S krajanským divadelníkem a hudebníkem – Zdenko Janota

O PRÁCI, LIDECH A ŽIVOTNÍCH ZÁLIBÁCH
Daruvařana Zdenka Janotu znají v krajanském kulturním prostředí jako výborného divadelního ochotníka, muzikanta a zpěváka. Povídali jsme si o jeho životní cestě, o lásce k hudbě a divadelnímu ochotnictví, o jeho povolání a rodině i o dalších zálibách.

O tom, že je Zdenko velmi šikovný a v souborech vítaný herec svědčí také to, že na letošní krajanské divadelní přehlídce vystoupí dokonce ve dvou divadelních skupinách: dolanské a daruvarské, a to se nestalo poprvé. I jako muzikanta ho můžeme vidět v několika dechových orchestrech, ve kterých hraje, občas i zpívá.
Celý život žije v Daruvaru, tady se v rodinném domě Janotových i narodil. Už jako tříletý chlapeček začal chodit do mateřské školy, rodiče chodili do práce. Do školky chodil rád a má na ni jen hezké vzpomínky: „V České mateřské škole Ferdy Mravence jsem si spolu s kamarády nejraději hrál pod stolem s autíčky,“ zasmál se a zavzpomínal i na krásné programy, které s tetami ze školky kdysi připravovali. „Bylo tomu skoro jako dnes, připravovali jsme divadélka, recitovali jsme a zpívali. Nejstarší skupina ve školce připravila program pro veřejnost, na který se všichni přišli podívat. Byl jsem ve skupině u tety Požárové a Kubcové.
Můj tatínek byl prodavačem, i já jsem od malička chtěl být prodavačem. Po ukončení základní školy jsem dlouho nepřemýšlel, na jakou střední školu se zapíšu. Byl jsem průměrným žákem, a to znamená, ani výborný ani špatný, a tak jsem se rozhodl, že není o čem přemýšlet – budu prodavačem. Jenže prodavačem jsem se chtěl stát, ale pod jednou podmínkou – budu pracovat v prodejně automobilových součástek.
Měl jsem štěstí, že se můj chlapecký sen splnil, a hned po ukončení střední školy jsem našel zaměstnání podle svého přání – v prodejně autosoučástek. Tam jsem pracoval plných dvacet let. Práce mne bavila, protože jsem byl stále v pohybu, neseděl jsem třeba za stolem, na jednom místě. To bych určitě nezvládl. Miloval jsem svoje povolání, ve kterém jsem každodenně sloužil lidem. Vzpomínám na svého profesora Podsedníka, který nás učil, že pracovat s lidmi je krásné. Často nám říkal: ‚Hodně líp se budete cítit, když budete pomáhat lidem.‘
Dalších dvacet let, až do důchodu, do kterého jsem odešel loni, jsem pracoval na poště jako listonoš. Roznášel jsem poštu po městě Daruvaru a jeho okolí. Dvacet roků na motorce když pršelo, sněžilo nebo svítilo sluníčko – měl jsem radost z každého pracovního dne. Jako i doposud jsem pracoval s lidmi a sloužil jim. Mou povinností bylo, aby lidé dostali poštu včas a snažil jsem se, aby tomu tak bylo.“
Zeptali jsme se i na to, proč psi nenávidí listonoše, je to vůbec pravda? Zdenko nám řekl, že je: „Jako dítě jsem vyrostl se psem, krásným vlčákem, kterého jsem dostal, když jsem měl jenom dva roky. Se psy se musí umět zacházet a nesmíme se jich bát. K psovi musíme přistoupit jako ke kamarádovi. Je to všeobecně známá věc, že psi nenávidí listonoše. Oni hlídají dům, a pak jim vadí zvuk motorky a uniforma. Hlavně, vždy jsem si se psy rozuměl, samozřejmě, že se taky stalo, že mne někdy pes kousl, ale nebylo to nic hrozného. Psy mám rád, oni mne také.“
Zdenka zná snad každý krajan, který navštěvuje různé akce Besed a Svazu. Buďto ho uvidíme v divadle, anebo mezi hudebníky. „Odmalička jsem vyrůstal s hudbou. Můj otec Vojtěch byl kapelníkem daruvarské dechové hudby víc než padesát let. V šedesátých letech jsem začal hrát, tatínek mne pozval, abych šel ťukat na bubínek. Hrál jsem tehdy v dechové hudbě Daruvar. Dodnes jsem hudbu nenechal a od roku 2013 moje dechová hudba je v České besedě Lipovec. Často vypomáhám a hraju s dechovkami v Dolanech a Ivanově Sele.
U nás doma se s hudbou žilo a hrálo se snad při každé příležitosti. Často jsme nechali být domácí povinnosti a šli hrát na některou důležitou akci. I doma jsme při práci hráli a zpívali. S hudbou žije celá moje rodina. Všichni moji tři synové – Dalibor, Alen a Radko mají hudbu rádi a hrají na některý hudební nástroj. Také nevěsty Vlatka a Machulenka jsou hudebně nadané a zapojené do krajanské kulturní činnosti. Velice si chválím i mé vnuky, kteří pravidelně chodí na zkoušky dechové hudby v Lipovci. Jsou ještě malí, ale děti je třeba vychovávat, aby si zamilovali písničku a hudbu.
Snad ani jedna besední akce se neobejde bez muzikantů. Muzikanti jsou vždy činní, a tak je to třeba i s uspořádáním maškarní obchůzky. Mám rád maškary a rád se maskuji.“
Další velkou Zdenkovou zálibou je divadelní ochotnictví, o kterém řekl, že mu učarovalo už v sedmdesátých letech. „První divadelní kroky jsem udělal ještě v roce 1974 v divadle Tam na horách. Hrál jsem v něm jako tanečník. Tehdy naši skupinu vedla Jiřina Staňová. Ve hře Hitler mezi partyzány jsem sehrál Hitlera, a mnozí v Daruvaru si na to ještě vzpomínají. Myslím, že jsem tu roli sehrál dobře.“
Zdenko potom vyjmenoval celou řadu her, ve kterých hrál. Jde o neuvěřitelný počet her a také o velkou snahu sehrát role co nejlépe. Ve ztvárnění jedné velice úspěšné role se musel naučit vyslovovat francouzská slova a dokázal to na výbornou. Řekl nám, že mu tehdy s výslovností hodně pomohla Marie Sohrová.
„Sehrál jsem řadu krásných divadelních her s daruvarským a potom i s dolanským souborem. Na divadelních prknech jsem se často – snad dvě stě krát – octl na jevišti jako divadelník. Těším se na divadelní zkoušky a společná setkání. Snad není den v týdnu, když nejsem někde na zkoušce. To je styl života.
V Dolanech jsem začal nejdříve jako divadelník a potom jako hudebník. Do divadla jsem se přidal, protože v jejich souboru neměli obsazení pro mužské role. O rok později jsem s dolanským souborem sehrál i hlavní roli ve hře Cesta životem. Velice mne baví, jak divadlo v Dolanech děláme. V souboru všichni spolu pod vedením Světlušky Prokopićové tvoříme hru. Spolu se mnou tam hraje i moje manželka Jiřinka. Při nacvičování divadelních her se velice bavíme a jezdíme na vystoupení, a i na chorvatské státní přehlídky, často i do České republiky. S dolanským souborem jsme měli velké úspěchy na státních divadelních přehlídkách, které pořádá Chorvatský sněm kultury. Představujeme tak naši bohatou kulturu. Jsme hrdí na svůj český původ a na to, co děláme.
Velkou radost mám, když se na nás lidé dívají a potlesk, který se ozývá z publika, je tak hezký, že se to ani nedá popsat. Mám z něj velkou radost.
Slova nechci a nemůžu nikdy nepoužívám. Všechno se dá udělat a domluvit, vždy se najde nějaká cesta, aby se problémy vyřešily,“ uzavřel Zdenko svoje povídání. Text a foto A.-M. Štrumlová Tučková

Read 90 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi