Opustil nás velikán českého filmu Jiří Menzel

OD RAZÍTKOVÁNÍ ZADKU PO SEDMÝ SCHOD SKLEPA
Český humor, český filmový humor a česká komedie, tato syntagmata má v Chorvatsku každý na srdci. Tak jako každý Čech miluje chorvatské moře, tak neexistuje Chorvat, který by nezbožňoval český film. Za to může především proslulý filmový a divadelní režisér, herec a scenárista Jiří Menzel, který zemřel 5. září 2020 ve věku 82 let.

- Ze sedmýho?
- Z jinýho nepiju.
Tento dialog doktora Skružného a Karla Pávka z filmu Vesničko má středisková patří mezi nejznámější hlášky v historii českého filmu, Stejně tak i samá pověst o sedmém schodu sklepa, na kterém má pivo odpovídající teplotu. „Karle, jak jsi přišel na to, že na sedmým schodě to má tu správnou teplotu?“ „Dlouhodobým zkoušením... Na šestým je teplý a na osmým už přechlazený.“ To je antologie. Koneckonců, i celý film Vesničko má středisková je mistrovské dílo, zapsáno do dějin světové kinematografie zlatým písmem. A režisér Jiří Menzel se do dějin zapsal už svým prvním filmem Ostře sledované vlaky, který natočil, když mu bylo pouhých osmadvacet. Je v něm třeba proslulá scéna, jak výpravčí Hubička razítkuje zadeček slečny Zdeničky Svaté, a kvůli té nehoráznosti byl trestán pro „narušení oficiálního německého jazyka“, protože je na razítkách železniční stanice Kostomlaty německý text.
Pokud jste se ptali, co je vlastně ten český humor, tady máte odpověď. Je to jemný odpor režimu, schopnost vysmívat se tomu, co státní zřízení považuje za svatost. Jedním z doyenů českého filmového humoru byl právě režisér tohoto filmu Jiří Menzel.
Chorvatská wikipedie uvádí o panu režisérovi jen skromnou poznámku: „Jiří Menzel (Praha, 23. února 1938 – 5. září 2020), je český filmový a divadelní režisér, herec a scenárista. Známým se stal v roce 1967, když jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (podle románu Bohumila Hrabala) dostal cenu Oscar v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Znovu byl nominován v roce 1986 za komedii Vesničko má středisková. Film Skřivánci na niti, natočený v roce 1969, byl zakázán státní cenzurou a z trezoru se dostal teprve po pádu komunismu v roce 1990. V Chorvatsku je Menzel známý jako režisér divadelních představení Nemoćnik u pameti (Zdravý nemocný) a Budala za večeru (Blbec k večeři) v záhřebském divadle Komedija.“
Ještě v roce 1982 Menzel režíroval Hamleta na Letním festivalu v Dubrovníku, v záhřebských divadlech režíroval také Bubu u uhu (Brouk v hlavě), Tri u drugom (Tři v tom), pro Chorvatskou televizi natočil dokumentární film Vaše moře, naše moře, hrál ve filmech Lordana Zafranoviće a Mladena Jurana, a hlavně byl velkým přítelem chorvatského lidu, miloval Chorvatsko a často se sem vracel. V roce 2001 navštívil i menšinovou komunitu v Daruvaru a podíval se na představení krajanského ochotnického divadla, které velice pochválil.
Když se polovinou osmdesátých let v kině promítal zmíněný Menzelův film Vesničko má středisková, předem se vědělo, že jde o výrobek zpracovaný podle formule na úspěch – Jiří Menzel byl všeobecně známý a oblíbený autor, ověnčený největší světovou filmovou cenou, Oscarem, český filmový humor už dlouhou dobu byl zárukou dobré zábavy a smíchu, a navíc hrál Rudolf Hrušínský, v němž ještě všichni viděli legendárního Dobrého vojáka Švejka.
Osobně jsem to považoval za neúprosný rozvoj situace. S českým filmem jsem se seznámil a do něho se zamiloval ještě jako žák obecné školy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, díky tehdejší televizi, která hojně promítala československé, polské a maďarské filmy. Kromě Menzelových Ostře sledovaných vlaků jsem lačně hltal Formanovy filmy Hoří, má panenko, Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky, parodie Oldřicha Lipského Limonádový Joe a Adéla ještě nevečeřela, neunikla mi ani Věra Chytilová, o Dobrém vojákovi Švejkovi Karla Steklého nemusíme ani mluvit…
Právě dotyčný film Vesničko má středisková, se kterým Menzel podruhé kandidoval na Oscara, se v povědomí chorvatského diváka stal synonymem toho, co považujeme za „český filmový humor“, i když základy tohoto neoficiálního filmového žánru položil Miloš Forman svým klasikem Hoří, má panenko. Charakteristikou českého filmového humoru je to, že duchaplně mluví o vážných záležitostech, a to se tehdejšímu socialistickému režimu moc nelíbilo. Proto Miloš Forman přes obrovskou popularitu nemohl po hasičské zábavě natáčet v Československu, rozhodl se pokračovat v kariéře v USA, a stal se několikanásobným držitelem ceny Oscar. V roce 1969 natočil Menzel film Skřivánci na niti, který komunistická cenzura zavřela do trezoru, a tak se promítal a dostal řadu cen teprve po sametové revoluci. Jiří Menzel se přesto rozhodl zůstat, stejně jako Bohumil Hrabal, jehož povídky a romány socialistická moc také zakazovala. Právě Hrabal byl autorem předlohy pro Skřivánky. Byla to jeho povídka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Hrabal napsal i předlohu pro film Ostře sledované vlaky, za který Menzel v roce 1967 obdržel Oscara, a už první krátký film, který J. Menzel ještě jako student natočil v rámci filmového omnibusu Perličky na dně, měl také za předlohu text Bohumila Hrabala. Podle Hrabalových románů a povídek natočil Menzel i další filmové hity – Slavnosti sněženek, Postřižiny nebo Obsluhoval jsem anglického krále, zatímco ve filmu Něžný barbar, který podle Hrabalova románu režíroval Petr Koliha, hrál.
Menzel a Hrabal nepatří do stejného kulturního kruhu. Ani do generačního – spisovatel byl o čtyřiadvacet let starší než režisér. Měli vlastně jen jednu společnou črtu osobnosti – oba se totiž s oblibou vysmívali všemu, co bylo veliké a pompézní.
Rozlišovali se mimo jiné i ve vztahu vůči pivu, a ve filmech na kterých společně pracovali, vzdali pěnivému moku a české pivní tradici a kultuře monumentální poctu. Za to může především Hrabal, který pivo miloval a ve svém literárním díle hojně popisoval (koneckonců, dětství strávil v pivovaru Nymburk, kde byl jeho nevlastní otec správcem, a o tom napsal román Postřižiny, který také zfilmoval J. Menzel). Na rozdíl od Hrabala, Menzel pivo nejenže nepil, ale ani nesnášel. Proto se s Hrabalem často hádali, a z natáčení Ostře sledovaných vlaků zůstala i anekdota o tom, jak se scházeli a probírali scénář, a slavný spisovatel se za něj styděl. V hospodách čtvrté cenové skupiny si totiž Menzel objednával čaj, a Hrabal předstíral, že k němu nepatří.
Text M. Pejić, foto archiv Jednoty a internet

Read 16 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi