S Libuškou a Vládou Grgoševićovými

ETNOGRAFICKÁ SBÍRKA JAKO OCHRANNÁ ZNÁMKA BESEDY
Dny české kultury, které pořádá stále více krajanských spolků, jsou nemyslitelné bez dvou stánků České besedy Osijek, pojmenovaných U starého pařezu a U babičky. Je to už opravdová ochranná známka jedné z nejmladších a nejmenších besed. Za to mohou Libuška a Vládo Grgoševićovi, kteří své důchodcovské dny tráví v pilné práci ve spolku a v péči o svou sbírku, za kterou stojí jejich zajímavý a napínavý životní příběh. Příběh, který stojí za to vyprávět:

„Přesné údaje o předcích z maminčiny strany nemám, ale vím, že se do Chorvatska přistěhovali z okolí Plzně. Vím, že to byli Horáčkovi, a je zajímavé, že manželčini předkové byli také Horáčkovi, ale nebyli příbuzní,“ vypráví pan Vládo a dodává, že se o tom v rodině hodně nemluvilo, prostě tomu bylo tak. „Děda měl mlýn na potoce Rastovec a o kousek dál, na řece Ilově, byl další mlýn, který vlastnil také jeden Horáček. Ve vesničce Rastovec, v dědově mlýně, jsem se v roce 1949 narodil. Mlýn tam stál do roku 1954, když ho táta zboural a postavil na jeho místě dům. Ten tam je i dnes, ale pravděpodobně nebude dlouho, protože ho od úmrtí rodičů nikdo neudržuje a tak chátrá.“
V novém domě Vládo žil přesně deset let, pak odešel do Vukovaru, kde vychodil čtyřletou střední obuvnicko-gumárenskou technickou školu. „Dnes jsem ukončil školu, zítra začal pracovat v kombinátu Borovo, tak tomu v té době bylo.“ Následovala dvě desetiletí pěkného klidného života. S Libuškou Frantálovou se vzali a vychovali dva syny. Všechno bylo v pohodě do května roku 1991, do masakru nad chorvatskými policisty v Borově Sele. Vládo potom už nechodil do fabriky, dobrovolně se přihlásil do chorvatského vojska. Když na podzim toho roku vezli něco do Záhřebu, kde jejich mladší syn Dalibor chodil do čtvrté třídy střední školy, se už do Vukovaru nemohli vrátit. Zůstal tam jejich starší syn Darko, který právě skončil policejní školu a sloužil na vukovarské policejní stanici. Vládo a Libuška se museli vrátit do Záhřebu, a později našli příbytek v Dugém Sele, kde žili do ukončení války. „Po válce jsme se vrátili do Vukovaru, mladší syn zůstal v Dugém Sele. Pracoval v rodinné firmě, truhlářské dílně, kterou jsem tam otevřel. Koupil jsem tam i dům, ale do vojska jsem se už nevrátil. Starší syn, policista, skončil po pádu Vukovaru v zajetí v srbském táboře, kde byl šest měsíců, a po návratu jednu dobu pracoval v Záhřebu. Potom se s rodinou přestěhoval do Puly, kde stále pracuje na tamní policejní stanici.“
„My se známe odmala. Já pocházím z Ivanova Sela, a on ze dva kilometry vzdáleného Rastovce. Navíc, naši měli louku přesně přes cestu jejich domku, a tak jsem tam často sušila seno a otavu,“ povídá paní Libuška a vysvětluje, že byla Frantálová, ale její tatínek se přiženil k Horáčkům, a tak jim ve vesnici říkali Horáčkovi. „V Pémii jsem vychodila šest tříd základní školy, poslední dvě v Hrubečném Poli.“ Do střední krejčovské školy chodila v Záhřebu, kde rok a půl pracovala ve firmě Kamensko. V roce 1971 se Libuška a Vládo oddali a přestěhovali se do Vukovaru. Tam také pracovala v Borovu a šila famózní borosany. „V roce 1989 už to bylo s prací složité, nedostávali jsme plat, byla nejistota, a nakonec jsem se jí vzdala a odešla k jednomu soukromému podnikateli, kde jsme šili kožené bundy. V Dugém Sele jsem vedla účetnictví pro naši rodinnou firmu.“
Paní Libuška je nyní už více než deset let v důchodu, Vládo ještě o desetiletí déle, a tak se mohou věnovat činnosti v krajanském spolku a – samozřejmě – vnoučatům. Mají čtyři. „Mladší syn má tři děti – nejstarší Antonio je už vysokoškolským studentem a úspěšně hraje košíkovou, prostřední dcera Martina tančí v dugoselském folklorním souboru Preporod a nejmladší Mája se zabývá házenou. Istrijský vnuk Domagoj hraje fotbal.
Činností v krajanském spolku určitým způsobem oplácejí dluh svému českému původu, zamlada to v Besedě nemohli. V Rastovci beseda nebyla, a paní Libuška z Ivanova Sela odešla hned po ukončení základní školy. V osijecké Besedě jsou od založení, a hned si všimli, že ve spolku působí etnografická sekce, a že by oni mohli přispět svými starožitnostmi. „Je to naše velká záliba, a protože jsem po léta pracoval s dřevem, měli jsme mnoho různých věcí,“ říká Vládo a dodává, že v Rastovci toho také bylo dost, zvlášť když jde o zemědělské nářadí. „Jednu dobu jsme s pantátou dělali soudky. Začali jsme jen tak, abychom něco dělali, a povedlo se nám to. Sbírka se rozrůstala a narostla na stovku různých exponátů. Jen hoblíků máme dvouciferný počet. Jednou nás Tréglava pozvala na svůj jarmark starých řemesel a od té doby se staročeské jarmarky na dnech české kultury neobejdou bez našich dvou stánků,“
Manželé Grgoševićovi chodili do Besedy, ještě dokud byla v podnájmu u osijecké Matice slovenské. Dnes mají ve spolku důležité funkce – Vládo je předsedou, Libuška pokladní. „Měli jsme i další plány – mysleli jsme, že založíme folklorní skupinu a že budeme tančit. Nevyšlo nám to, protože většina našich členů tančení fyzicky nezvládá,“ prozradila nám paní Libuška. „Lehké to není, těžko se scházíme, jsme roztroušeni po velkém území,“ říká předseda Vládo. „Kdybychom neměli deset, patnáct členů, kteří stejně uvažují a kterým zaleží na činnosti spolku, z krajanské činnosti by nebylo nic.“ Stejně tak je těžko udržovat jazyk, ale snaží se ho udržet pravidelným scházením každé pondělí a nacvičováním českých písní v pěvecké skupině.
Grgoševićovi však s jazykem problém nemají, a neměli. „My jsme se odjakživa mezi sebou bavili česky a děti jsme také naučili mluvit česky. Vždyť jsme Pemijáci!“ pointovali s úsměvem.
   Text M. Pejić, foto mp a rodinné album

KOSTELU V IVANOVĚ SELE DAROVALI ZVON
Manžele Grgoševićovi se svému rodišti a oběma rodičům revanšovali jedinečným a originálním způsobem – když se v roce 2009 obnovoval farní kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Ivanově Sele, kostelu darovali  nový zvon, který věnovali svým rodičům. „Zvon byl odlitý v rakouském Innsbrucku, a my jsme u toho byli,“ říká paní Libuška a dodává, že do zvonu dali vyrýt jména svých rodičů.

Read 60 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 21 2020

V Jednotě číslo 21, která vychází 23. května 2020, čtěte:
- Návrat do škol v Bjelovarsko-bilogorském županství
- Daruvarská česká mateřská škola pracuje ve všech skupinách
- Předsednictvo Svazu Čechů odvolalo největší letošní akci – Dožínky
- K 140. výročí SDH Daruvar vyšla kniha Daruvarští hasiči
- Češi a rozvoj lázeňského cestovního ruchu u moře
- V Bjelovaru hostuje výstava Baron Trenck městského muzea z Brna
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi