Rozloučení s prvním fotoreportérem Jednoty

SBOHEM, PANE VLADO DAŇKU!
Po delší nemoci 3. dubna 2019 ve věku nedožitých 96 let opustil naše řady pan Vlado Daněk, „fotoreportér ve výslužbě“, jak si ve svých čtenáři oblíbených článcích sám říkal. Mnozí, zejména starší čtenáři Jednoty, jistě ještě vzpomínají na jeho živé a krásné fotky z krajanského života, z každodennosti, z přírody... Byla na nich vždy znát velká životní energie.

Mnoho lidí přišlo vyprovodit Vladu Daňka na jeho poslední cestě na daruvarském hřbitově 5. dubna. Rozloučili se s ním dojemnými projevy představitelé jeho mysliveckého spolku Srna z Dežanovce a jeho redakce Jednoty z Daruvaru.
Jednota přichystala 8. dubna vzpomínkový večírek s výstavou svých výtisku s jeho fotografiemi, záběry z jeho výstav. Tryznu vedla Vladova bývalá kolegyně Marie Selicharová, která připomněla jeho zásluhy, za které si zasloužil vyznamenání – novinářskou Cenu Miroslava Kraljeviće, Cenu Franty Buriana a čestné uznání České besedy Daruvar. Zazněly tu Daňkovy verše o životě i Bílé paní, humorná povídka z mysliveckého života. Přítomní na něj s láskou a úctou zavzpomínali. Snad tento večer přinesl trochu útěchy také pozůstalým – manželce Zlatě, dceři Vlatce a synu Daliborovi, snaše Olze a zeťovi Matovi a vnoučatům Markovi, Janě, Sani a Táně. Čest jeho památce!    Redakce

Slovo na rozloučenou s Vladou Daňkem
Zase se loučíme s jedním z našich lidí, kteří se zlatým písmem zapsali do dějin české národnosti. Loučíme se s Vladimírem, široké veřejnosti známým Vladou Daňkem, Vladou – nadšeným fotoreportérem Jednoty, stejně nadšeným myslivcem, rybářem, včelařem, zkrátka, s nadšeným milovníkem přírody. Odešel teď, když se příroda budí, ale jen ve smyslu fyzickém. S námi zůstávají jeho činy, nápady, myšlenky, vše co učinil pro svou Jednotu a náš krajanský život.
Vlado se narodil v Dežanovci 2. června 1923 v krajanské rodině Barušky a Aloise. On sám v krajanské činnosti pokračoval v daruvarské Besedě jako divadelník a člen správního výboru. V roce 1987 byl jmenován jejím čestným členem. Vlado se u otce vyučil krejčovskému řemeslu, ale válka nemile zasáhla do jeho života. Přežil ustašovecké vězení v Lipiku a Záhřebu v Petrinjské ulici, potom odešel k partyzánům do Československého praporu a po školení do divadelní sekce Okresního národně osvobozeneckého výboru ve Virovitici. V roce 1946 se vydal do Čech. Dva roky pracoval v redakci Orbisu v Praze, kde také složil zkoušky na vytouženou myslivecko-lesnickou školu. Rezoluce Informbyra ho však vrátila do Daruvaru. Pracoval tu na Okresním výboru na různých funkcích. Při vykonávání funkce referenta oddělení pro kulturu a osvětu založil daruvarskou městskou knihovnu.
Od roku 1950 až do ledna roku 1975 pracoval v Jednotě jako novinář fotoreportér. Fotografie po příchodu do Jednoty pořizoval vlastním fotoaparátem a vyvolával ve vlastní fotolaboratoři, kterou potom přenesl do Jednoty. Veškerá redakční práce spočívala na Božovi Grubišićovi, Vladovi a dvou třech lidech. Byl autorem prvních reportáží z krajanského života po válce, objevoval zapomenuté vesnice, krajany a spolky ve Slavonii, na Bjelovarsku, Požežsku, ale i v Banátě. V Jednotě zveřejňoval vzpomínky z druhé světové války. Vlado v Jednotě zanechal pětadvacet let svého života a okem kamery i perem zaznamenával život a dění kolem něj. V archivu Jednoty zanechal bohatou fotodokumentaci o době, která si vyžádala maximální vypětí sil a v krajanském životě zanechala hluboké stopy. Fotografie vždy měly pečeť procítěného pohledu na život a uměleckého vztahu k současnosti. Byl také úřadujícím ředitelem Novinově vydavatelské instituce Jednota.
Mladé novináře Vlado ochotně zaučoval do novinařiny, seznamoval s terénem – krajanskými osadami a krajany. Všechno to měl, jak se říká, v malíčku. Věděl o každém krajanovi nebo krajanské rodině, kde mohl novinář, když přišel do osady, najít osobu, která ochotně pověděla, co se v krajanském spolku nebo osadě událo.
Vlado psal procítěné a poutavé povídky, které byly uveřejňovány také v Českém lidovém kalendáři. Věnoval je hlavně přírodě, rybaření myslivectví a vzpomínkám na dětství v rodném Dežanovci, zážitkům a událostem kolem sebe. Z bohatých zkušeností z pobytu v přírodě vznikla sbírka povídek V lese a u vody, kterou Jednota vydala v r. 2003. Vlado se tu nezapřel jako dlouholetý fotoreportér, mistr obrazu i děje. Po odchodu do důchodu se věnoval dalšímu koníčku – dotváření samorostů, které nacházel v přírodě. Doma vytvořil krásnou sbírku loveckých a rybářských trofejí, věnoval se také malování. K Vladovým osmdesátinám a potom i k devadesátinám byly uspořádány samostatné výstavy jeho fotografií a skulptur v Galerii Croatia a České galerii Svazu Čechů.
Vlado je nositelem řady uznání, kromě jiných, ceny Miroslava Kraljeviće od Sdružení novinářů Chorvatska a Ceny Franty Buriana Svazu Čechů.
Věnujme tyto řádky památce muže, po jehož životě a díle zůstávají nesmazatelné stopy. Marie Selicharová

Jednou novinář – vždycky novinář
Byla jsem ještě dítě školou povinné, když jsem se poprvé setkala se zaměstnanci Jednoty při své první návštěvě nového pracoviště mého tatínka Oty Sakaře. Božo Grubišić, Otto Sobotka, Vladimír Daněk, Seka Kmoníčková, Blaženka Bílková, Lojzička Jandíková... (Tehdy, na začátku 60. let, jich bylo takhle málo). Vlady Daňka nebylo možné si nevšimnout: byl vysoký, štíhlý, s šibalskýma očima a stejným takovým úsměvem, vždycky připravený na nějakou legraci. Jednota tehdy používala je část dnešního prostoru, skoro celou polovinu patra zabíral Božův byt. Tatínek měl svou úřadovnu v malé místnosti nad průjezdem, Vladova fotolaboratoř byla v přízemí, kde má dnes Jednota sklad svých vydání. To byly dvě místnosti, kam jsem pak chodila nejčastěji, protože Vládo mně a sestře Jiřině dovolil v jeho laboratoři vyvolávat své fotografie. Tatínek totiž byl zapáleným fotoamatérem, a dokud byl učitelem v Končenicích, vedl školní fotokroužek, kam jsme obě chodily. Měly jsme tedy privilegium v té černé komoře zažívat kouzelné chvíle, a díky Vladově vstřícnosti se lecčemu přiučit.
Vlado byl vlastně pravý opak mého otce. Tatínek byl spíše studijní typ, vážný, nad prací vydržel dlouhé hodiny a neodcházel domů, dokud všechno nebylo hotovo. Vlado byl dynamický, chvilku nevydržel na stejném místě, měl stále potřebu něco podnikat, organizovat, poznávat nové lidi a nová prostředí. Zatímco tatínek s každým jednal s respektem a respekt budil, Vlado si každého na potkání dobíral, ale nikdo mu to nikdy neměl za zlé. Vlado sice byl oficiálně šéfredaktorem, ale raději „na terénu“ sbíral materiály, a úmornou mravenčí redaktorskou práci přenechával ochotnému kolegovi. Až mnohem později jsem z Vladových slov pochopila, jak si tito dva na první pohled úplně rozdílní lidé byli vlastně blízcí. Byli vrstevníci, oba se narodili v roce 1923, jenže Vladovi osud přidělil víc než dvakrát tak dlouhý život. Když tatínek zemřel, Vlado byl ten, který byl v prvních okamžicích celé naší rodině po ruce; on to byl, kdo zorganizoval všechno potřebné. A nebylo to jen v těch prvních těžkých chvílích. Nikdy nezapomněl, že kolegova rodina zůstala bez svého živitele a že se za ni nemá kdo postavit. Na vlastní pěst mne například o prvních prázdninách poslal do Tkonu. Bylo to na účet Jednoty, a já jsem se ho nikdy nezeptala, zda s tím v práci tenkrát neměl nějaké problémy. A tuhle otcovskou starost jsem pociťovala i tehdy, když jsem už jako studentka a stipendistka Jednoty o každých prázdninách v redakci pracovala: vždycky dovedl poradit a pomoci, a také pochválit, když se něco povedlo.
Bohužel jsem ho po návratu ze studia v redakci už nezastihla, odešel do důchodu o pár dní dřív, než jsem v ní začala pracovat. (Za ta léta do redakce přibyla řada dalších pracovníků: Marie Selicharová, Karel Bláha, Boženka Ambrožová, Mirko Grabar, Tony Hnojčík, Marie Huňková, Zdeňka Pilátová, Marie Sohrová, Jindřich Staňa a Jiřina Staňová). Vlado byl v Jednotě častým a vítaným hostem, tu a tam pochválil, tu a tam se mu něco nelíbilo – ale vždy přinášel s sebou i spoustu legrace. V Jednotě se ostatně ještě dlouho převypravovávaly historky o tom, jak si dobíral všechny, a zejména ty svobodné kolegyně, nebo jak s kolegou Mirkem Grabarem soutěžili, kdo tomu druhému provede větší taškařici. Mnohdy jsme ještě před Vladovou návštěvou ohřívali láhev s pivem na kachlíkové peci, aby měla pro něho tu správnou teplotu, a stejně tak jsme při jeho odchodu dávali pozor, aby na věšáku nezůstal viset jeho klobouk, jak se občas stávalo. A když náhodou někde zůstal zapomenutý klobouk, první co nás napadlo, bylo: A nebyl tu Vlado?
Vlado byl nesmírně hrdý na svůj novinářský status a na svůj antifašismus. Nikdy nezapomněl připomenout, že „Jednou novinář – vždycky novinář“ a tohoto kréda se držel do poslední chvíle. Když už nemohl zaznamenávat skutečné události, zaznamenával své vzpomínky. Byl si vědom hodnoty svého díla, fotografií, kterými dokumentoval svou dobu, a byl hrdý i na své pokračovatele, na nás, kteří jsme Jednotu dělali v době, kdy on ji už sledoval jen jako čtenář a příležitostný, byť velmi častý spolupracovník. I za to mu patří náš velký dík.  Libuše Stráníková, rozená Sakařová

FOTO na facebooku

Read 92 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 45 2019

V Jednotě číslo 45, která vychází 16. listopadu 2019, čtěte:
- V Horním Daruvaru se konala třináctá přehlídka hudebních skupin
- Chorvatský premiér Andrej Plenković na návštěvě v České republice
- Praktická stáž Jaroslava Preislera v Jednotě
- Se známým specialistou fyzikální medicíny Božidarem Egićem
- Na Martina na návštěvě v daruvarském vinařství
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi