Vzpomínky dřívějších předáků Svazu Čechů

  • Posted on:  středa, 27 červenec 2022 00:00

KAŽDÁ DOBA BYLA NĚČÍM SPECIFICKÁ
Oslavy významného jubilea, stého, vlastně už 101. výročí založení zastřešující organizace shromaž-ďující krajanské spolky, školy, instituce a jednotlivce, zahájil v Daruvaru křest monografie Náš Svaz. Byla to také příležitost, aby na dobu svého působení zavzpomínali dřívější přední lidé. Moderátorka slavnosti Silvana Zemanová Orozovićová vyzvala ke kratšímu projevu Jaromila Kubíčka, Leonoru Janotovou, Libuši Stráníkovou a Jarmilu Kulhavou, které publiku stručně představila. Někdejší přední lidé Svazu promluvili k přítomným a vyslali i určitý vzkaz pro současné i budoucí generace.

JAROMIL KUBÍČEK, předseda Svazu v letech 1981–1982
Moderátorka hosta uvedla jako člověka, který se stal předsedou Svazu v roce 1981 jako 35letý inže-nýr strojnictví v továrně Dalit, který byl v letech 1974 až 1978 poslancem ve Sněmu Socialistické Republiky Chorvatska. Členem předsednictva Svazu byl v letech 1976–1985 a přispěl ke stykům Svazu a daruvarských firem s českými podniky.
J. Kubíček uvedl, že byl v krajanském životě činný už v mateřské škole: „... Můj tatínek absolvoval učitelský ústav v Banja Luce a dostal místo na slovenské škole v Selenči ve Vojvodině. Aby mohl přednášet, musel složit zkoušky v Pakraci. V komisi byli Franta Burian, Josef Knytl a Karel Řehák... Výměnou osvětových pracovníků z Bosny a Chorvatska se moji rodiče dostali do Daruvaru... Můj otec byl jedním ze dvou profesorů, kteří učili za ředitelování profesora Buriana na sedmileté škole..., byl velice nadaný, dobrý organizátor...“
J. Kubíček ohodnotil monografii Náš Svaz Marijana Lipovce jako knihu, „která je svou koncepcí, obsahem, vrstevnatostí, strukturou obsahu, formátem, grafickou úpravou... mimořádné dílo o našem Svazu. Lehce se čte, přes četnou prezentovanou faktografii... Marijan Lipovac je opravdovým čecho-filem a je chodící encyklopedií o česko-chorvatských vazbách až do překvapivých detailů. (...) Tato monografie, spolu s knihou Češi v Chorvatsku Josefa Matuška a biografickým slovníkem České sto-py v Chorvatsku Josefa a Alena Matuškových, jsou špičková, kapitální díla o Češích v Chorvatsku na makroúrovni...“
Promluvil o svém působení v čele menšiny: „... Myslím si, že si ve Svazu všimli mých schopností a proto mě vybrali do předsednictva, a tak jsem se stal i jedním z nejmladších předsedů. Druhým nej-mladším předsedou, také 35letý, byl pan Václav Částek v letech 1947–1948...“
Na závěr poblahopřál Svazu ke stému výročí založení verši Franty Buriana z básně Jaro naší menši-ny:
„Svým Svazem máme ukázat,
že chceme věčně, věčně žít,
že česká větev bude v nás
vždy mízy zdravé dosti mít.“

LEONORA JANOTOVÁ, předsedkyně Svazu v letech 1988–2013
Úvodem bylo řečeno, že L. Janotová pracovala jako učitelka na ČZŠ Komenského v Daruvaru a v roce 1989 se stala její ředitelkou. Moderátorka ji také citovala: „Vyšlapali jsme cestu správným smě-rem, nedovolme, aby zarostla...“
L. Janotová se obrátila k přítomným: „Svaz Čechů je instituce, a zároveň je to můj život.“ Uvedla, že když se v osmdesátých letech stala členkou správního výboru Svazu Čechů a Slováků, byla před-sedkyní divadelní rady a v té době začali pořádat divadelní přehlídky.
„Asi jsem v tom předsednictvu Svazu hodně povídala, až si mne zvolili za předsedkyni. V té době mi bylo 41 let... Víme, co se stávalo v roce 1989 v Československu, v Evropě, a já to řeknu tak, že jsem vkročila do velice, velice komplikovaného života... Svaz kdysi působil jako Svaz Čechů a Slováků na úrovni Chorvatska, ne-li Jugoslávie, v období komunismu či socialismu, a najednou se všechno, ze dne na den, změnilo. Bylo zapotřebí i ten náš Svaz přizpůsobit nové situaci, převést z jednoho stát-ního zřízení do jiného. Nelze ani popsat, co všechno to znamenalo, mohu jenom říci, že jsem měla velké štěstí, že moji spolupracovníci byli velice chytří lidé, entusiasté, se kterými bylo krásné spolu-pracovat, na všem se domluvit. Všechny nesnáze, které se na nás valily, byly díky tomu lehčí.
Nepřekvapila nás jen změna zřízení, překvapila nás i válka, různé nacionalismy... Provokace ze stra-ny jednoho nacionalismu vyvolaly druhý nacionalismus, to znamená, jak srbský, tak chorvatský, a v tom jsme se octly my jako menšiny. Ano, nacionalismy byly negativní, ale my Češi v Chorvatsku jsme dokázali ten svůj český, ale pozitivní, nacionalismus zvednout na vyšší úroveň a konečně si uvědomit, kdo jsme to my, Češi v Chorvatsku. Bylo to velice těžké období, ale jsem hrdá na to, že se všichni příslušníci české menšiny bez ohledu na ohrožení vlastního života postavili na obranu Chor-vatska.
Organizovali jsme přesun dětí do dnešní České republiky, aniž jsme si byli vědomi toho, co děláme. Šlo nám o životy, šlo nám o to, abychom zachránili to nejvzácnější, a to byly naše děti.
Dál už se různé povinnosti, různé akce valily jedna za druhou. Nebylo to lehké, poněvadž, jak už jsem říkala, v Československu se také staly velké změny. Kdysi, před devadesátým rokem, Svaz normálně spolupracoval s Československým ústavem zahraničním. Byl to náš partner v Českoslo-vensku, se kterým se dalo krásně spolupracovat a který Svaz Čechů a Slováků podporoval. Jenže i v Československém ústavu zahraničním se staly změny. Ústav ztratil tu pozici, kterou kdysi měl, ale díky jeho vedoucím, kteří poznali, kdo jsou krajané ve světě, se znovu zorganizovali a nás, českou komunitu a slovenskou komunitu v Chorvatsku velice podporovali.
Česká menšina v té době neměla svého poslance. V naší společnosti se odehrávaly velké změny a českou menšinu někdo musel zastupovat, jako ji později, od roku 1993, zastupují poslanci. Svaz na to byl sám. Znamená to, že jsme buď já nebo tajemník museli dojíždět do sněmu Chorvatska na důležité schůze, na jednání o postavení menšin. To bylo to politické působení Svazu. Ve sněmu Chorvatska se připravoval první ústavní zákon o menšinách a další velice důležité věci.
Potom přišel rozchod se Slováky: to období jsem já osobně velice těžce nesla. Vyčítala jsem si, že jsme snad se Slováky nedostatečně spolupracovali. Později se však ukázalo, že Slováci chtěli také být samostatní a že to byl následek rozdělení Československa na Česko a Slovensko, takže se to samozře-jmě muselo stát i tady u nás.
A co je s kulturní činností, co je se školstvím, což je vlastně náš základ? – Tady byla celá řada růz-ných povinností, péče o jazyk atd. atd., bylo toho hodně.
Já dnes jenom mohu říci, že cokoliv jsem ve Svazu podnikala, vždycky to bylo velice zodpovědně a vždycky jsem měla na zřeteli, aby se zachovala důstojnost české menšiny, důstojnost Svazu. Myslím si, že je velmi důležité, aby mladší generace, které přicházejí po nás, mohly vždycky s hrdostí říci: Ano, to jsou ti, kteří naši českou menšinu nenechali zaniknout, ba naopak, bojovali o to, aby česká menšina žila.
Nakonec mohu říci: Svaz a česká škola Komenského nebyly moje kariéra, to byl můj život. Život, část života, který jsem důstojně a s láskou prožívala já i moje rodina. Možná bych měla svou rodinu poprosit, aby mi odpustila, že jsem často dávala přednost zájmům menšiny, její budoucnosti, a rodi-na mi v tom musela pomáhat. Možná byla trochu ochuzená o matčinu pozornost. Já se jim to teď, když jsem v důchodu, snažím vynahradit. No, zkrátka, tak to má být.“
Lenka Janotová poděkovala svým nejbližším spolupracovníkům, se kterými sdílela dobro i zlo, pře-devším své dlouholeté tajemnici Jáře Kulhavé, všem velvyslancům, na jejichž slova a veškerou po-moc nelze zapomenout, a především panu Jaromíru Šlápotovi, který se často postavil za menšinu. „My všichni víme, co pro českou menšinu Československý ústav zahraniční znamená,“ řekla a podě-kovala jménem všech škol a všech besed. „Když jsem přijala funkci předsedkyně Svazu, měli jsme osmnáct besed, a když jsem odcházela, bylo jich třicet. Třicet besed, to je hodně krásných, pilných lidí, hodně entusiastů, kteří si užívali také pomoci ČSÚZ. A na to se nezapomíná.
Můj život byl hodně naplněn prací, podnikali jsme hodně různých věcí, pořád mi říkali, že stále něco vymýšlím. Ale já jsem hrdá na to, že jsem měla tolik porozumění u všech, jak v Senátu České repub-liky, tak na Ministerstvu zahraničních věcí, u všech organizací, institucí. Měla jsem čest setkat se s osmi prezidenty jak chorvatského, tak českého či československého státu. Vždycky nám dobré slovo, které vycházelo z naší strany, nějakým způsobem oplatili.
Já si stále myslím, že jsme my jako česká menšina součástí českého národa, že tady hájíme krásu mateřského jazyka, kulturu… Jsem nesmírně vděčná za to, že nás v tom Česká republika podporuje.
Vždycky mi mnozí poklepávali na rameno a říkali, děláš to dobře – neděláš to dobře. A když dnes analyzuji, kdo byli ti lidé, mohu říci, že jsem více vděčná těm, kteří kritizovali, protože mi dávali určitou injekci, aby se různé věci pohnuly jinak. Jsem vděčná všem.
Říká se, že se nemá radit nikomu, jestli sám o radu nepožádá. Já bych si přece jen dovolila říci: Je nás tady tak málo. Neotáčejme si záda a neodmítejme spolupráci nikomu z nás, kteří ještě dovedeme pracovat. Buďme všichni svorní a veďme tento Svaz a tuto menšinu společně kupředu, bez ohledu na to, jestli nám někdo řekne nebo poradí, jak si představuje, že by náš budoucí život měl vypadat.“

LIBUŠE STRÁNÍKOVÁ, v čele Svazu v letech 2013–2017
Moderátorka uvedla, že v roli předsedkyně značně zvelebila činnost Svazu. V té době začali na letní školu jezdit žáci 6. třídy. Kromě toho působila jako ředitelka a redaktorka Jednoty, se kterou dodnes spolupracuje.
L. Stráníková řekla: „Stejně jako není jednoduché teď mluvit po paní Lence, nebylo jednoduché ve vedení Svazu pokračovat po dlouholeté předsedkyni, která všechno měla pod kontrolou a byla všude respektovanou osobností, takže jsem si kolikrát připadala jako anonym. Přesto jsem považovala za velkou čest být v této funkci. Nebylo to jednoduché, mimo jiné také proto, že v té době nebylo moc peněz, že se měnila a zpřísňovala kritéria na jejich rozdělování a že do důchodu odcházela i dlouhole-tá zkušená tajemnice Jára Kulhavá, kterou po našem odchodu ze Svazu zaměnily dokonce tři oso-by... Doufám proto, že dnes je tu záslužnou práci ve prospěch menšiny o něco snadnější vykonávat.
Velmi jsem si vážila dobré organizovanosti Svazu a celé menšiny, ale jako bohemistka jsem kladla důraz na zachování jazyka. Viděla jsem pro budoucnost menšiny problém v tom, že se stále méně mluví česky, zvlášť v mladé generaci, a uvažovala jsem o tom, jak tomu zamezit, jak pomoci těm mladým lidem, aby si češtinu ještě víc zamilovali. Východisko jsem viděla v co nejčastějším kontak-tu s českými mluvčími, a proto jsem prosadila podepsání prvních smluv pro Erasmus a podpořila první tábor v Česku, který měl být společný pro naše a české děti. Podpořila jsem také různé akce pro naše krajanské literáty, aby se u nás česky víc psalo. Pokud jde o Erasmus, mnozí byli tenkrát skep-tičtí, ale dnes už víme, jak velké osvěžení sem kromě českých učitelů přinesli také čeští studenti. A tábory se do dneška namnožily a jsou čím dál populárnější.
Měla jsem také představu, že se díky sympoziu o českém jazyce, který na podporu zájmu o mateřský jazyk začala organizovat Lenka Janotová, Daruvar stane střediskem, kde si zkušenosti a výsledky svých výzkumů budou sdělovat odborníci na dějiny, život, jazyk a školství Čechů, žijících mimo české země. Bohužel se tak nestalo, ale stále doufám… Řadu takových odborníků z řad menšiny a z Česka jsme tady vítali a byli jsme jen krůček od této mé představy.
Svaz dnes díky mladým, schopným a zapáleným lidem plní i sny dřívějších generací, a je to tak dob-ře. Přeji mu ještě dlouhá a úspěšná léta, a vám, kteří v něm působíte, také.“

JARMILA KULHAVÁ, tajemnice Svazu v letech 1993–2015
S. Zemanová Orozovićová představila J. Kulhavou jako osobu, která nastoupila do funkce v roce, kdy se rozdělily Česko a Slovensko a byla svědkem mnoha změn.
J. Kulhavá odpověděla, že měly vystoupit spolu s paní Janotovou, protože to vždycky tak dělávaly a tvořily tandem. Pak pokračovala:
„Za prvé, měla jsem štěstí, že jsem mohla na to místo nastoupit, a byla tam Lenka, která měla přes-nou vizi, kterým směrem má menšina jít... V té době začala velká rekonstrukce všech domů, do kte-ré byly zapojeny také školy a školky. Díky pomoci z České republiky, vlastně usnesení Vlády České republiky a prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR přišly první finanční prostředky, se kterými se začalo. Pak se zapojila chorvatská strana – stát, lokální a regionální samospráva, obce atd. – a tak se hodně domů, které nebyly besední, staly vlastnictvím besed, což byl velký pokrok. V ja-kém stavu ty domy byly, to vědí ti starší. Když jsme přišli na schůzi, tak se tam prakticky ani nevi-dělo, bylo to nevytopené, valné hromady se většinou konaly v zimě. A dnes jsou domy v takovém stavu, že každý má chuť se do toho domu podívat i na kulturní program i na všechno. Je to takový rozdíl, že si to vy, kteří to nevíte, nemůžete ani představit.
Navíc tenkrát ty valné hromady probíhaly většinou dosti trapně, ne všude, ale většinou se vystupo-valo hlavně s problémy, žalovalo se na toho i tamtoho. Byli tam hlavně muži, ženy by se jistě nehá-daly (smích). Tak paní Lenka říkala: ‚Všude máme málo žen: správní výbor – jedna, dvě... To se musí udělat kulturní program, přijdou tam babičky, mámy, dědové atd. Něco se uskuteční, ať se ta celoroční práce nějak zhodnotí. Ať se tam řekne, jaké jsou problémy, ale ať se to vyřizuje během roku a nečeká se s tím na valnou hromadu, aby si nějaký Franta či Pepík řekli svoje za ten celý rok.‘ Takto to začalo. Myslím si, že valné hromady mají dnes úplně jiný ráz a, nevím, jestli je štěstí nebo neštěstí to, že většina besed má předsedkyni. Možná jsou ti muži chytří a říkají si, jen ať si ony děla-jí. Ale myslím si, že to ti muži dělají stejně dobře jako ty ženy.
A třebaže já tím ještě stále žiju a stále mám různé sny z té doby, to co je pro mne největším bohat-stvím, co mi ze Svazu zůstalo je, že jsem v celém Chorvatsku poznala tolik krásných lidí! To by se mi jinak nikdy neuskutečnilo. Kdybych je měla napočítat, tak je to celá řada. Je to bohatství, na které nikdy nezapomenu a na které moc často myslím. Také jsem ráda, když si někdo vzpomene na mne.
A ještě na závěr: Největší bohatství je člověk a myslím si, že má každý člověk stejnou cenu. I ten, který vystupuje, tančí, hraje divadlo, píše či kreslí, jemu všechna čest. Já smekám každému, i tomu, který je za jevištěm, i tomu, který vaří, i tomu, který je doma a zastává práci toho, který právě vy-stupuje. Tady bych nikdy nedělala žádný rozdíl, já mám ráda každého, kdo cokoliv dělá. Vzdávám mu čest. A ne tak, že: Ten je to a ten zas tamto – všichni jsme lidé. Myslím si, že máme velký po-klad v rukou a že naší povinností je ho uchovat.“ Zaznamenal Ž. Podsedník, foto Jednota

Read 33 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 32 2022

V Jednotě číslo 32, která vychází 20. srpna 2022, čtěte:
- Zájezd krajanů z Tréglavy a Garešnice na Moravu
- Se studentem Matoušem Turzou z Česka
- Jednodenní zájezdy krajanů k moři
- Skupina Chorvatsko v srdci
- Zpět k oslavě výročí Svazu Čechů
- Setkání na hospodářství Bílků v Kreštelovci
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi