Výstava na jedenácti panelech tematizuje solidaritu a vzájemnou pomoc dvou státu v obdobích největší nouze. Česká republika čili pravlast menšinové komunity v Chorvatsku přijala před 33 lety „do své náruče“ kolem 1500 dětí z území postiženého válkou. Když později Českou republiku zasáhly přírodní katastrofy, podalo naopak přátelskou ruku a pomoc Chorvatsko. Autorem výstavy je Ministerstvo vnitra ČR a na její realizaci jako partneři spolupracovaly také Velvyslanectví České republiky v Záhřebu, Slezská univerzita v Opavě, Svaz Čechů v RCH, Novinové nakladatelství Jednota a také správy měst Praha, Brno, Split, Rijeka, Pula, Bjelovar a Daruvar, kde byla výstava dosud instalována.
Vernisáž výstavy v Daruvaru zahájila a moderovala zástupkyně bjelovarsko-bilogorského župana Táňa Novotná Golubićová. Přítomné poté jménem autorského týmu oslovila Andrea Preissová Krejčí, která mimo jiné hovořila o průběhu práce od zrození nápadu až po realizaci výstavy. „Solidarita mezi lidmi a národy je tou hodnotou, na níž bychom měli stavět budoucnost naši a našich dětí. To je to hluboké poselství, které si pomocí této výstavy přejeme šířit,“ uvedla mimo jiné a zároveň poděkovala všem jednotlivcům, kteří autorům vyprávěním svých příběhů pomohli. Zvláštní poděkování za nedocenitelnou pomoc, kterou při realizaci výstavy poskytla, si zasloužila profesorka Anna Vodvárková.
„Snad celým životem mě provází to loučení rodičů s dětmi,“ zavzpomínala na události při odsunu dětí v roce 1991 tehdejší předsedkyně Svazu Čechů v RCH Leonora Janotová. Poděkovala všem, kteří se podíleli na záchraně dětí, a také autorům výstavy za to, že se snaží tento příběh uchovat před zapomněním a dostat jej do povědomí českých občanů. „Tato výstava je nejlepším příkladem, že podání pomocné ruky je způsob, kterým přispíváme k věčnému boji za ochranu základní lidské existence,“ uvedla poté ve svém proslovu nynější předsedkyně Svazu Čechů Ana-Maria Štrumlová-Tučková a jménem všech zachráněných dětí poděkovala za veškerou pomoc poskytnutou při jejich odsunu.
„Mysleli jsme, že jedeme na výlet, ale nerozuměli jsme tomu, proč jsou naši rodiče tak smutní,“ zavzpomínal na válečné události dojatý poslanec Vladimír Bílek. „Byla to doba nejistoty, strachu a smutku, ale právě tehdy bylo nejlépe poznat, že jsou český a chorvatský národ nedělitelně spjaty,“ uvedl o období odsunu dětí starosta města Daruvaru Damir Lneniček. O cestě, kterou šíříc své posel ství putovní výstava během tohoto roku prošla, hovořil poté velvyslanec České republiky v Chorvatsku, Jeho Excelence Milan Hovorka. „Výstava hovoří o lidské solidaritě, o lidské dobrotě a o ochotě pomoct jeden druhému. O pomoci, kterou si Češi a Chorvaté poskytovali a poskytují v těžké chvíli,“ uvedl mimo jiné a dodal, jak moc je důležité zachovat vzpomínky a umět je také předat dále.
Vernisáž výstavy třemi písněmi umocnil ženský pěvecký sbor České besedy Daruvar pod vedením sbormistra Jaroslava Klubíčka. Dojemný byl také přednes dopisu matky prvňáčka nazvaného Milý muži v podání Jasminky Brkićové Strejčkové a sólový pěvecký bod Kláry Janotové.
Výstavné panely jsou postaveny od vchodu do Svazu Čechů směrem k náměstí Krále Tomislava. Výstava zde byla k vidění do 25. září. Text a foto A. Janota
NÁVRAT
Výstava Milí Češi, zdravíme z Chorvatska má za sebou 1300 kilometrů podél pobřeží a nyní je opět na začátku. V Daruvaru přesně před rokem začaly vznikat první texty a grafiky, které letos mohly zhlédnout tisíce zájemců. Trojjazyčné provedení šité na míru umožnilo postihnout široký okruh těch, které oslovilo nepsané heslo výstavy: „Pomáhat je nám historicky vlastní a pomoc se vyplácí.“
Pojďme se však vrátit pouze do srpna minulého roku, kdy jsme potřebovali pomoc my, tvůrci výstavy. Desítky rozhovorů a hodiny strávené v archivech přinesly příběhy v mnohém podobné těm, na které jsme si zvykli z televizních obrazovek. Válka se stala součástí našich životů. I tento povzdech zazněl z úst respondentů, když popisovali události z roku 1991. Patří jim velké poděkování, protože právě oni vytvořili obsah, který jsme potom my jen uhladili.
Spousta nahrávek byla přepsána do textové podoby, byl vytvořen koncept výstavy a následovala dlouhá diskuze o tom, jak ji pojmenovat. A potom přišla pohlednice z dovolené s pozdravem, jenž byl rozveden do 11 panelů s retrospektivním příběhem. Ono se to nezdá, ale každé písmenko tak složité události musí být podrobeno kritice, a to v dobrém slova smyslu. Když se pak po několika měsících zrodí skromné nadšení z výsledku, je obvykle rychle přidušeno realitou všedního či svátečního dne. Blížily se Velikonoce a v tiskárně vznikla obava, že loga na mohutných výstavních panelech nebudou vidět.
Na Pražském hradě je nejkrásnější brzké ráno. Opar se vznáší a první sluneční paprsky ozařují nádvoří bez jediného turisty. Do kopce supí stará dodávka naložená výstavou. Okamžik nejistoty při vykládání první potištěné desky. Zrak dopadá na spodní okraj. Loga jsou v tiskové kvalitě. Další z mnoha předpokladů pro úspěšný start výstavy je tedy splněn.
Zbytek onoho aprílového dne již popsali účastníci vernisáže, a to nejen nám osobně, ale i čtenářům Jednoty. Tady by se tedy hodilo skončit. Nikoliv. My jsme vytvářeli živý příběh pro současnost, ne pro muzeum. Obvykle jsou veškeré snahy investovány právě do tohoto začátku, slavnostního přestřižení pásky, proslovů. U naší výstavy se však opravdu jednalo pouze o rozehřívací kolečko.
Přesun na frekventovaná místa a cílová skupina – čeští občané. Z Hradu jsme se tedy museli posunout jinam. Vytvořili jsme přirozenou překážku pro ty, kdo spěchají do práce nebo si vychutnávají kávu u kašny. Karlovo náměstí v Praze byla rozumná volba. Odtud výstava putovala do centra Brna. Po celou dobu plánování však existovalo ještě jedno, téměř snové, přání, symbolicky příběh povyprávět i dovolenkářům, kteří na začátku prázdnin tradičně míří k chorvatskému pobřeží. To se uskutečnilo díky Velvyslanectví České republiky v Záhřebu. Panu velvyslanci Milanu Hovorkovi se díky neutuchajícímu entusiasmu podařilo přesvědčit příslušné úřady, aby umožnily pokračování příběhu v chorvatských městech. I přes nesmírně náročnou logistiku projela výstava významná letoviska. Zřejmě by se tak nestalo, kdyby mnozí pracovníci velvyslanectví nevyměnili padnoucí společenský oblek za oděv pracovní.
Oni a další dobrovolníci nezištně pomohli. Díky nim si výstavu mohli prohlédnout nejen překvapené české rodiny na promenádě, ale také ti, kteří ve výstavě prezentují své osobní příběhy. Emoce, které vyprávěné příběhy vyvolávají, jsou bezesporu u každého jiné. V konečném důsledku však spojují.
Znovu se tedy nestydíme připomenout, že nabídnout pomoc lidem v nouzi je jednou z možností, jak posunout odvěký zápas o důstojnou lidskou existenci o kus dál. Andrea Preissová Krejčí a Štěpán Daněk
