Josef Šoufek se narodil v roce 1951 v Mezurači v početné rodině s pěti bratry. Vyučil se kovářem, po vyučení v roce 1969 nastoupil službu v podniku Petrokemija, kde strávil celý svůj pracovní věk až do odchodu do důchodu v roce 2010.
Převážnou část svého života zasvětil práci pro Českou besedu Mezurač, pro zachování a péči o český jazyk a kulturu. V Besedě dlouhá léta zastával postupně všechny významné funkce: pět let byl předsedou Besedy, třicet let zastával funkci tajemníka a byl zároveň domovníkem Národního domu. Třicet let dopisoval do Jednoty. Vedle činnosti v České besedě Mezurač byl také činný v práci Svazu Čechů v Daruvaru. Celých dvacet let byl členem předsednictva Svazu Čechů.
Opustil nás náš kamarád, člen, předák České besedy Mezurač, který zanechal hlubokou stopu ve stoletých dějinách Besedy. Miloval české slovo, píseň a hudbu. Léta vystupoval s pěveckou skupinou České besedy Mezurač, pravidelně chodil na její zkoušky a vystoupení, dokud mu nemoc nezabránila v další činnosti.
S bolem v srdci jsme se 24. října na místním hřbitově v Mezurači s Pepou rozloučili. Jeho manželce Barušce, synu Jaroslavovi, dceři Jarmile a vnoučatům vyjadřuji i touto cestou nejhlubší soustrast jménem všech členů České besedy Mezurač.
Život plyne, ale takoví lidé, jako Pepa, zanechávají trvalou stopu a památku na své působení. Ať ho v nebeském prostranství doprovázejí české písně, které tolik miloval. Odpočívej v pokoji a budiž Ti země lehká! Za Českou besedu Mezurač Velibor Potuzák
SETKÁNÍ, CO ZŮSTALO V SRDCI
Zdaleka ne všechna setkání, která nám život přichystá, se vryjí do naší paměti natrvalo. Na některá setkání zapomínáme okamžitě, jiná se nám ještě párkrát vybaví, než z naší mysli zmizí docela, a jen některá jsou výjimečná, taková, která nám zůstanou už navždycky uložena v srdci.
Jedno takové moje srdečné a nezapomenutelné životní setkání bylo minulý rok s panem Josefem Šoufkem a jeho manželkou. Zpracovával jsem rodokmen rodině Vaníčků do USA, jejichž předci přišli do Međuriće z obce Komárov u Přelouče v Čechách. Společně s rodinou Františka Vaníčka přišla do Slavonie i rodina Šoufkova, ze stejné obce Komárov. František Vaníček měl sedm dětí, z nich někteří emigrovali do Spojených států amerických, a právě jejich dnešní potomci hledali kořeny vlastního rodu a spojení na příbuzné v Međurići. Požádali mne, abych při své plánované cestě do Končenic navštívil Međurić, vyhledal příbuzné a jménem potomků v USA zapálil na hrobech Vaníčků svíčky. Díky panu Horynovi z Končenic jsem se písemně zkontaktoval s panem Josefem Šoufkem a při naší loňské návštěvě Slavonie jsem ho navštívil. Setkání to bylo vřelé, srdečné a po všech stránkách výjimečné. Pan Šoufek mi se zaujetím vyprávěl jak před rokem 1989, ještě za socialismu, několikrát navštívil Komárov, když pátral po kořenech svého rodu. Shodou okolností jsem se narodil v obci Klamoš, která je od zmíněného Komárova vzdálena pouhé 3 kilometry. Vyprávěli jsme si společně dlouze a srdečně. Poté jsme šli navštívit paní Marii Šoufkovou, rozenou Jevákovou, která je vnučkou Františka Vaníčka. Nakonec jsme zajeli na mezuračský hřbitov a pan Šoufek mne zavedl ke hrobům Vaníčků. Splnili jsme přání potomků žijících v USA, zapálili svíčky a v tichosti postáli u hrobů. Cestou zpět jsme se ještě jednou zastavili u Šoufků. Předal jsem jim dárky z Čech, ale také jsem dárky od Šoufků dostal. Bylo to setkání, které ani v náznaku nepřipomínalo setkání neznámých lidí, ale spíše setkání přátel, kteří se znají dlouhá léta.
Zpráva o úmrtí pana Šoufka mne velice zasáhla a znova se mi vybavily vzpomínky na naše společné setkání. Příští rok plánujeme opětovnou návštěvu Daruvarska, a tak jsem předpokládal, že opět pana Josefa Šoufka navštívím. K mému velkému smutku k tomu již nedojde.
Básník by napsal, že „slova s větrem odletí“. A tak ať letí: „Čest Vaší památce. Nikdy na naše společné setkání nezapomenu.“
S úctou a pokorou Lubomír Havrda, Pardubice, Česká republika
