S automechanikem Vládo Bahníkem o jeho práci a zálibách

  • Posted on:  čtvrtek, 11 únor 2021 00:00

KDYŽ NEMÁŠ CHUŤ NĚCO DĚLAT, TAK TO NEDĚLEJ
Známý daruvarský automechanik Vládo Bahník odešel na konci loňského roku do důchodu. Pro početné zákazníky jeho servisu Auto Centar Bahník ACB se tím nic nemění – tam na ně čeká stejná skupina dobrých opravářů, a Vládo sám tam zavítá každý den, avšak jedno období pro něj přece jen končí. Byl to pro nás důvod si s panem Bahníkem popovídat a probrat původ jeho rodiny a jeho početné záliby a koníčky, mezi kterými má zvláštní místo hudba.

Když se rodina Bahníkova v roce 1867 z Kochánek u Mladé Boleslavi přestěhovala do daruvarského Holubňáku, Vládův praděda Josef měl šest let. „Často mi o tom můj děda Josef vyprávěl, a když jsem po létech na půdě našel rodinné doklady, přesvědčil jsem se, že si děda všechno přesně zapamatoval. Na stejném místě, kam se přistěhovali naši předkové, i dnes žije můj bratr,“ začíná pan Bahník povídání o své rodině a dodává, že oba prarodiče narukovali k rakouskému vojsku, děda byl na ruské frontě, dokonce i na Sibiři. Ukazuje i další dokumenty, včetně domovských listů, přeložené soudním tlumočníkem a všechno pečlivě uložené ve fasciklech. V cenné rodinné pozůstalosti se nachází i jeden silně poničený exemplář kalendáře Vojenský přítel na rok 1914, který měl i listy pro zápisky. Tyto zápisky by pomohly v sepisování rodinné kroniky, protože se tam zapisovaly důležité události, a to nejen kdo se kdy narodil a oženil, ale i třeba kdy a komu půjčil peníze.
Přesto, že se cenné doklady o předcích zachovaly, bylo by velmi těžké sepsat z nich rodinnou kroniku, protože už nejsou pamětníci. „Když mi děda o tom povídal, moc mně to nezajímalo, a teď, když mě to zajímá, už nemá kdo povídat,“ říká Vládo a prozrazuje, že ho to láká a že si dal za úkol vypátrat rodinnou minulost. „Byl jsem v Kochánkách a našel popisné číslo 36, kde bydlela rodina Bahníkova. Žádné příbuzné tam už nemáme, ale podařilo se mi zjistit, že dědův tatínek se do Kochánek přiženil z Pardubic. Údajně minulost pardubických Bahníků sahá do šestnáctého století, ale to ještě musím potvrdit. Teď, když jsem v důchodu, mám víc času a budu se tomu moci věnovat.“
To je tak na mužské straně rodokmenu, ženská je zcela jinačí. „Maminka je Chorvatka, pochází ze Sisku, z chorvatské rodiny Gruicové, v které bylo třináct sourozenců. Dědovi říkali urozený Gruica, ale nevím, jestli to souviselo se šlechtickým původem, nebo jen s přezdívkou,“ říká pan Vládo. Když se měl narodit, nebyla v Holubňáku ani silnice, a protože jeho maminka měla v sisacké nemocnici známé, rozhodla se porodit tam. Potom se zase náhodou stalo, že se do Sisku vrátil kvůli řemeslu, a následně se tam oženil. „Hodně mně lákala a bavila autoelektrika, také automechanika, což jde jedno s druhým, ale škola mě nebavila a měl jsem špatné známky. Pomohl strýc ze Sisku, který na mne tlačil a opakovaně mi říkal, že nějakou školu mít musím, bez ohledu na to, co budu v životě dělat, a vzal mě do Sisku. Ani tam jsem se kvůli špatným známkám nemohl zapsat na obor, který jsem chtěl, měl jsem podmínky jedině na soustružníka.
Jedním z učitelů tam tenkrát byl krajan Franjo Toufar, vážený profesor, autor učebnic pro střední školy, a on, jakmile přečetl mé jméno, se mě zeptal: „A nejsi ty z Holubňáku?“ To on pomohl Vládovi přepsat se na směr automechanik, který potom bez problémů absolvoval, a hned po škole dostal práci. Po pár letech ho rodiče namluvili, aby se vrátil do Holubňáku, tedy do Daruvaru. Našel si práci v Čazmatransu, ale vzhledem k tomu, že to nebylo jeho přání, přestoupil do autoservisu komunálního podniku Darkom, kde pracoval do války. „Potom jsem šel soukromě, a dodnes, do důchodu, jsem soukromníkem.“ Ze Sisku si přivedl manželku Kseniji, se kterou má dvě dcery, Ivanu a Kornelii. Ivana je zatím svobodná, Kornelie má manžela a tři děti, všechny tři dcery, a s mladšími dvojčaty je právě na mateřské dovolené. Kornelie s manželem Ivanem Mačkovićem také pracuje v autoservisu, a právě s nimi pan Vládo počítá jako se svými následovníky. „Oni by dílnu převzali a pokračovali v rodinném byznysu,“ říká.
V Auto centru Bahník (ACB) se na autech nedělá jen klempířství a barvení, v servisu lze vyřešit všechno ostatní, včetně namontování nádrže na plyn a zásobování auta plynem. „Máme mechatronika, všichni jdou na školení. Já jsem také ještě nedávno chodil na veškeré dostupné kurzy, musíme sledovat trendy.“ Plyn jako pohonná hmota není dnes tak velkým trendem, jako před patnácti lety, kdy s tím ACB servis začínal mezi prvními, ale ještě se objeví sem tam nějaký zákazník, a plnírna normálně funguje pro ty, kteří už mají plynový pohon nainstalovaný.
„Já si pořád nemohu uvědomit, že je mi tolik let, a že už jsem v důchodu. Nemůžu věřit, že tolik času už uběhlo, a že je tu nějaký konec,“ uvažuje pan Bahník, ale to neznamená, že se vzdává, ba naopak, je plný energie, vůle a plánů, koneckonců nemá hodně roků, je mu teprve šedesát, jenomže brzy začal pracovat a nashromáždilo se hodně pracovní stáže.
Na důchod si, říká, ještě musí zvyknout, je to pro něj divné, že ho ráno nebudí hodiny, ale to jsou jen sladké starosti. Do servisu přijde každý den, jen ze zvyku, ale na pracovišti je všechno uspořádáno tak, že vše funguje a jeho pomoci není potřeba. „Přestože bych to nemusel, já velice rád do dílny přijdu, když mi zavolají, že by se se mnou chtěli poradit. Nedívám se na to jako na problém, ale jako na výzvu.“
Početné výzvy čekají v příštím období i na jiných polích, nejen v autoservisu. Vládo Bahník má totiž četné koníčky, a největší jeho zálibou je hudba. S hudbou se mu otevřela i možnost cestovat, a tak se poprvé v životě dostal do Česka právě s městských dechovým orchestrem, v němž začal hrát až na stará kolena. „Dokud dechovku vedl Dalibor Veselý, já byl jeho pravou rukou, pořad jsme cestovali, navštívili řadu států, a do České republiky jsme jezdili každý rok... Po nějaké době mě to začalo unavovat a hrát v městském orchestru jsem přestal. Vždycky se řídím pravidlem že, když něco neděláš s chutí, ale proto, že musíš, raději to vůbec nedělej, to není práce.“                             Text a foto M. Pejić
PO HUDBĚ NEJVÍC MILUJE OLDTIMERY
Až vás pan Vládo Bahník pozve do sklepních místností servisu, uvidíte, jak tam upravil útulný prostor na pobavení s přáteli. V prostranné místnosti vybavené starožitným nábytkem z rodinného domu se nachází dokonce i výčep se zařízením na čepovaní piva, zatímco jsou stěny ozdobeny vzácnými exempláři hudebních nástrojů. Na jedné skříni je i prastaré rádio a snad ještě starší gramofon. „S hudbou jsem žil od narození. Máma byla hudebně nadaná a babička hrála na housle,“ vypraví pan Vládo a dodává, že hraje na řadu nástrojů a na trubku, podle které ho znají nejvíce, začal hrát teprve ve čtyřiceti a několika letech. Před tím už hrál na housle, kytaru, klavír, harmoniku, tamburici, dokonce i na řecký lidový instrument buzuki.
Hned vedle je velká dílna s nejrůznějším nářadím, ve které dokáže udělat cokoliv se mu zachce. A tak nás procházka velkým servisem a opravdovým bludištěm pokojů a chodeb přivede i k druhému velkému koníčku pana Vlády – jsou to automobiloví veteráni, oldtimeři. „Tento motocykl je můj vrstevník a venku vám ukážu brouka (Volkswagen Typ 1), který je o něco mladší.“ S těmi veterány je dost práce a v důchodu nebude mít pan Bahník dlouhou chvíli. „Mám toho dost, čím se míním zabývat, především se však nemohu dočkat, aby se trochu uklidnila ta nešťastná epidemie.“

Read 24 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 10 2021

V Jednotě číslo 10, která vychází 6. března 2021, čtěte:
- Přehlídka divadel bude až na podzim, rozhodla divadelní rada
- Česká beseda Záhřebského županství dostala nový prostor
- Správní výbor daruvarské Besedy jednal o nadcházejících akcích
- Vztahy Čechů a Chorvatů z pohledu venezuelské studentky
- Setkání s krajanským učitelem a cestovatelem Vladimirem Ivićem
- Představujeme majitele pily Marka Nováka
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi