S Vlastou Šabićovou, kustodkou v Muzeu Slavonie v Osijeku

ČEŠKA, KTERÁ PEČUJE O CHORVATSKÉ DĚDICTVÍ
To, že nevíme, jaká bude naše životní dráha, kam nás větry odvanou a v kterém přístavu zakotvíme, je jedním z největších kouzel na světě, které vytváří rozmanité a vzrušující složení místních komunit. Svědčí o tom i příběh krajanky Vlasty Šabićové, původem z Končenic, která v Česku absolvovala etnografii, folkloristiku a klasickou archeologii a první pracovní místo dostala v Osijeku, kde v muzeu Slavonie vede etnografické oddělení. A jako Češka pečuje o chorvatské dědictví.

Po návratu ze studia z Prahy koncem roku 1982 jsem hledala práci ve slavonských muzeích a dověděla jsem se, že v Osijeku potřebují preparátora na keramiku, což byl vlastně konzervátor pro keramické archeologické artefakty. Vzhledem k tomu, že jsem během studia v Brně ukončila konzervátorský kurz, tak jsem práci dostala a v tomto oboru pracovala deset let. Těsně po válce odešel kolega etnograf, a pracoviště muzeum nabídlo mně. V podstatě jsem si musela osvojit dovednosti, které jsem během studia přece jen nezískala. Fakulta totiž dá základy, ale teprve praxe konkrétní dovednosti, které umožňují dělat určitou práci kvalitně a sebevědomě.
A tak jste se stala Češkou, která propaguje chorvatskou etnografii a dědictví.
Ano. Pro mne je to velká čest, ale hlavně se okolí na to dívá jako na kuriozitu, a klade otázku – zdali já jako Češka mohu dostatečně důkladně poznat chorvatskou kulturu. V nedalekých Vinkovcích pracuje kolegyně etnoložka, která přišla z Bosny a dělá fantastickou práci a dělá jiz celého srdce. Takových příkladů, které si beru za vzor, je ještě – tady v Osijeku máme Damira Doležala, který má i české kořeny, a zároveň také maďarské a německé, je právníkem a vůbec nemá etnografické vzdělání, avšak jako osijecký starousedlík má citový vztah k tomuto území. S ním jsme uskutečnili projekt v Baranji, v Podunají, kde v několika vesnicích žijí Šokci se zvláštní baranjskou kulturou. Ve vesnici Topolje jsme udělali etnografické muzeum in situ. Na to jsem byla velice pyšná, a chci říci, že se nám opravdu povedlo, i když ani já nejsem Chorvatka, ani on není ryzí Chorvat.

LIDOVÉ KROJE, OZDOBENÉ TYKVE, KRASLICE…
Když se na svou karieru poohlédnu, mám pocit, že toho nebylo tak hodně, ale to, na co jsem zvlášť hrdá je výstava Ruho iz Etnografskog odjela Muzeja Slavonije, kterou jsem dělala v  oce 2002. Jde o lidové kroje Slavonie a Baranje, a trochu Srijemu. Byl to zároveň první krok k stálé expozici lidových krojů, kterou zatím ještě nemáme. Výstavu, která hostovala třeba i v Dubrovníku, doprovází bohatý katalog.
Další velkou výstavou byla výstava zdobených tykví, což je specifikum jihovýchodní části Slavonie, kolem Vinkovců. Tato výstava byla vloni otevřena nejdříve v Kutině, a v Osijeku letos během korony, a proto byla vernisáž bez publika, s přímým přenosem v programu místní Slavonské televize.
Zdobení kraslic je dalším velkým tématem v kariéře Vlasty Šabićové. Zpracovala obsáhlou muzejní sbírku, a díky drahocenným informátorům   z Aljmaše, kteří za války žili v uprchlickém kempu, zaznamenala jedinečný způsob barvení kraslic ve vesnicích Aljmaš a Bapska. „Rozhovor o předválečném tradičním životě byl pro ně bolestivý, traumatický, ale potom se pozvolna uvolňovali, a nakonec jsem získala pět různých žen z jedné vesnice, aby kraslice malovaly, každá svým stylem. Považuju to za velké bohatství, protože dokládá lidovou tvořivost.
I když se to paní Šabićové možná nezdá, toho, co během kariéry udělala, přece jen není málo. Biografický slovník Josefa Matuška České stopy v Chorvatsku uvádí, že jde o osm autorských a čtrnáct společných výstav, převážně s katalogy, o četné uveřejněné odborné texty, o spolupráci s institucemi a školami, a podílela se i na dvou dokumentárních filmech s etnografickou tematikou. Kromě toho dost práce jí dalo dát do pořádku etnografickou sbírku, protože dlouhou dobu nebyl v muzeu etnolog, a mezi větší výstavy, které zpracovala, patří i výstava o pracovním věku první etnoložky tohoto muzea Zdenky Lechnerové.
KRAJANSKÝ SPOLEK TO NEMÁ LEHKÉ
V neposlední řadě našla paní Šabićová síly zapojit se v roce 2014 do zakládání České besedy a po celou dobu konat funkci místopředsedkyně. V Osijeku to krajané, kterým zaleží na udržování národnostní identity prostřednictvím krajanského spolku, nemají lehké. Jako v každém velkém městě, občané s českým původem tu jsou, ale roztroušení na velkém prostoru a jsou vlastně heterogenní skupinou, kterou je těžko shromáždit kolem jedné idey.
Podařilo se vám do Besedy přilákat všechny Čechy, o kterých víte, nebo je stále ještě přesvědčujete?
Přesvědčovali jsme, a ještě stále přesvědčujeme. Čechů je tu zaprvé málo, zadruhé mají jiné povinnosti, nebo nemají zájem. Je nás vlastně neuvěřitelně málo, a kdyby to záleželo na mně, ani bych se nepokusila spolek založit. Za to může naše první předsedkyně Mirjana Vurdeljová, která toužila po kontaktu s krajany a trvala na založení besedy, a tak jsem se k tomu přidala a pomohla. Obcházeli jsme některé adresy, ale ne všichni se chtěli připojit. Nebýt toho, že se k nám připojili také Češi z Vukovaru, nejvíc ze sídliště Borovo Naselje, ani bychom nemohli jakoukoliv činnost uspořádat. Postupně se však situace zlepšovala, a když jsem viděla obrovskou lásku jednotlivých členů spolku k české písničce, tak to zaujalo i mně. A jsem velice ráda, když vidím, jak se některým členům, kteří zde žijí hodně dlouho, vrací čeština, kterou už skoro zapomněli, poněvadž neměli s kým mluvit. Různí lidé mají různou úroveň češtiny, ale je vidět, že jim pomáhá to, že se scházíme. Teď už máme i členy, kteří jsou Chorvaté, a tak se česky mluví stále méně, zatímco na druhou stranu máme i členy, jako kupříkladu manžele Grgoševićovi, kteří i doma spolu mluví jen česky.    
Stojí za zmínku i to, že Vlasta Šabićová vážnou vědeckou práci začala na českých obyčejích – byla to její diplomová práce na pražské filozofické fakultě, kde měla za mentorku Ivu Heroldovou, která kdysi provedla na Daruvarsku výzkum o kalendářních obyčejích krajanů. Protože se Vlasta narodila v Končenicích, dostala za úkol popsat zvyky končenických Čechů. „Potom mi Jiřina Staňová řekla, že by se práce mohla zveřejnit, protože Jednota má dobře rozvité vydavatelství. Dvacet let jsem dělala další výzkum, a za velké pomoci grafičky Vlatky Daňkové, jsem připravila knihu.
Narodila jste se tedy v Končenicích, žila v Daruvaru, studovala v Praze a v Brně, a potom zakotvila na Dravě v Osijeku. Kde se vidíte v budoucnu, třeba v důchodu, do kterého nezbývá hodně?
Tak nějak za rok a půl splním podmínky na důchod, a co bude, zaleží především na dceři a jejích plánech. Nejspíš budu cestovat mezi Osijekem a Daruvarem, tak jako doposud.
Text M. Pejić, foto mp a rodinné album

Read 9 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2020

V Jednotě číslo 37, která vychází 19. září 2020, čtěte:
- Představitelé české komunity na konferenci o postavení maďarské menšiny
- Den české kultury v Lipovlanech
- Dar rodiny Stahuljakovy Městskému muzeu Bjelovar
- Zemřel veliký český režisér Jiří Menzel
- Představujeme Alici Skenderovou z Garešnice
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi