Přistěhování Čechů do Chorvatska a začátky sdružování

  • Posted on:  středa, 05 květen 2021 00:00

STO LET SVAZU ČECHŮ (1921–2021) PODRUHÉ
Přítomnost jednotlivých Čechů na území Chorvatska už ve středověku byla doložena v chudých historických pramenech, které jsou dnes cenným svědectvím dávných styků příslušníků českého a chorvatského národa. Prvním známým Čechem, který v Chorvatsku žil a působil na konci 11. století, byl první záhřebský biskup Duch. O něm se neví nic podrobnějšího, kromě toho, že byl Čech a žil čestně. S ním však začínají psané dějiny města Záhřebu.

V záhřebském okolí je také vůbec nejstarší známá česká osada v Chorvatsku, vesnice Čehi, která se v historických pramenech poprvé uvádí v roce 1217 s názvem Sechy i Zechy, a v roce 1227 i jako „terra Boyemorum“ (země Čechů), což jasně naznačuje, že název vesnici dali Češi, ale neexistuje doklad o tom, kdy se sem přistěhovali. Na české přistěhovalce odkazuje také název vsi Čehovec v Mezimuří, který se poprvé uvádí v roce 1469.
V 18. století byla zaznamenána první přistěhování skupin Čechů do Chorvatska, nejdřív do oblasti Gorski kotar, kde feudál, katalánský markýz Ramon de Vilana Perlas de Rialp v roce 1727 založil sklárnu v blízkosti obce Crni Lug a v roce 1729 tam nastěhoval české skláře, pro které založil osadu nazvanou Perlasdorf. Později, v letech 1763 až 1812, působila také sklárna v Sušici, kterou založil Čech František Holub a nastěhoval tu své krajany. Potomci Čechů v Gorském kotaru se s postupem času smísili s domácím chorvatským obyvatelstvem, a v dnešní době je připomínají jen zdejší příjmení, jako např. Troha, Leš, Golik, Kratofil atd. Asimilovali se také čeští přistěhovalci do měst Vojenské hranice, kteří tam pracovali jako řemeslníci, obchodníci, úředníci a důstojníci.
S koncem velkých válek mezi Habsburskou monarchií a osmanskou říší v polovině 18. století vznikají předpoklady k masové kolonizaci osvobozených území Slavonie. První známé masovější přistěhování Čechů bylo doloženo v roce 1791 ve vsi Ivanovčani u Bjelovaru, kam se přistěhovalo 14 rodin z panství Police u Hradce Králové, potom se 90 českých rodin přistěhovalo na území Varaždinského generalátu. Češi kolem roku 1825 osidlují Ivanovo Selo, Velké Zdence a okolní obce, které se uvádějí jako Pagus Bohemiae, Pagus Bohemicus, Colonia Bohemica, z čehož vznikl pojem Pémije pro českou osadu, a pro její osadníky název Pémci, který později bude mít i hanlivý význam. V téže době se Češi začínají stěhovat také na panství hraběcí rodiny Jankovićů na území Daruvaru a přilehlých obcí Končenice a Brestova a později také Dežanovce, Sirače, Badljeviny, Lipovce, Uljaniku, Střežan, Prekopakry, Uljaniku, Polany, Dolan a dalších vesnic, také do Kaptola na Požežsku. Kromě na Daruvarsko, Češi přicházeli také do Moslaviny na velkopanství hraběcí rodiny Erdődy, na Požežsko a do Lipovlan, Mezurače a Hercegovce. Menší skupiny Čechů se přistěhovaly do Petrinje (ves Češko selo), do Jazveniku u Sisku, do Dubravy u Vrbovce a do okolí Đakova.
První sčítání lidu v Chorvatsku, které proběhlo v roce 1851, uvádí 2658 Čechů, ale údaje nezahrnují oblast Vojenské hranice, která byla ke zbytku Chorvatska připojena v roce 1881. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1880 bylo v Chorvatsku 14 585 Čechů, v roce 1890 – 27 418, v roce 1900 – 31 466 a v roce 1910 v něm žilo 31 020 Čechů.
Třebaže největší počet Čechů žil v širším okolí Daruvaru, nejvýznamnější a nejvlivnější české společenství v druhé polovině 19. století v Chorvatsku bylo situované v Záhřebu, který se v té době stával chorvatským hlavním městem v plném slova smyslu. Mnozí Češi působili v Záhřebu jako univerzitní či středoškolští profesoři, učitelé, novináři, hudebníci, herci, lékaři, architekti, inženýři, podnikatelé a úředníci, a proto právě v Záhřebu vzniklo první sdružení Čechů v Chorvatsku, Česká beseda Záhřeb, založená 14. října 1874. Vedle stýkání krajanů a společné zábavy bylo cílem sdružení rozvíjení české kultury, proto se v něm už v roce 1875 uvádějí první divadelní představení, koncerty, přednášky, recitování a zpívání vlasteneckých písní, a v roce 1882 Česká beseda Záhřeb si zařídila vlastní knihovnu. Druhým českým sdružením na chorvatském území byla Česká beseda Dubrovník, založená v roce 1899, v době, kdy se Češi dostávali na chorvatský Jadran a stali se průkopníky chorvatského turismu. Před rokem 1918 vznikly už jen dva české spolky, Česká beseda v Dolním Daruvaru a Česká beseda v Prekopakře, oba založené v roce 1907, a v roce 1913 vznikne v Záhřebu i druhé české sdružení nazvané Český vystěhovalec, které v roce 1919 změní název na Československá obec. Byl to následek neshod a sociálních rozdílů v záhřebském českém společenství, které tvořili jednak bohatí továrníci, ale i méně zámožní dělníci a úředníci.
Mezi českými sdruženími v Záhřebu a těmi na Daruvarsku neexistovalo žádné spojení, jakož ani mezi dvěma skupinami krajanů – urbánní a rurální, ale postupně se vyskytovaly ideje o shromažďování rozptýlených přistěhovalých Čechů v jednom sdružení, které by jim pomohlo snadněji si v nové vlasti zachovat vlastní identitu. S cílem vzájemného propojení Čechů na území Chorvatska, taktéž Bosny a Hercegoviny, začal v Záhřebu v červnu 1911 vycházet týdeník Český list, který vycházel až do června 1914 (od května 1912 pod hlavičkou Nový český list). Redaktorem těchto prvních českých novin v Chorvatsku byl Dragutin Pavlů. Kromě ostatního přinášely zprávy o dění v českých spolcích, jakož i užitečné informace o zemědělství a dalších hospodářských tématech, které měly pro vesnické české obyvatelstvo prvořadý význam. I když vycházely ve městě, noviny byly zaměřené především na vesnickou vrstvu české komunity v Chorvatsku, s cílem její příslušníky nejen informovat, ale také přispět k jejich sebevědomí a ke kulturnímu, hospodářskému a politickému povzbuzení. Pavlů v září 1911 v Daruvaru shromáždil místní Čechy a přednášel o českém státním právu. Na shromáždění byla přijata rezoluce, kterou se protestuje proti německé hegemonii v Čechách. Noviny dávaly pokyny potenciálním přistěhovalcům, kde je největší koncentrace českých přistěhovalců, ale zároveň upozorňovaly na problémy, jakým bylo domovské právo, které mnozí přistěhovaní Češi i nadále neměli, ale zřejmě o ně ani nežádali. Po založení druhého českého spolku Český vystěhovalec v Záhřebu v roce 1913, noviny podněcovaly k zakládání a vyzdvihovaly význam menšinových spolků, které by měly být zaměřené především na osvětově-zábavnou činnost, a ne politickou, protože by to mohlo mít záporné účinky na jednotlivce i na celou menšinu. Jak se uvádělo, každý příslušník menšiny by ve spolku měl vyhledat duchovní posílení a záchranu před odnárodněním, podle možností u knihy, ne u alkoholických nápojů. Český list navrhoval zakládání spolků ve všech místech, kde žijí Češi, nejen ve větších městech. Zároveň však upozorňoval na problémy, jako byl nedostatečný počet příslušníků české inteligence, která by stávajícím spolkům dala „vznešenější směr působnosti“. Na toto téma psal do Českého listu v lednu 1912 i Stjepan Radić, který uvedl, že by se všechny české spolky – v Lublani, Záhřebu, Sarajevu, Bělehradě a Sofii měla řídit stejným posláním, a to je „šířiti smysl pro vzdělání praktické, pro opravdovou lidovost, a tím pro skutečný pokrok a pro skutečnou svobodu.“ „Bylo to dosud také, ale bez soustavy; spojme nyní všechny ty pracovní síly a uvidíme, jaký význam a jaký úspěch budou míti Češi zvláště u nás na slovanském jihu,“ napsal Radić.
Vedle uvedených českých sdružení v Záhřebu, Dubrovníku, Daruvaru a Prekopakře zřejmě existovala také další, byť neformální, například v Osijeku, kde se Češi scházeli v jedné kuželně, zatímco se v roce 1911 v obci Duga Resa připomíná Český kroužek, a v Zadru Český klub, o němž je známé jedině to, že vybíral příspěvky na Matici školskou v Praze. O tom svědčí dopis čtenáře z Šibeniku, uveřejněný v červenci 1911, který uvádí, že existují menší české kroužky, a že je divné, že se Češi v zahraničí tak málo setkávají a vyhýbají se společnosti krajanů. „V obcích, kde je malý počet přistěhovalých Čechů, a to na neurčitou dobu, zažily založené spolky četné nepříjemnosti i blamáž, ale tam, kde se Češi trvale usadili a kde je česká inteligence reprezentativní, z vlastní vůle se vzdalují od pro každého Čecha nezbytného sdružování,“ uvádí se v textu, kde se píše, že je samostatná práce na poli národního hospodářství nemožná bez kapitálu, a že Čechům prozatím nezbývá nic jiného, než aby projevili znaky života, vzájemně si pomáhali radou a dílem a takto aby dali „Jihoslovanům příklad při jejich obrození,“ poněvadž vzájemné setkávání a rozhovory v českém jazyce v českých spolcích mají samy o sobě vliv na každého jednotlivce. Zároveň se upozorňuje na skutečnost, že jsou přistěhovalí Češi, kteří se poněmčili či poitalštili, a ještě se tím chlubí. Čtenář právem upozorňuje na to, že českých spolků by mělo být víc, vzhledem k počtu a rozšíření Čechů v Chorvatsku, to se však uskuteční až po roce 1918. Text Marijan Lipovac, přel. žp, foto archiv Svazu Čechů

Read 73 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 37 2021

V Jednotě číslo 37, která vychází 18. září 2021, čtěte:
- Poprvé Dny české kultury v Daruvarském Brestově
- Valná hromada v Šibovci
- Valná hromada a křest ročenky v Daruvaru
- Přátelské posezení v Kaptolu
- Letní škola v Česku žáků šestých tříd českých škol
- Sto let Svazu Čechů: Nové úspěchy a náznaky zlepšení vztahů
- Z dějin Ivanova Sela
- Vzpomínka na básníka a výtvarného kritika Željka Sabola
- Županská přehlídka menšinové tvořivosti v Daruvaru
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi