Brexit a moje osobní zkušenost

  • Posted on:  čtvrtek, 11 únor 2021 00:00

DOPIS Z LONDÝNA II.
Británie vstoupila do Evropského hospodářského společenství 1. ledna 1973. Na základě referenda o Brexitu z roku 2016 definitivně opustila EU 31. prosince 2020, po 47 letech konstruktivního, i když někdy turbulentního vztahu. Británie byla vždy významnou obchodní zemí, takže její rozhodnutí opustit největší zónu volného obchodu na světě je pro mnoho lidí matoucí a sociologové a historikové se jím budou zabývat ještě mnoho dalších let.

Jisté však je, že tato epizoda bude mít významný dopad na obě strany – na Británii i EU. Dopad bude nejen ekonomický, neboť Brexit už ve velkém ovlivnil mnoho životů. V tomto článku se pokusím ilustrovat, jak to začíná působit na mě. V Británii žiji od dubna 1970 a do odchodu do důchodu jsem byl fotografem, umělcem a sociálním komentátorem.
Mám český původ, oba moji rodiče byli Češi. Jmenovali se Bohumil Švandrlík a Růžena Sládečková, oba se narodili ve Velkých Zdencích v dnešním Chorvatsku a oba měli tehdejší jugoslávské občanství. Otec mého otce František Švandrlík se narodil v Rašovicích v Čechách (Československo tehdy neexistovalo, vzniklo až po první světové válce), byl občanem Rakouska-Uherska. V roce 1884 se přistěhoval do Chorvatska, kde se oženil s Aloisií Stejskalovou. Narodila se ve Velkých Zdencích, její rodina byla jednou z prvních českých rodin, které se usadily ve Slavonii. Oba rodiče mé matky, kteří se přistěhovali do Velkých Zdenců kolem roku 1878, se narodili v Čechách, Václav Sládeček v Olešce a Kristina Hrabaová ve Vavřinci. Stejně jako Čechy, Chorvatsko bylo tehdy ještě součástí Rakouska-Uherska.
Po druhé světové válce, jakmile se můj otec vrátil z partyzánského odboje, využili moji rodiče příležitost přestěhovat se do severního Československa, kde jsem se narodil v únoru 1948. Bydleli jsme tam až do roku 1955, kdy nás komunistický režim vyhnal jako ‚nežádoucí‘. Jako sedmiletý chlapec jsem se v šoku octl ve Velkých Zdencích, v Jugoslávii, která pro mě byla velmi zvláštní svět. V té době tam ještě byla česko-chorvatská škola, a ta mi pomohla zvládnout nový jazyk, tehdejší ‚srbochorvatštinu‘, zatímco jsem mohl dál komunikovat s mnoha místními lidmi v češtině. Moje vzdělávání pokračovalo v Hrubečném Poli, Daruvaru, a nakonec ve Vinici. Po několika letech práce v Záhřebu a poté ve Švýcarsku jsem si zajistil práci v Anglii a přestěhoval se do Velké Británie, kde jsem se musel učit ještě další jazyk. Nyní žiji v Londýně už téměř 50 let a Londýn, který si mě osvojil, považuji svým domovem. Britské občanství jsem získal před mnoha lety, ale sebe rád považuji za občana Evropy. Ale po katastrofálním výsledku britského referenda o členství v EU, které vedlo k vystoupení Británie z Evropské unie, jsem byl šťastný, že jsem dostal i chorvatské občanství.
Londýn je můj domov a většinu času jsem se zde cítil bezpečně a spokojeně. Opravdu, v průběhu času jsem se cítil, že mě přijímají jako usedlíka této překvapivě pestré a různorodé metropole. Ale doby se mění. Nejen ve Velké Británii, ale v celé Evropě se lidé stále více polarizují a spousta věcí, které se dříve chápaly jako jisté a spolehlivé, se berou v potaz a stávají se nejistými. Od referenda v roce 2016, a zejména od britského opouštění EU, začali mnozí občané EU v Británii sami sebe považovat za nevítané. Určitě jsem i já sám začal mít pocit, že už sem také nepatřím, ale zároveň si vůbec nejsem jistý, kam vlastně patřím. V 73 letech jsem docela nečekaně narazil na tento, sice zajímavý, ale nevítaný hlavolam.
Britský odchod z Evropské unie po téměř 47 letech členství polarizoval názory napříč celou společností. Referendum o EU z roku 2016 vyvolalo velké napětí a rozpoutalo do té doby poměrně utlumený a bezvýznamný anglický nacionalismus. Před brexitem byla rasová diskriminace z velké části zaměřena na lidi s jinou barvou pleti, kteří se stěhovali do Velké Británie z jejích bývalých kolonií a usazovali se zde v 50. a 60. letech. Mnoho občanů EU žijících v Británii, zejména z východní Evropy, po referendu zažilo šikanu a útoky – několik Poláků bylo i zavražděno. Pravicoví politici však pobuřující rétorikou dále podněcovali vztek, který se valil obyvatelstvem. Údajně vlastenecká hesla jako: „Chceme naši vlast zpět“ (“We want our country back”) mohou znamenat jen jednu věc: „Pokud nejste Angličané, nechceme vás tady!“
Po 50 letech života v Británii se mně osobně mnohokrát ptali: „Takže, kdy jedeš domů, kdy se vracíš tam, odkud jsi přišel?“ Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy nezažil fyzický útok, ale několik příslušníků ze států EU bylo zabito. Na ulicích se na matky útočilo za to, že na své děti mluvily jejich mateřským jazykem, a některé starce vyhodili z autobusů jen proto, že vypadali jako cizinci. Samozřejmě, mnoho Londýňanů se na tento vývoj dívalo se skutečnou hrůzou, protože Londýn byl vždy kosmopolitním městem, v němž žili lidé z celého světa – tady se mluví více než 300 jazyky a je to opravdová metropole v plném slova smyslu.
I když je Londýn městem, které jsem si osvojil, najednou se mi připomíná, že sem nepatřím. Na druhé straně, i když jsem se nesporně narodil v Československu, téměř celý svůj život jsem žil mimo, a s tou zemí už nemám žádné jiné spojení. Umím mluvit česky, i když teď už dost špatně, ale o životě v moderní České republice nevím téměř nic. O jejích občanech, MÉM NÁRODU vím ještě méně. Země, kterou jsem opustil jako malý chlapec, byla ještě obklopena elektrifikovanými ploty, které uvězňovaly zemi i její obyvatele. Samozřejmě, že jsem do České republiky občas jezdil, ale turista vidí věci na povrchu, a rozeznat, co je pod hladinou, je těžší. Pro tamní lidi jsem cizinec, což mě ani nepřekvapuje.
Během let dospívání jsem měl štěstí, že jsem žil v Jugoslávii, která ve srovnání s mou rodnou zemí vypadala jako ráj. I tam byl život těžký, ale lidé byli svobodní – mohli dokonce cestovat bez víz téměř kamkoli do světa. Rád vzpomínám na ta léta, ale i když ještě stále umím mluvit chorvatským jazykem, okamžitě mě berou jako cizince a přirozeně se mnou zacházejí jako s turistou. Nestěžuji si, je to prostě fakt. Poté, když jsem celé ty roky žil v Británii, znám Británii velmi dobře, možná lépe než mnoho rodilých Britů, a jako umělec jsem fotografoval a psal o mnoha aspektech zdejšího života a lidí. Dokonce jsem pracoval mnoho let ve službách britské vlády, ale teď by někteří lidé chtěli, abych odešel.
Chorvatsko je řádným členem EU, společenství různých národů, které plně uznává, propaguje a podporuje všechny své etnické skupiny, kultury a jejich tradice. Vyvinula se v nádhernou a obdivuhodnou tapisérii národů. Británie byla také součástí EU po tolik let, a významně přispěla k růstu a rozvoji Unie. Rozhodnutí opustit tuto „ligu národů“ je podle mého skromného názoru mimořádným činem hlouposti, krátkozrakosti a sebepoškozování. Není pochyb o tom, že britské impérium kdysi obklopovalo svět a britská moc a vliv byly obrovské, ale nedávná grandiózní prohlášení v tom smyslu, že „znovu uděláme Británii velkou,“ (“We will make Britain great again”) se ukáže stejně klamným jako tvrzení Donalda Trumpa „Znovu uděláme Ameriku skvělou“ (“Make America Great Again”). Moc Spojených států upadá, jako předtím upadala moc Spojeného království, a nyní je doba vyhledat jinou cestu. Čas může ukázat, že se mýlím, ale kdyby tomu tak bylo, rád napíšu omluvný dopis čtenářům vašeho ctěného časopisu.
Jinak prostě budu prožívat zbývající roky svého života v naději, že si jednou, za nepříliš dlouhou dobu, vláda a obyvatelé Británie uvědomí neocenitelnou hodnotu toho, co tak bezmyšlenkovitě zavrhli a že znovu požádají o vstup do EU.
Tento článek vyzvedl důležité otázky týkající se „příslušnosti“ a „ne-příslušnosti“, zejména v kontextu nedávného odchodu Británie z EU. Tomuto tématu bych se mohl věnovat znovu v dalším „Dopise z Londýna“.  Milan Švanderlík

Read 23 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 10 2021

V Jednotě číslo 10, která vychází 6. března 2021, čtěte:
- Přehlídka divadel bude až na podzim, rozhodla divadelní rada
- Česká beseda Záhřebského županství dostala nový prostor
- Správní výbor daruvarské Besedy jednal o nadcházejících akcích
- Vztahy Čechů a Chorvatů z pohledu venezuelské studentky
- Setkání s krajanským učitelem a cestovatelem Vladimirem Ivićem
- Představujeme majitele pily Marka Nováka
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi