Z dějin Vánoc II.

  • Posted on:  středa, 16 prosinec 2020 00:00

JESLIČKY, STROMEK A VÁNOČNÍ NADÍLKY
Jesličky (betlémy) představují inscenaci Ježíšova narození a jejich vznik je spjatý se jménem sv. Františka z Assisi (1181–1226). Tento mnich, zakladatel františkánského řádu, s papežovým svolením zrekonstruoval v roce 1223 scénu Ježíšova narození a postavil ji v jeskyni poblíž Greccia, v Umbrii. Dal tam zřídit kapličku, do které na jeho příkaz postavili i jesle, naplnili je slámou a také tam dal přivést živá zvířata, vola a osla.

O půlnoci v kapličce zapálili pochodně a okolní obyvatelstvo se s hořící svíčkou v rukou seskupilo a vydalo k jeskyni. Přišel i kněz, který sloužil mši, zatímco František z Assisi pročítal evangelium o narození Páně. Podle pověsti to byla první půlnoční mše.
První připomínku o narození Páně nacházíme v literatuře v Matyášově a Lukášově evangeliu, kdežto ve výtvarném umění jsou to vyobrazení na sarkofázích v nejstarších římských katakombách v kostele sv. Priscilly v Římě, jež pochází z 2. století.
Během pontifikátu papeže Teodora I. (642–649) byla postavena poblíž baziliky, dnes známé jako kostel sv. Marie del presepe, první kopie betlemského chlívka, v jakém se podle pověsti narodil Ježíš.
Scény Ježíšova narození nacházíme v dílech velikánů výtvarného umění, ale také ve tvořivosti anonymních, lidových umělců. K nejstarším uměleckým jeslím patří kamenné sousoší z roku 1291 florentského sochaře Aronolfa di Cambia (1245–1302 nebo 1310), postavené v kostele Santa Maria Maggiore v Římě, a tak již z více uvedených důvodu se Itálie považuje zemí původu jeslí. Z Itálie se móda stavění jesliček dostala nejdříve do Francie a na Pyrenejský poloostrov a potom dále na sever přes Alpy, k čemuž nejvíce přispěli františkáni a jezuité. Na území Česka jesle byly poprvé vystavěné v roce 1560 v jezuitském kostele sv. Klimenta v Praze. Byl to první betlém postavený ve střední Evropě, v zemích ležících na sever od Dunaje.
Betlémy se v průběhu 17. a 18. století těšily velké oblibě, jejich výrobou se zabývali jak umělečtí, tak i lidoví řezbáři, kteří vtiskli českým jesličkám jejich osobitý ráz. Jedno ze známých českých betlemářských středisek byl například Jindřichův Hradec a nejstarší zprávy o stavbě jeslí v tomto městě jsou z doby kolem roku 1580. O století později, v roce 1680, jezuité pořídili mechanické jesle s pohyblivými postavami. Byly to první jesle takového druhu v Česku.
K všeobecné oblibě jeslí přispěly také vánoční hry a výjevy z Kristova života, které ale osvícenecký císař Josef II. zakázal, a kromě toho i jesle vykázal z kostelů, a tak si je lidé začali vystavovat v soukromí svých domovů.
Betlémy se zhotovovaly z nejrozmanitějších materiálů – ze dřeva, keramiky, kukuřičného šustí, těsta, vosku, sádry i ručně malované na dřevěných deskách či na papíru a od poloviny 19. století také tištěné. Pro Broumovsko byly na přelomu 19. a 20. století typické skříňové betlémy a betlémky umístěné pod skleněnými příklopy. Na Příbramsku se zhotovovaly „chlebové“ betlémy a betlémy s vyřezávanými dřevěnými postavičkami.
V chorvatském výtvarném umění nejstarší zobrazení scény Ježíšova narození pochází z 11. století a nachází se na reliéfní oltářní ohradě v kostele sv. Nediljice poblíž Zadru. Stejnou scénu vyřezal v roce 1241 mistr Buvina na dveřích splitské katedrály a mistr Radovan v roce 1240 v lunetě portálu katedrály v Trogiru.
K popularizaci jesliček přispěl papež Jan Pavel II (Wadowice, Polsko 1920 – Vatikán, 2005). Během jeho pontifikátu se začaly v předvánočním období stavět velké jesle na náměstí před bazilikou sv. Petra v Římě, a františkáni, žebraví mnišský řád, který v roce 1209 založil František z Assisi, ho v roce 1986 prohlásili patronem jeslí.
Podle pověsti vánoční stromek vděčí za svůj vznik opatovi Colombanu z Luxeil (Navan, Irsko 543.? – Bobbio, Itálie 615.). Colomban byl irský mnich a jeho misionářská činnost ho odvedla do Bretaně a do Burgundska. Obyvatelé Burgundska byli pohané a Colomban, aby jím přiblížil svátek Narození Páně, ozdobil zapálenou pochodní ve formě kříže starý jehličnatý strom, který obyvatelé v období zimního slunovratu uctívali jako svatyni. Světlo pochodně přilákalo velký počet lidí a Colomban jím kázal o narození Ježíše.
Konkrétnější zprávy o vánočním stromku přináší téměř o tisíciletí později psané prameny. Z rukopisu z roku 1521 uloženém v Humanistické knihovně v alsaském Salestatu se dozvídáme, že první vánoční stromek byl postaven právě v tomto městě. Podle kresby místního malíře Benjamina Zixe z roku 1806, sapin de Noel (vánoční stromek) byl ozdoben hostiemi a drobnými červenými jablky. Další zmínka o stromku pochází z roku 1570 z brémské kroniky, ve které je uvedeno, že ozdobený stromek byl postavený pro děti v cechovní budově v Brémách. Zdobení stromku na Vánoce se začalo šířit po německých zemích a počátkem 19. století se tento zvyk dostal i do Čech. Do Prahy ho přinesl Jan Karl Liebich (Mohuč, 1773 – Praha, 1816), ředitel Stavovského divadla, který byl původem Němec. O Vánocích roku 1812 překvapil své přátele ozdobeným vánočním stromečkem. Postavil ho v libeňském zámečku Šilboch, ve kterém bydlel.
V polovině 19. století se v Praze stromky prodávaly již zcela běžně a lidé je nazývali Kristovým strůmkem. Stromeček si mohly ze začátku dovolit jen zámožnější rodiny, teprve později se stromeček rozšířil i na Moravu a do vesnických příbytků.
Ne tak dávno, ještě po ukončení druhé světové války, ve vesnicích severozápadního Chorvatska se místo stromečku zdobila jablky, ořechy a krepovým papírem pouze větev smrčku, která se upevnila na zeď nad stolem v kuchyni.
Lidé zdobili své stromky různě. Především se je ale snažili osvětlit, protože plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla. První svíčky se objevily na stromcích bohatých rodin na počátku 18. století, ale dosti poskrovnu, protože se vyráběly z vosku a byly drahé. Teprve vynález parafínu v roce 1830 způsobil výrazné zlevnění svíček. Koncem 19. století se čeští skláři proslavili v cizině skleněnými ozdobami, objevily se také první prskavky, elektrické svíčky či lamety nastříhané z cínové folie, později se začaly používat i napodobeniny sněhu. Pravděpodobně ryze českým zvykem je zdobení stromku čokoládovými figurkami, které se prodávají v hezky zdobených krabicích jako vánoční kolekce.
Zvyk stavět rozsvícené vánoční stromky na veřejných prostorech se v Evropě ujal po první světové válce. Na českém území podle dochovaných zpráv veřejný stromeček poprvé stál v Plzni v roce 1925. Tato zvyklost se za první republiky rychle rozšířila do dalších českých i moravských měst a vesnic.
Vánoční stromek byl původně charakteristickým rysem měšťanských Vánoc a dnes je jeden z nejdůležitějších vánočních symbolů. Podle tradice se zdobí na Štědrý den, kdežto dnešní stromky na městských náměstích se zdobí těsně před adventem. Jeden z prvních a nejznámějších popisů vánočního stromku v literatuře nacházíme v pohádce Hanse Christiana Andersena Smrček (Grantræet), kterou velký dánský pohádkář napsal v roce 1845. Andersen miloval Vánoce a vždy se na ně těšil. V muzeu, v jeho rodném městě Odense, každoročně pořádají vánoční slavnosti a stromky zdobí replikami papírových ozdob, jaké kdysi sám Hans Christian jako chlapec dělal.
Zvyk vzájemného darování (nadílení) v zimním období, pochází ještě z dob starých Římanů, kdy se konaly oslavy Saturnálie, věnované starořímskému bohu Saturnovi, patronu zemědělství, úrody a času. Saturnálie trvaly několik dní, od 17. do 24. prosince, bylo to období vyplněné slavnostmi, na kterých se nadmíru hodovalo, pořádaly se bujaré slavnosti, a kromě toho si lidé také vzájemně dávali dárky. O tom starořímském zvyku píše i chorvatský renesanční spisovatel Juraj Šižgorić (Šibenik, 1445–1509). Saturnálie zanikly, ale zvyk darování zůstal v adventním a předvánočním období dodnes.
Nadílení se nejvíce radují dětí, které v tom období dostávají dárky dokonce několikrát. Poprvé 6. prosince na Mikuláše, který je nejoblíbenějším světcem v adventním období. V předvečer sv. Mikuláše se konaly obchůzky – ulicemi chodil sv. Mikuláš v doprovodu čerta (v severozápadním Chorvatsku zván i Krampus – původem je to démonická bytost, která k nám přišla z rakouských Alp) a andělů. Hodné děti dostávaly dárky – kdysi byly skromné, jen ovoce a sladkosti, a ty které zlobily, dostávaly zlatý prut.
Mikuláš byl biskup (Patara, 275–Mira, 347) a v lidu byl oblíbený pro svou dobrotu a moudrost. Pocházel ze zámožné rodiny zbožných křesťanů a po smrti rodičů rozdělil chudákům jmění, které po nich zdědil. Svatý Mikuláš byl ochráncem námořníků a rybářů ale především dětí.
Období socialismu se pokoušelo svatého Mikuláše vytlačit, zvlášť ve městech, kde se mikulášské obchůzky více méně nekonaly, a proto děti dávaly v předvečer sv. Mikuláše na okno holínky, aby jim Mikuláš do nich dal dárek.
V období socialismu se také ve společenských místních domech nebo ve školách pořádala veřejná nadílení. Dárky dětem nenosil sv. Mikuláš, nýbrž Děda Mráz. Jméno pochází z ruštiny, Děd Moroz. Byl to dobrosrdečný a přívětivý stařec s dlouhým šedým plnovousem, červenou čepicí na hlavě, oděný do červeného pláště s bílým lemem. Po devadesátých letech minulého století se u nás z Děda Mráze pozvolna stal Djed Božićnjak či Santa.
Jméno Santa Claus se poprvé objevilo v roce 1821 v písni Williama Gilleye Santer Claus, a o rok později v písni Clementa Clarka Mooreho The Night before Christmas. Původ tohoto jména spočívá v holandském názvu Sinter Klaas. Je to bytost, která nadílela dětem v rodném Holandsku, a kterou holandští přistěhovalci přinesli v 17. století do Ameriky, konkrétně na území Nového Amsterodamu, dnešní New York.
Tato nadílející postava ve vzezření, jakém ji dnes známe, vznikla v roce 1863 v Americe. Tehdy ilustrátor Thomas Nast nakreslil první obrázek Santa Clause k vánočnímu vydání časopise Harper‘s Magazin.
V Čechách, ale také v severozápadním Chorvatsku, kdysi v minulosti nadílel Ježíšek. Tento zvyk vznikl v 16. století, kdy se rozmohlo obdarovávání dětí na Štědrý den, a to přičiněním německého protestantského reformátora Martina Luthera (Eisleben, 1483–1546). Ten nechtěl dávat svým dětem dárky na katolický svátek sv. Mikuláše, a tak jim je dával až na Štědrý den s objasněním, že dárky přináší Ježíšek, tj. Christkind.
Dodnes se ve většině středoevropských zemí udržují obě tradice jak mikulášské, tak i ježíškovské nadílení, na rozdíl od národů, někteří si podle svých tradic a mytologie vyvolili vlastní nadílející osobnosti. Tak na příklad ve Velké Británii dětem dary přináší Father Christmas (duch Vánoc), obdoba Santy, který dává dárky do punčochy na Štědrý večer. V Itálii nadílí čarodějnice – La Befana, která ale dárky rozdává teprve 6.  ledna, (v Itálii ale znají také obdobu Santy, kterém říkají Babbo Natale), kdežto ve skandinávských zemích dárky nosí vánoční skřítkové (Julenisse), Vánoční muž (Jultomten či Julemand) a ve Švédsku dokonce i vánoční kozel (Julbock). Text Sylvie Sittová, foto z archivu Městského muzea Bjelova

Literatura:
Arnaud d‘Apremont: La vera storia di Babbo Natale, 2000.
Grupa autora: Božićnica, Otvoreno sveučilište, Zagreb 1993.
Rihtman – Auguštin, Dunja: Knjiga o Božiću, Golden marketing, Zagreb, 1995.
Sitta, Silvija: Od adventa do Sveta tri kralja, Gradski muzej Bjelovaar, 2012.
Trnková, Klára: Vánoční zvyky a obyčeje našich babiček, Studio Trnka s.r.o., Praha, 2009
Vavřínová, Valpurga: Abeceda Vánoc, Krásná paní, Praha 2010

Read 52 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 10 2021

V Jednotě číslo 10, která vychází 6. března 2021, čtěte:
- Přehlídka divadel bude až na podzim, rozhodla divadelní rada
- Česká beseda Záhřebského županství dostala nový prostor
- Správní výbor daruvarské Besedy jednal o nadcházejících akcích
- Vztahy Čechů a Chorvatů z pohledu venezuelské studentky
- Setkání s krajanským učitelem a cestovatelem Vladimirem Ivićem
- Představujeme majitele pily Marka Nováka
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi