rodokmenem rodiny Petrů-kovářů jsem poslal všem příbuzným, příslušníkům rodiny Petrovy. Výtisk jsem nechal také v obci Hercegovec, městské knihovně v Hrubečném Poli, po vás je posílám také do obou českých knihoven v Daruvaru. Chtěl jsem, aby se v patřičné míře připomněly neměřitelné zásluhy rodiny Petrovy o lepší život – pradědy Josefa Petra o zvelebení hospodářství, dědy Josefa pro práci v kovářství a zejména zásluhy prastrýce Václava Petra o kulturní, menšinový a hospodářský pokrok tehdejšího Hercegovce,“ uzavřel S. Petr.
Při rozhovoru jsme se dotkli celé řady dalších věcí – rodiny Petrů-mlynářů, mezi nimiž byl nejvýznamnější Václav, styků s rodinnými příslušníky v Československu a mnohém jiném. Tento muž, kterého nálada neopouští, suverénně pracuje i na počítači, na kterém má fotky nejbližších a na němž si dopisuje s příbuznými. Svým optimistickým přístupem k životu na nás zanechal silný dojem. Text Ž. Podsedník, foto žp a archiv

Read 16 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2020

V Jednotě číslo 37, která vychází 19. září 2020, čtěte:
- Představitelé české komunity na konferenci o postavení maďarské menšiny
- Den české kultury v Lipovlanech
- Dar rodiny Stahuljakovy Městskému muzeu Bjelovar
- Zemřel veliký český režisér Jiří Menzel
- Představujeme Alici Skenderovou z Garešnice
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi