S Leonidou Kifrovou z Daruvaru

SNY JSOU NA TO, ABY SE SPLNILY
Leonida Kifrová, rodačka z Končenic, která posledních osmnáct let žije v Daruvaru, má recept, jak si splnit sny. „To může každý, jen musí chtít,“ říká tato 33letá mladá žena, která se nebojí výzev. Ráda se vzdělává, pomáhá druhým, a to bez ohledu na to, že je z 60 % invalida. Po setkání s touto nevšední osobou jsem přemýšlela o tom, jak si má člověk víc vážit sám sebe a víc si věřit, stejně tak si vážit života bez ohledu na překážky.

Kromě toho, že se Lela, jak jí též říkají, narodila s 2,2 kilogramu, se v nemocnici nakazila i infekcí, kterou zázrakem přežila. Těch několik kritických dní v inkubátoru přežila, ale objevily se další problémy – skolióza páteře, kvůli níž musí nosit ortézu. „Jako patnáctiletá jsem se musela vyrovnat se zjištěním, že mám o 2,5 centimetru kratší nohu, proto musím nosit i ortopedickou obuv. Objevily se i deprese, a to hlavně kvůli čtyřletému bezúspěšnému hledání práce,“ vyprávěla svůj příběh Leonida. Aby toho nebylo málo, musela se v letošním koronavirovém roce vyrovnat i se ztrátou maminky Nady. „Najednou jsem se ocitla tváří tvář domácím pracím a vaření, ale zvládám to. Dříve to dělala maminka,“ říká Lela. Jiného by to vše možná odradilo, ne ale Leonidu, tu vše uvedené otužilo: „Jdu totiž za svým cílem a nevzdám se ho. Snad proto, že mé jméno se skládá ze slova leo – lev,“ vysvětlila lvice Leonida.
Touha vzdělávat se
Jak je vidět tato srdcem Končeňačka žijící v Daruvaru nezná hranice a stále nachází cesty, jak žít, využívat možnosti a vzdělávat se. „Věřím v sebe samu. Věřím, že co si umíním, to i splním. Kolikrát se sama divím, kde se ve mně bere energie, která mě žene kupředu,“ dozvídáme se od této ženy, která chtěla být učitelkou chorvatštiny a dějepisu, ale nakonec se rozhodla pro tříleté studium na fakultě (veleučilište) v Požeze – odborné správní studium (stručni upravni studij), po němž rok pracovala v Darkomu. Další dva roky ji odvedly do Osijeku na právnickou fakultu a odborné speciální diplomové studium – veřejná správa (stručni specialistički diplomski studij – javna uprava). Ale protože se s tím nespokojila, pokračovala se vzděláváním dál a absolvovala řadu kurzů – týkajících se EU projektů na fakultě v Záhřebu (2018), ekonomiky v kontinuálním a léčebném turismu FBA v Daruvaru (2019) a styku s veřejností PAR v Rijece (2020). „Všechny mám evidované v e-knížce. Ale absolvovala jsem i další kurzy,“ říká Lela, která pevně doufá, že to vše jí pomůže najít práci na neomezenou dobu a přestěhovat se do Záhřebu.
Hledání zaměstnání
„Po fakultě jsem čtyři roky hledala práci. Bylo to strašné. Už jsem byla skeptická a začala o sobě pochybovat. Ale pořád tu byla naděje, že snad jednoho dne se to změní a já konečně budu mít štěstí a budu moci ukázat, co dovedu. Když bylo před několika lety vypsáno výběrové řízení na tajemníka/ici Svazu Čechů, doufala jsem, že přišla má chvíle. Podmínky, včetně znalosti češtiny, jsem splňovala, ale bohužel mě nevzali. V tu chvíli jsem se cítila hrozně, ale neodradilo mě to.
Konečně přišel rok 2018 a já dostala práci, sice na půl úvazku, ale přesto jsem byla šťastná. Jsem odbornou spolupracovnicí v administraci a mám na starosti rozvoj projektů a přednášky o rozvoji a ochraně životního prostředí v textilním průmyslu v Sociálním spolku Humana Nova v Záhřebu. Kvůli nízkému příjmu současně pracuji, už dva roky, na půl pracovního úvazku i v soukromém podniku, zaměřeném na prodej kávy Quahwa v Záhřebu. Jsem tam pomocnou administrátorkou v marketingu. Přesto, že v současnosti jsem, dá se říci, finančně soběstačná, přesto hledám další práci v neziskovém sektoru jako 60% invalid. Je mi jedno, zdali to bude v Bjelovarsko-bilogorském županství či jinde. Neměla bych problém přestěhovat se do místa, kde bych pracovala. Zatím totiž nemám rodinné závazky. Chtěla bych být samostatná, spokojená s prací, najít si partnera, mít děti – zkrátka žít spořádaným životem. Nikdy bych ale nechtěla být závislá na muži, to bych si nedovolila. Nerada bych odešla hledat práci do ciziny, ale jestli by nebyla druhá možnost, tak proč ne,“ říká Leonida, která se plánuje dále vzdělávat. „Ráda bych absolvovala ještě jednu fakultu zaměřenou na komunikaci a management.“
V divadle od dětství
„S divadlem jsem začala už v nižších třídách končenické základní školy. Zvlášť ráda vzpomínám na představení Pipi Dlouhá punčocha, kdy mi na jevišti spadly kalhoty. Diváci si ale mysleli, že to tak má být. Pak jsme vystupovali i v Daruvaru a já z toho byla tak rozhozená, že jsem zapomněla mámě říct, aby upekla palačinky, které jsme na jevišti měli jíst,“ zavzpomínala Leonida, která byla věrná divadlu i ve vyšších třídách a pak i na daruvarském gymnáziu. „Na gymnáziu si mě všimla prof. Mirjana Svatošová a obsadila mě do hry Babička Boženy Němcové, kde jsem si zahrála Barunku. V té době byla čeština jen výběrovým předmětem, ale já obhájila maturitní práci v češtině. Vyrostla jsem totiž v české vsi a jsem na to hrdá. Češtinu si snažím udržet sledováním českých filmů, čtením Jednoty a sledováním českých portálů.“
Další divadelní zkušenosti nasbírala Leonida v Rijece, kde studovala dějepis a chorvatšinu. „Moc mi tam scházela čeština, neměla jsem si tam s kým promluvit, proto jsem se zapojila do divadelní skupiny rijecké Besedy. A dobře jsem udělala, protože jsem rázem ožila. Rozhodně na tom má zásluhy bývalá předsedkyně Fanynka Husáková, která mě vzala pod svá křídla. Na Rijeku mi zůstaly hezké vzpomínky. Cítila jsem se tam jako doma, jako bych byla jejich. Když jsem se vrátila zpět do Daruvaru, náhodou jsem se zúčastnila zprovoznění nové divadelní šatny a díky tomu jsem se opět dostala k divadlu. S daruvarskou Sebrankou jsem si zahrála v roce 2018 ve hře Ducháčkové,“ uvedla. Dodala, že právě herecká zkušenost jí pomohla zbavit se trémy.
Psaní veršů
„V psaní básniček mě v končenické škole podporoval učitel Bohumil Krejčí. Od základní školy až do fakulty, občas i nyní, nejvíc jsem psala o lásce, svých pocitech. Bohužel, většinou jsem je rozdala a nenechala si kopie. Teď vím, že to byla velká chyba. Láska je pro mě důležitá stejně jako přátelství.“ A co se týče přátel, Leonida jich má víc než dost, nejvíc v Končenicích a Záhřebu. Právě přátelé z Facebooku jí letos pomohli získat finance na novou ortézu a ortopedické boty, za což je jim nesmírně vděčná. Bez obojího totiž trpí velké bolesti. V budoucnu by se ráda stala spisovatelkou. „Ráda bych psala příběhy pro dospělé.
V životě mám všechno nebo nic? Záleží na tom, jak se to vezme, a jak já sama chci, aby se můj životní příběh odvíjel,“ uzavřela náš rozhovor Leonida. Málokdo by ale měl tolik odvahy, tolik síly, jako tato žena, která by chtěla pomáhat lidem v těžkých životních situacích. Text A. Raisová, foto ar a archiv

Miluju šperky
Na skoro všech prstech má Leonida prstýnky, každý z nich s jiným symbolem. „Tenhle s mašličkou mi připomíná textil a práci. Tento se srdcem jsem si koupila, protože je to symbol lásky a já mám srdíčka ráda. Na tomhle je znázorněno nekonečno a opět jsou na něm srdéčka. Další znázorňuje fantazii, je to památka na kamarádku. Šperky mám ráda, a ačkoliv na ně nemám peníze, vždy když uvidím něco, co se mi líbí a není to příliš drahé, tak si to pořídím. Děti miluju a doufám, že jednou budu mít svoje nebo si je adoptuji. Miluji africké fialky, které rozmnožuji, procházky, zvířata, cestování.

Hvězdou médií
V listopadu Leonida hostovala v pořadu Normální život na HTV: „Oslovili mě prostřednictvím facebooku. Tématem byly mladé osoby s invaliditou v době korony. Kromě mě byl hostem pořadu i Zadran Antonio Milanović. Mluvila jsem tam o tom, že korona v mém životě nezpůsobila žádné změny, já jsem totiž zvyklá na nevšední situace každý den. Ptali se mě, jak se cítím jako invalida, jak na mě reaguje okolí. Podle mě je to pozitivní a ne negativní, že jsem taková. Teď lidé vidí, že i invalida může něco dokázat a může být v životě aktivní.
Druhé natáčení bylo 25. listopadu pro pořad HTV Puls na téma Můj život. Zajímalo je, jak vypadá můj den. Takže jsme šli na trh nakupovat, doma mě natáčeli, jak vařím oběd, jak s otcem obědvám, jak pracuji, jak se procházím, jak piju kávu. Popsala jsem celý svůj život. Natáčení trvalo pět hodin. Točili jsme i u ginka, kde se ptali, co je můj smysl života a co bych vzkázala lidem.“ Další natáčení měla Leonida v prosinci pro TV Mreža, kde hovořila o invaliditě.

Read 10 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 03 2021

V Jednotě číslo 3, která vychází 16. ledna 2021, čtěte:
- Zemětřesení na území Banije – Pokračuje pomoc z České republiky
- Končenice – Pět tun stavebního materiálu od hasičského sboru
- Brestov a Končenice – Naše cesta do Gliny a Jazveniku
- Dopis z Londýna – Lockdown a Brexit
- Reportáž – Nádherná Vídeň ještě jednou
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi