„Inspirace přišla na Etno dnu v Ivanově Sele. Když jsem si prohlížel jejich sbírku starých věcí a nářadí, řekl jsem si, že je škoda, aby jen tak ležely, že by bylo hezké, kdyby někdo předváděl, jak se s nimi dělá. A tak mě napadlo, že by to tedy mohla udělat naše Beseda,“ pověděl nám s úsměvem tento padesátník ve své pracovně, která vznikla v části přestavěné chodby jejich nového domu. Je tam umístěn nový besední počítač – donace jedné politické strany, o nějž si šikovně řekli.
„Nemuseli mě moc přesvědčovat, abych se stal předsedou, mě taková práce bavila celý život, navíc jsem v důchodu a už druhým rokem v Tréglavě zase bydlím. Alenka má více zkušeností v organizaci práce besedních skupin, ale vyčerpávalo ji papírování, které se teď od Besed žádá, a mně to zase nedělá žádný problém. Sednu k počítači a hned jsem s formulářem hotov. Tak se teď dobře doplňujeme,“ pochvaloval si nové rozdělení besední práce Zvonko. Také nám hned ukazoval, jak na internetových stránkách hledá vhodné české písně pro besední sbor, ve kterém zpívá on i jeho manželka.
Dlouho jsme se bavili o úspěchu tréglavského stánku na krajanských akcích letos v Bjelovaru, Daruvaru a Končenicích, kde bratři Besprskové předváděli, jak se kdysi pletly provazy. „Ten nástroj našli doma na půdě, zrezivělý a červivý. Tak ho opravili a začali nejdříve dělat provazy jen pro sebe. A teď jsou pravá atrakce kamkoliv přijdou. Hned se kolem nich udělá kroužek, lidé je fotografují, ptají se, kolik stojí to krásné bílé kovbojské laso, co máme na stánku jako ukázku provaznického řemesla. A víte, že pro jeho upletení bylo třeba kilometr základní nitě? Lidi to zajímalo, tak jsme to změřili...“
Než jsme vyšli ven obdivovat velký počet Harauzkových zvířat, všimli jsme si řady starých fotografií na zdi. „Nahoře jsou Vízkovi, rodina mé maminky, ona je ta v bílých šatech. Pak jsou Harauzkovi, tatínek Véna byl nejstarší syn, je to ten největší uprostřed. Pak je naše rodina, já jsem ten klučík ve svetru,“ vysvětlil Zvonko. A se čtveráckým úsměvem dodal: „A to poslední jsem také já.“
Rodina žila dlouho v Hrubečném Poli, tam Zvonko zahájil svou velice pestrou pracovní dráhu. Začínal v účetnictví obchodního podniku, v domovinské válce strávil 39 měsíců v uniformě obránce a ještě 11 jako voják z povolání. Pak začal podnikat, provozoval zemědělskou lékárnu, byl spolumajitelem stavebního podniku. Co v jednom vydělali, v druhém prodělali, dluhy časem zaplatili, ale trvalo to. Chovali také činčily. Když z počátečních dvaceti přišli na 200, všechno zkrachovalo. Do klimatizované haly, která jim zbyla, nastěhovali kozy. Když stádo z třiceti vyrostlo na sto, změnil se ředitel ve Zdence a mléko se přestalo vykupovat. A tak šly pryč i kozy.
Dnes je Zvonko v důchodu a Anička se vrátila ke svému původnímu povolání, je vychovatelkou ve školce ve Veliké Pisanici: „Málokdo má dnes takové štěstí jako já, že chodí s radostí do práce a pak zase z práce.“ Ve školství pracují i jejich děti, dcera Latica je učitelkou na škole v Čačinci, syn Ratko učí na jedné odborné střední škole v Záhřebu.
S radostí nám pak ukázali svou zvířecí farmu – maďarské ovčáky, stádo oslů a poníků a malá minessota prasata, která chovají pro potěšení, k užitku pak ličskou krávu bušu a černé slavonské prase – obě autochtonní chorvatský druh. Podařilo se jim v Tréglavě koupit „stavení s pěti jitry polí v kuse kolem,“ všechna svá zvířata mají hned vedle domu. Další domeček vzniká na starých základech: „Ať mají kde být děti, až přijedou na návštěvu.“ Vypadá přímo výstavně, vyzděný ze starých cihel: „Jsou ze starého domu v Ivanově Sele, na taškách, đuloveckých jednofalckách, jsme našli napsaný rok 1904.“
Harauzkovi se brali, když jim bylo jednadvacet let: „Ptali se nás tenkrát, jak dlouho jsme před tím spolu chodili, a já řekl – od první třídy,“ znovu zažertoval na vlastní účet náš spolubesedník, i když je to, co řekl, čistá pravda. Anička i Zvonko jsou z Tréglavy, vyrůstali skoro v sousedství a protože se narodili téhož roku, tak opravdu spolu chodili už od první třídy – každý den do školy.
Svůj život začali žít v Tréglavě a tady už asi zůstanou. Žijí zde poklidným životem, v odbočce hlavní silnice, kterou jezdí tak málo aut, že se hejno kachen velice podivovalo nad tím, že se musí uhnout našemu autu. Pro mladou rodinu je to možná zapadákov, pro Aničku konečně život bez stresu. Po společnosti netouží, ale to vše vynahrazuje Zvonko, který naopak chodí mezi lidi velice rád: „Víte, jak se říká, protiklady se přitahují.“ Nakonec se nám Anička pochlubila svou zahrádkou a oba fotografií vnuka – před čtyřmi měsíci se ke své veliké radosti poprvé stali babičkou a dědečkem. V. Daňková/vd