Vlasta je usměvavá a velmi vstřícná paní, mluví krásnou češtinou a v centru Virovitice má svou vlastní krejčovskou dílnu. Kromě šití, miluje divadlo a jezdí na motorkách, je také členkou virovitického motorkářského klubu. Zašli jsme si za ní na kus řeči a popovídali si o její práci a zálibách.
Vlasta pochází z Ivanova Sela, kde jako malá žila, než začala chodit do školy. Na ty časy skoro už zapomněla. Vzpomíná si jen, že ve vesnici tehdy nebyla asfaltová silnice, a že si hrála se všemi dětmi ze sousedství. „Nejkrásnější ze všeho bylo léto. Milovala jsem letní deště. Když napršelo, z prachu se udělalo bláto, a my děti jsme si s ním pak hrály. Na to mám velmi živé vzpomínky,“ zasmála se Vlasta a řekla, že měli bláta po kolena. „Nejvíce jsem si hrála s bratranci Fráňou a Vladou Vízkovými. Vyrůstala jsem spolu se starším bratrem Zvonkem. V naší rodině, pokud jsme žili v Ivanově Sele, se tehdy mluvilo jen česky, já jsem chorvatsky vůbec neuměla. Když jsme se přestěhovali do Verovice, jak Ivanovoselští říkají Virovitici, měla jsem i trochu problémy. Nikdo z mých nových virovitických kamarádů mi nerozuměl, musela jsem se proto bleskurychle naučit chorvatsky. Občas jsem z toho byla velmi nešťastná. Ale děti se rychle učí a netrvalo dlouho, naučila jsme se tu těžkou chorvatštinu taky.  
„Moje maminka Zdenka je švadlena, to znamená, že jsem o tom krásném a velmi kreativním povolání věděla všechno. Bylo jasné, že se mi šití dostane pod kůži. Někdy se venkovské ženy učily šít a každá dobrá hospodyně se zapojila do kursu šití. Dnes už je to takřka nepředstavitelné, ale kdysi venkovská děvčata šít musela umět. Téměř každá, i ta nejmenší vesnička, měla svou švadlenu. V obchodech a na tržnici se tenkrát nemohly levně, tak jako dnes, koupit sukně, kalhoty, kostýmy, trička…
Kurs pro mladé vesnické ženy vedla maminka Zdenka. Už jako malé děvče jsem seděla na maminčině klíně a pozorovala, jak se šije na šicím stroji. Vzpomínám si, jak mi říkala, ať ruce položím na kolena, abych jí při práci nepřekážela. Nedalo mi to, musela jsem jí pomáhat. Moc mě ta práce bavila a již tehdy mi učarovala. Když mi bylo asi deset let, babička mi poprvé dovolila, abych si sedla k jejímu šicímu stroji. Na něm se muselo šlapat, nebyl elektrický. Tehdy maminka šila šaty pro jednu paní a já jsem ze zbytků látky ušila na babiččině šicím stroji stejné šaty, které dlouho nosila moje panenka. Byla jsem na ně velmi pyšná,“ sdělila nám Vlasta a pokračovala: „Potom jsem vychodila i textilní školu. Jednu dobu jsem jako švadlena pracovala ve virovitickém divadle. Zastupovala jsem tehdy divadelní švadlenu, která byla na mateřské dovolené. Divadlo bylo pro mě nový, neznámý svět, plný tvořivosti, fantazie a cestování do neznáma. Divadelní kolektiv mě velice pěkně přijal a dovolil mi, abych své nápady uskutečnila. Šila jsem tam kostýmy a podílela se na vytváření scénografie. Jsem prostě umělecká duše. Byla to pro mne pěkná životní zkušenost.“
Vlastinou velkou láskou je také divadlo. „Myslím si, že v divadle, stejně jako v krejčovství je tvořivost na prvním místě. Mám moc ráda loutkářství. Několik let jsem byla zapojená i do divadelní skupiny České besedy Verovice, kam jsem s nadšením chodila a divadlu jsem věnovala snad všechen svůj volný čas.“ Hrála v několika divadelních hrách, mimo jiné i projektu Bajale. Byl to projekt několika Českých besed pod vedením Vlatky Daňkové, podobně jako Žena v trysku století. „Divadlo mě lákalo tolik, že jsem dokonce chodila do kursu pro vedoucí loutkových skupin. Z loutkových divadel jsem nastudovala Červenou Karkulku a spolu s dětmi ze školy jsme ji sehrály. Měla jsem z toho velkou radost.“ Do divadelní skupiny byla zapojená i Vlastina dcera Michaela.
„S divadlem jsem si svou češtinu zdokonalila. Byl to pro mě velký zážitek a trénink. Česky jsem uměla mluvit, ale snad nikdy jsem toho tolik v češtině nepřečetla. Když jsem dostala divadelní roli, bylo mi to až směšné, jak se v tom nevyznám, zdálo se mi, jako bych četla texty maďarské. Hodně jsem cvičila a učila se správně vyslovovat, potom jsem začala i přemýšlet v češtině. A to je ten druhý krok v učení jazyka,“ neskrývala svou spokojenost Vlasta.
Vlastinou velikou láskou je jízda na motorce. „Po mamince jsem zdědila lásku k šití a po tatínkovi lásku k jízdě na motorce. Maminka mi vyprávěla, že tatínek byl první chlapec ve vesnici, který si koupil motorku. Také jsem spolu s kamarády ráda na motorkách jezdila. Před šesti lety jsem se stala členkou Moto klubu Kumovi z Virovitice.“ Odpoutání od každodenních starostí a práce Vlastě poskytuje právě jízda na motorce. A o víkendech, kdy spolu s členy motorkářského klubu podniká zajímavé výjezdy, nejčastěji do Slavonie, si opravdu odpočine. Dozvěděli jsme se, že v  klubu je několik žen, ale Vlasta je jediná, která sama řídí. Vlasta nám ještě řekla, že tam poznala výborné lidi, kteří se brzy stali jejími kamarády a jsou ochotní pomáhat, kdykoliv je třeba.
Když Vlasta zůstala bez práce, rozhodla se otevřít si krejčovskou dílnu. Má hodně práce a dobře se jí daří. Vlastina rodina je pětičlenná: má manžela Mirka, už dospělého syna Robina, středoškoláka Damjana a dceru Michaelu, která vystudovala grafický design na uměleckoprůmyslové škole v Záhřebu a hraje na housle.
A. M. Štrumlová Tučková/amšt

ŠILA KROJE PRO TANEČNÍ SKUPINU
Novou životní zkušeností bylo pro švadlenu Vlastu Despotovskou šití mladoboleslavských krojů pro ženskou taneční skupinu z Ivanova Sela. „Jednou mi volali z Ivanova Sela, jestli bych si netroufla ušít pro ně kroje. Tanečnice se radily s odborníky z České republiky Kamilou Skopovou a Josefem Součkem, a vybraly si mladoboleslavské kroje. Nemohla jsem se dočkat, aby za mnou přišli a vysvětlili, jak na to. Proto jsem si po internetu vyhledala, jak se tento kroj šije, a objednala z České republiky CD o postupu šití, dříve než mi materiál na kroje Pemijačky přinesly.“ Po ušití prvního mladoboleslavského kroje ho děvčata z Ivanova Sela odvezla zkontrolovat do Čech, aby všechno bylo ušité podle pravidel. Ráda bych poděkovala paní Kamile Skopové za všechny odborné rady a velkou pomoc. Moc mě v mé práci poučila.
Kroje jsem šila s ohromnou láskou a nadšením. Šití trvalo dlouho, ale bylo pro mě velkou výzvou. V budoucnu plánuji živnost registrovat jako tradiční,“ končila Vlasta své povídání.