Donace rodiny Stahuljakovy

MĚSTSKÉ MUZEUM BJELOVAR
Hudební oddělení Městského muzea v Bjelovaru bylo v uplynulých dnech obohaceno cennou a, podle počtu darovaných předmětů, velice bohatou donací hudebnin, odborné hudební literatury a LP gramodesek s převážně vážnou hudbou, které muzeu darovala paní Ivanka Stahuljaková ze Záhřebu.

Mezi darovanými předměty se nachází také cenné doklady a memorabilie, jež patřily Vladimiru Stahuljakovi, zakladateli hudební větve rodiny Stahuljakovy.
Rodina Stahuljakova podle počtu členů rodiny, kteří se profesně zabývali hudbou, patří mezi tři nejpočetnější rodiny v Evropě. Je zajímavé připomenout, že k těm dalším dvěma patří rodina Couperinova a Bachova, jejíž členové, zejména Francoise Couperin (Paříž, 1668–1773) a Johann Sebastian Bach (Eisenach, 1685 – Leipzig, 1750), dali významný přínos hudebnímu umění a patří mezi hlavní představitele francouzského, resp. německého hudebního baroka.
Rodina Stahuljakova pochází se slovenské šlechtické rodiny Sztachulyak, jež původně sídlila v polské osadě Jabłonka. Do konce první světové války patřila Rakousko-Uhersku, potom Československu (do roku 1923), Polsku (do roku 1939), během druhé světové války Slovenské republice, a konečně po ukončení války znovu Polsku. Šlechtický stav rodině udělil v polovině 13. století chorvatsko-uherský král Béla IV. Kolem roku 1830 se jeden ze Stahuljakových předků, Jozef (Josip) přistěhoval do východní Slavonie a rodina se zde vbrzku kroatizovala (pochorvatštila).
První člen rodiny, který projevil zájem o hudbu byl Ivan Stahuljak (Tenja nebo Čepin, 1833 – Bjelovar, 1883), kterého pracovní záležitosti přivedly do Bjelovaru. Ivan Stahuljak byl právník, v Bjelovaru se stal soudním radou a zastupoval město Bjelovar v Chorvatském sněmu. Jeho zájem o hudbu byl pouze amatérský, ovládal hru na tamburicu. Lásku k hudbě vštěpil i svým dětem, kterých se sice narodilo osmnáct, ale pouze sedm se jich dožilo dospělého věku. Čtyři z nich se učily hudbě v hudební škole (Hrvatski glazbeni zavod) v Záhřebu – Avelin, Agata, Dragica a Vladimir, jehož se hudba stala i povoláním.
Vladimir Stahuljak se narodil 22. listopadu 1876 v Bjelovaru, a kromě v Záhřebu získal hudební vzdělání i v Budapešti. Zajímaly ho lidové písně ze Slavonie, a tak sestavil sbírku s celkem 689 lidových písní s názvem Chorvatské lidové písně, tance a obyčeje ze Štivice (Hrvatske narodne popijevke, plesovi i običaji iz Štivice). Byl velice plodným skladatelem a v jeho hudební pozůstalosti se nachází přes tisíc skladeb pro pěvecké sbory, tamburašské a smyčcové soubory, dechové orchestry a také četné skladby pro klavír a varhany a posléze i písně.
Vladimirův syn Juraj (Jastrebarsko, 1901 – Záhřeb, 1975) byl středoškolským profesorem dějepisu a zeměpisu, varhaník, sbormistr, koncertní korepetitor, složil kolem stovky skladeb. Byl také otcem známé spisovatelky Višnji Stahuljakové-Chytilové (Záhřeb, 1926–2011), která měla rovněž akademické hudební vzdělání. Učila na Hudební škole Blagoje Bersy v Záhřebu zpěv, věnovala se také dětskému divadlu. Jeden z jejich románu Pustolovka (v českém překladu Veronika a Delfín, Svoboda, Praha 1980), přeložila Stanislava Sýkorová (dcera učitele Stanislava Sýkory, který v letech 1925 až 1938 působil na Benešově škole v Hercegovci) a její povídka Slečna Margareta se nachází v antologii chorvatské povídkové tvorby 20. století (antologie vyšla v roce 2002 v Boskovicích ve vydavatelství Společnosti přátel jižních Slovanů (redaktor Ivo Dorovský, překladatelka Vlasta Burmazová).
Mladším Višnjiným bratrem je Zlatko (Záhřeb, 1933), který kromě etnologie a chorvatského jazyka na Filozofické fakultě, ukončil i studium violy na hudební akademii v Záhřebu a potom se zdokonaloval v Praze, Florencii a Římě. Není možné ve zkratce vyčíslit, co všechno Zlatko Stahuljak během svého aktivního působení v hudebním umění dokázal. Můžeme při této příležitosti pouze zdůraznit, že je zakladatelem a předsedou mezinárodní houslové soutěže, která nese jméno chorvatsko-českého houslisty a pedagoga Václava Humla, jež se od roku 1977 každý čtvrtý rok koná v Záhřebu, že byl prvním předsedou a jedním ze zakladatelů Chorvatsko-české společnosti v Záhřebu (založena v roce 1990), a že byl první chorvatský velvyslanec v Praze v období let 1992 až 1998.
Manželkou Zlatka Stahuljaka je právě paní Ivanka, která muzeu darovala tuto cennou donaci, a která je rovněž hudebnice. Absolvovala zpěv na záhřebské hudební akademii a pracovní věk strávila jako členka smíšeného pěveckého sboru Chorvatské radiotelevize. Začátkem roku 1993 následuje manžela do Prahy a tam se také kromě povinnosti manželky diplomata i nadále věnovala svému povolání.
„Mé první vystoupení v Praze bylo ihned první rok mého pobytu. Bylo to ke Dni státnosti v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Poté, asi v září, mne Klub manželek diplomatů a paní Olga Havlová poprosily, abych vystoupila na koncertu uspořádaném pro diplomatický sbor v Kounickém paláci. Také sama jsem pořádala koncerty, jak na velvyslanectví, tak i v pražských koncertních síních, na kterých jsem zpravidla také vystupovala. Seznámila jsem se tak a spolupracovala s předními českými hudebníky – s houslisty Josefem Sukem a Janem Talichem, klavíristy Janem Panenkou, Květou Bylinskou a Triem Kubelík,“ vyprávěla paní Ivanka a pokračovala:
„Když jsem přišla do Prahy, předsevzala jsem si, že se naučím česky. Ovšem, nebyl čas, abych navštěvovala jazykový kurz, ale řekla jsem si, přece je to příbuzný, blízký jazyk, a tak jsem četla noviny, poslouchala rozhlas a televizi a asi po půl roce jsem česky i promluvila. Velice mi to pomohlo v každodenním kontaktu s místními lidmi, protože jsou ihned ochotnější a laskavější, když vidí, že se snažíte mluvit jejich jazykem. A i sama jsem se díky tomu cítila téměř jako doma. Právě proto, že jsem ovládala jazyk, poprosily mne ženy z diplomatického klubu, abych jménem klubu koupila dárek a navštívila nemocnou paní Olgu Havlovou. Bohužel, zakrátko nato paní Olga zemřela. Když se prezident Havel oženil s paní Dagmar, její první veřejné vystoupení v roli prezidentovy manželky bylo na vernisáži jedné chorvatské výstavy pořádané v Národním muzeu. Můžu říci, že jsme se tehdy s paní Dagmar spřátelily. V té době jsem se začala věnovat humanitárním akcím, a když jsem pořádala první dětský tábor, kdy pětatřicet chorvatských válečných sirotků pobylo v České republice (1. až 14. července 1997), paní Dagmar byla patronkou. Přijala děti na Hradčanech, hrála si s nimi, zpívala a fotografovala. Také prezident Havel byl velice vstřícný a myslím si, že právě proto, že jsme mluvili česky.“
Zeptala jsem se paní Ivanky, jestli navštívila Prahu před tím, než její manžel nastoupil do diplomatické služby.
„Ano, třikrát. Poprvé to bylo v dnes už dávném roce 1967. Manžel byl tehdy na postgraduálním studiu na AMU. Bylo vánoční období a v paměti mi utkvěl obraz dosti pochmurného města s nadmíru osvětleným obchodním domem Bílá labuť. V jeho výloze jsem si všimla bílé pánské košile z naší DTR (Domaća tvornica rublja), byla dosti drahá – stála tehdejších 100 Kčs. Na pouličních stáncích prodávali banány a kapry. Banány tehdy byly vzácností i u nás a později jsem se dozvěděla, že kapr patří k tradičním vánočním pokrmům. Českou klasiku knedlo-vepřo-zelo jsem znala i z dřívějška, a přestože vaření nepatří k mým oblíbeným povinnostem, později, během šestiletého pobytu v Praze, jsem ho zvládla připravit a moji hosté si pochvalovali, že jim chutná. Novinkou pro mne byla například cibulačka podávaná s dekorativně navršeným kopečkem šlehačky. Pro nás sice neobvyklé, ale velice chutné.
Po návratu do Chorvatska v roce 1998 se paní Ivanka vrátila do sboru HRT, ale také pokračuje se sólistickými koncertními aktivitami i mimo Chorvatska – v Česku, Německu a Maďarsku. Od založení Chorvatsko-české společnosti je aktivní členkou a účastní se všech akcí, které spolek pořádá a se zájmem sleduje veškerá dění, jež se vztahují k Česku.
„Vracím se tímto způsobem tak trochu jakoby zpět do Česka. S Prahou jsem se důkladně a důvěrně seznámila. Měla jsem tam své auto, které jsem si přivezla ze Záhřebu, a tak jsem ji poznala křížem krážem. Bohužel, neměla jsem čas seznámit se více s kulturně-historickými památkami v ostatních částech země. Obdivuji české zámky a hrady a mám ráda přírodu. Poněvadž jsem sama za volantem několikrát procestovala cestu od Prahy do Záhřebu a zpět, nemohla jsem si nevšimnout přírodních krás, kterými Česko oplývá. Pobyt v Praze byl pro manžela a pro mne výjimečným obdobím v našem životě, kdy jsme poznali hodně lidi, od špičkových intelektuálů a umělců k tzv. obyčejným lidem, bez kterých si každodenní chod života a práce nelze představit. Díky pražské zkušenosti jsem dokonce líp poznala samu sebe a zjistila, co vše jsem schopná zvládnout v nových, zcela neznámých okolnostech. Zkrátka, Česko je krásná země plná krásných lidí, pokud je ovšem umíte vypátrat,“ nostalgicky zhodnotila paní Ivanka svůj šestiletý pražský pobyt.
Loučíme se a já usedám do kombíku, napěchovaného hudebními klenoty, a těším se na zpracování sbírky, která kromě doplnění fondu možná odhalí i některé nové poznatky z dějin chorvatské hudby vztahující se na Bjelovar a na chorvatsko-české hudební vztahy.
Text Sylvie Sittová, foto archiv a internet

Read 28 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi