Život na vesnici kdysi

  • Posted on:  středa, 14 říjen 2015 00:00

NA DVOŘE A VE CHLÉVĚ U BABIČKY A DĚDY
Slunce zapadá a já se nemohu rozloučit s těmi starými schody. Sedím, dívám se k bývalému chlévu, ze kterého jako bych slyšela dědův hlas. Ne, ne, není to on, to babička rozpráví se svou Biserkou...

Snažím si vzpomenout na jména všech krav, které tu kdysi byly, protože babička a děda je vyslovovali s úctou a pýchou. Byly to živitelky rodiny, rodinné bohatství, o které se staralo zodpovědně a starostlivě.
Když jsem chodila k babičce a dědovi, vždy jsem nakonec skončila ve chlévě. Byly tam čtyři krávy, které se na mě dívaly velkýma očima. První u jeslí byla Maja, babiččina nejmilejší, dávala hodně mléka a lehce se dojila. Měla shovívavé oči a byla hodná. Její srst měla barvu bílé kávy s několika světle hnědými skvrnami. Z pastvy šla vždy první, a za ní ostatní. Vedle stála Cifra, známá svými telaty, která rozveselovala bučením, jakmile do něho někdo vstoupil. Měla podobnou barvu jako Maja jen o něco tmavší. Cifřiny dcery byl Maja a Jagoda, která jakoby měla na sobě krémové šaty od hlavy až k patě poseté hnědými skvrnami. Stála třetí v řadě, byla nejmladší a musela se toho ještě hodně naučit, hodně se od ní očekávalo.
Biserka byla nejstatnější kráva ve chlévě. Měla vysoké nohy a ohromnou hlavu – vypila až tři konve vody. Měla velké vemeno a dávala hodně mléka. Ukazovali ji jako příklad, jak má dobrá kráva vypadat, a tak dědečka nikdy ani nenapadlo, že by ji prodal. A ona jakoby to cítila, nikdy nepovolovala. S ní nebyla žádná legrace. Bylo tak, jak ona chtěla. Když se rozzlobila, dokázala i kopnout. Třebaže měla skoro čistě bílou srst, jen s několika světle hnědými skvrnami, vynikala čistotou.
Vedle Biserky se ve své ohradě pyšnila Linda, naše graciózní kobyla, podobnější sportovnímu než selskému koni. Často jsem si představovala, jak jako první dobíhá do cíle nějakého dostihu, ale nikdy jsem se dědy nezeptala, jak se takový kůň u nás ocitl. Ostatní vesničané měli posavské pracovní koně, a tak tu naši všichni znali. Měla srst lesklou tmavočervenou až barvy čokolády, překrásné oči s dlouhými řasami, které na mě vždy mile hleděly, a dlouhou hřívu. Často jsem ji splétala do copů, když jsem ji hlídala na louce nebo při práci na poli, v lese. Na každý dědův povel: „Jdi!“ jsem ji vzala za ohlávku a ona popojela s vozem, dokud děda nekřikl: „Zastav!“ a tak, metr za metrem, až práce byla hotová. Často na ni doráželi ohromní ovádi a mým úkolem bylo ji chránit. Byli dotěrní, natrápili mě. Často nepomáhala ani košatá větev, kterou mi ulomil děda a já s ní jako s vějířem Lindu ovívala.
Myslím si, že mi byla vděčná za to, jak se o ni starám, sama také nezahálela a ocasem a hřívou mouchy odháněla. Z dlouhé chvíle jsem ji často pletla věnečky z polních květin a věšela kolem krku – vždy je snědla. Vyprávěla jsem jí pohádky, zpívala, tančila před ní, dováděla. Hodně času jsem strávila s naší Lindou, která měla velmi pyšné držení. Nejmilejší mi bylo, když sklonila hlavu na moje rameno, já ji rukama objala a ona mě zvedla do výšky a pak lehce spustila zpátky na zem. Bylo to pravé malé cirkusové vystoupení na poli během práce, spojení krásného s užitečným. Byla jsem také hodně ráda, že je děda se mnou spokojen. Často mi nakonec říkal: „Jak jsi mi hezky pomohla!“
Je mi i dnes smutno, když si vzpomenu, jak opustila náš chlév. Táta ji doprovázel na trh do Virovitice, kam šlo tenkrát z Ivanova Sela několik koňů. Vezli je společně ve větším kamiónu, z kterého Linda nejdříve nechtěla sejít. A když sešla, tolik se bála neznámého prostředí, že šla vedle tatínka tak, že se mu hlavou dotýkala ramena. Ohlávku táta vůbec nepotřeboval, vrátil se se slzami v očích. Hořce jsem plakala, když jsem Lindu ve chlévě nenašla. Abych se prodeji nevzepřela, poslali mě toho dne do Daruvaru a já pak tesknila měsíce. Utěšování jsem odmítala, cítila jsem se zahanbeně. To si Linda po osmnácti letech věrné služby od nás zasloužila?
Místo pro mě nenahraditelné Lindy, jejíž ohlávku mám doma dodnes, přišla Jenka, pak Ranka s Riđou. Zanedlouho sesterský par rozdělili, Riđa odešla k sousedům a já to těžce snášela. Moje přání, aby zase byly spolu, se uskutečnilo, když bratr koupil traktor a Ranka také putovala k sousedům. Dojala mě jejich radost při novém setkání, oči, které na nás vděčně hleděly.
Vrátím se ale ještě ke chlévu, který byl zrcadlem hospodářství a bohatství. O dobytek bylo pečlivě postaráno, jak nás učili rodiče a prarodiče. Musel být čistý, stejně tak i celý chlév, zvířata řádně krmená, napojená... Celý rok se připravovalo krmení pro zvířata, celý dvůr voněl senem, slámou, kukuřicí, obilím a svěží trávou. Zvířata se nezanedbávala, netloukla ani se nezneužívala, zacházelo se s nimi lidsky a starostlivě. Děda se staral, aby každá práce byla udělána včas a všichni pomáhali. Nikomu nic nebylo těžké, povinnosti byly tenkrát součástí života. A pracovali jsme s radostí, třebaže podmínky někdy nebyly lehké.
Dívám se na dvůr mých prarodičů, kde jsem často po krmení shrabovala roztroušené seno a trávu, které lemovalo pěšinku od stodoly ke chlévu. Stodola byla ohromná, vlevo i vpravo od mlatu se ukládalo seno a otava. Byl tu i prostor na piliny. Uprostřed stál vůz, řezačka a různé nářadí: vidle, hrábě, kosa, motyky, kolečko, pletené koše s jedním a dvěma uchy.
Vedle stodoly byly chlívky pro prasata, naproti kurník ve stínu košatého ořechu. Na horním patře spaly na bidle slepice. Ze zvědavosti jsem se někdy dívala dovnitř, když šly spát a pozorovala, jak chodí jedna za druhou, a usedají na bidlo. Ticho tam bylo do prvních slunečných paprsků, kdy se vzbudil náš, a také všichni vesničtí kohouti, a kokrháním začali den.
V dolní části kurníku byly husy a kachny a slepičí hnízda. Každé vajíčko uvítaly slepice kdákáním, kohout se přidal. Vajíčka se sbírala odpoledne, aby se slepicím nepřekáželo, v hnízdech jsme jich našli až dvacet – pravé malé bohatství. Jaká to byla radost, když zjara kvočna vyvedla na dvůr kuřátka, husa housátka a kachna kačátka. Často jsem je pásla a houpala se ve stínu jabloně.
Vedle stála kůlna na dříví a chlebovka, kterou bylo vidět i z ulice. Když babička vyndala z pece kulaté bochníky, každý požehnala. Jeden rozkrájela a poslala sousedům, protože tak i oni posílali jí. U nás se chléb pekl ve čtvrtek a trval týden. Babička nikdy nezapomněla ani na své čtyři vnuky. Ještě nevychladl a u našich dveří stál děda s košem vonícího chleba a konvičkou čerstvého mléka. Položil je na stůl, pohladil nás a vrátil se ke své práci.
Obrazy se před mýma očima řadí jako na filmu, ale zapadající slunce a zvonění Pozdrav Páně, mě vrací do skutečnosti a posílají domů. Děkuji ti Bože, za krásné vzpomínky, které obohacují můj život, a že mi dovoluješ se o radost rozdělit s ostatními.
Míra Ježincová, přeložila Zdena Slivarová

Read 705 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 43 2021

V Jednotě číslo 43, která vychází 30. října 2021, čtěte:
- Krajanské zpěvánky v Rijece
- Večer českého a dalmatského folkloru v Bjelovaru
- Ve Virovitici skončily Ozvěny Jarních tónů Jana Vlašimského
- Den Rady české menšiny města Záhřebu
- Ve školách oslavili Den chleba
- Sto let Svazu Čechů: Větší pozornost potřebám Slováků
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi