S tajemníkem osijecké Besedy Vládou Hnojčíkem

HRSTKA ČECHŮ V NEJVĚTŠÍM MĚSTĚ VE SLAVONII
Na východ Chorvatska, do největšího města ve Slavonii, osmdesátitisícového Osijeku, jsme zavítali do jedné z nejmladších Českých besed z dvaatřiceti, které v Chorvatsku působí. Navštívili jsme aktivní hrstku místních Čechů. Jsou to lidé převážně starší generace z okolí Osijeku, kteří se do tohoto koutu země dostali za prací. Svými aktivitami se zde snaží šířit dobré jméno České republiky.

Mezi těmi, kdo přivítají každého hosta v Besedě, je tajemník Vládo Hnojčík. Vždy přívětivý a usměvavý sedmdesátník, který potěší milým slovem, hudbou – hraje na harmoniku, ale i obrázkem – maluje a tím rozdává radost a příjemnou atmosféru. Na akcích osijeckých krajanů totiž vládne vždycky dobrá nálada. Je to snad proto, že je jich tu tak málo, jen 15 až 20 ze skoro sedmdesáti. S panem Vládou, který se narodil v Daruvaru, jsme si povídali o tom, jak se do Osijeku dostal a jak se mu tam žije.
ČESKÁ BESEDA LETOS SLAVÍ ŠESTÉ NAROZENINY
„O zakládání České besedy v Osijeku jsem se dozvěděl od sestry Mirjany z Daruvaru. Zajímalo mě to, tak jsem se jí zeptal, kde se bude konat zakládající schůze a odešel jsem tam. Bylo nás na ní celkem šest Čechů – kromě mě i Vlasta Kopićová a Mirjana Vurdeljová, pozdější předsedkyně Besedy. Zakládající valná hromada se ale konala později, až v květnu roku 2014. Nejdřív jsme se scházeli v místnostech slovenské menšiny ve Strossmayerově ulici v Osijeku a pak střídavě v bytech každého z nás. Protože v místnostech Slováků se platil nejen sál, ale i režie, byly pětkrát větší, a i kvůli tomu, že náš počet vzrostl (v té době jsme si založili i pěvecký sbor), museli jsme se poohlédnout po jiném, větším prostoru. Protože žiju na předměstí Osijeku v Tenji, napadlo mě zeptat se místní správy, zdali bychom mohli používat dům v Tenji. Napsali jsme žádost a vyšlo to. Bylo nám umožněno, abychom ho využívali zdarma, bez placení režií. Scházíme se jednou týdně každé pondělí od 18 do 21 hodin. Máme k dispozici své místnosti, stejně jako sál a kuchyň. Velký problém je to, že nemáme mladé lidi. Většina z nás jsou důchodci. Přestože jsme oslovili několik Čechů, kteří se do Osijeku přistěhovali z České republiky, nemají zájem stát se členy Besedy, stejně jako studenti z Daruvarska. Snažili jsme se je animovat, šli jsme za nimi dokonce na fakulty, ale výsledek byl nulový.
Naše Beseda má kromě pěvecké skupiny, jíž jsem vedoucí, i hudební. Vede ji Vládo Boček. Já jsem činný i v etnografické skupině, kterou vede náš nynější předseda Vládo Grgošević. Její součástí je i drátenická sekce, jako jediná v našich Besedách. Tvoří ji hlavně ženy – dělají ozdoby z drátku. Etnografická sekce pořádá výstavy. V roce 2020 plánujeme založit i výtvarnou sekci, která ale už nyní pořádá výstavy.“
DARUVAR – ZÁHŘEB – OSIJEK
„V roce 1969 jsem odešel studovat do Záhřebu na Vysokou školu tělesné výchovy, ale nedokončil jsem ji. Po dvou letech strávených na vojně jsem odjel do Osijeku, kde jsem si jako úředník našel práci v podniku Saponia. Tam jsem pracoval pět let. Má maminka Julka se v Osijeku narodila, žili tam i moji dva strýcové. Pak jsem přešel do servisu Auto Slavonia, kde jsem pracoval až do domovinské války jako skladník a pak jako úředník. Válka toho hodně změnila. Moje rodina přišla o dům a o vše v něm. Vrátili jsme se do něj až po osmi letech. Přátelé, které jsem tam měl, se rozešli. Někteří do Srbska, před válkou v Osijeku žilo hodně Srbů, jiní zemřeli. Po válce jsem mohl zůstat pracovat na vojně, ale nechtěl jsem. Nyní toho lituji. V té době jsem si říkal, mám dvě zdravé ruce, tak si vydělám a uživím se, a tak tomu i bylo. Na vojně bych měl práci jistou. Po domovinské válce se firma rozpadla, musel jsem si najít zaměstnání v jednom a pak i v druhém autoservisu, kde jsem odpracoval patnáct let jako úředník. Teď jsem už pět let v důchodu. Práce mám ale nad hlavu – tapecíruju (čalounictví) židle a gauče. Zeť má na to otevřenou firmu. Šití je můj koníček, který jsem zdědil po rodičích. Dělám to rád, stejně jako drobné opravy oděvů. Už dva roky se zabývám i zhotovováním lodních plachet. V naší ulici v Tenji jsem hlavní mistr.
Daruvar je mým rodným městem, které mi zůstalo v srdci. S rodinou jsem do něj jezdil čtyřikrát ročně za maminkou, ale po její smrti se s příbuznými vidíme jen prostřednictvím skype. Moje sestra Dubravka občas přijede do Osijeku. Bratr Tony žil v Záhřebu. Stýkali jsme se málo. On pracoval v Jednotě a pak v časopisu Arena v Záhřebu.“
Vládovi (70) rodiče Julka, roz. Graceková z Osijeku a Josef Hnojčík z Dolního Daruvaru měli krejčovskou dílnu. Před důchodem ale odešli pracovat do firmy Vesna trikotaža.
„Otec v roce 1969 zemřel a máma tam pracovala do důchodu. Mám dvě dcery, Hanu a Livii a pět vnuků. Hana má tři syny – Luku, Tina a Jakova a dcera Livie má dva syny, Filipa a Matiju. Hana je sociální pracovnice. Livie se narodila předčasně v sedmi měsících, trpí cerebrální paralýzou a je stoprocentní invalida. Hodně jsme se s ní s manželkou natrápili, do osmi let totiž nechodila. Skončila obchodní školu a pracovala u soukromníka, kde jsem pracoval i já. Umožnili jsme jí ale, aby žila jako ostatní děti. Provdala se, žije s námi v domku se svou rodinou.“
Vládovi sourozenci, učitelka chorvatštiny a hudební výchovy Mirjana, provd. Varatová a bývalý zaměstnanec a známý fotograf Jednoty a Arény Tony, zemřeli. „Mám ještě jednu sestru Dubravku, provd. Previćovou, která je vychovatelkou v chorvatské školce v Daruvaru. Narodil jsem se v Daruvaru, tam jsem vychodil chorvatskou základní a střední ekonomickou školu. Byl jsem aktivní i v místní České besedě. Jako středoškolák jsem hrál na harmoniku. V České besedě Daruvar jsem tančil a hrál i divadla.
S manželkou Irmou jsem prožil krásných 45 let. Ona pochází z Čepinu. Setkali jsme se v podniku Saponia, kde jsme oba pracovali. Zahlédl jsem jí v bufetu a moc se mi líbila. Zamiloval jsem se do ní po uši. Bylo to ve čtvrtek, den poté v pátek 13 jsme měli rande, za 14 dní zásnuby a za dva měsíce svatbu. Manželka je vyučenou chemickou techničkou. Pracovala na automatickém zpracování údajů ve firmě Saponia a před důchodem byla pojišťovací agentkou.“

HUDBA, FOTKY, MALOVÁNÍ, LÁSKA KE ZVÍŘATŮM
„Sestra Mirjana Varatová z Daruvaru měla doma harmoniku. Řekla, že jí nepotřebuje a dala mi ji. Věděla o mé lásce k hudbě. Tak jsem tedy pokračoval ve hraní, které jsem pověsil na hřebík, když jsem žil v Daruvaru. V kapele České besedy Osijek hraje Zvonko Lazar (na kytaru) a Vládo Boček (na harmoniku), který přivedl syna Vlatka (na basu). Hrajeme staré české písničky. Od sestry Mirjany jsem si přivezl české zpěvníky. Přečtu si Jednotu, zajímá mě, co se děje v jiných besedách, kdo zemřel a co je nového.
Mou velkou vášní jsou fotky a obrazy. Ty moje jsou opravdu specifické. Dělám je speciální technikou, kterou používá jen málokdo. Využívám lepidlo na dlaždice. Zkoušel jsem to i se sádrou (gips) a dalšími materiály, ale lepidlo se mi osvědčilo nejvíc. Používám i barvy na kov. Moje obrazy mají ale tu nevýhodu, že se nedají transportovat, protože by se mohly poškodit. Samostatnou výstavu jsem ještě neměl. S kolegy vystavuji už čtvrtý rok. Kromě mě ještě maluje Zvonko Lazar a Katica Majstorovićová z Osijeku a Darko Uherek z Vukovaru.
Další mou zálibou jsou zvířata. Mám rád pejsky. Měl jsem jednoho, který se dožil patnácti let. Teď mám osmiletého Zvrkicu, tuláka z ulice. Rád cestuju. Letos plánujeme zájezd do Čech, a to společně se slavonskobrodskou, bjeliševeckou nebo kaptolskou Besedou. Moc se těším, že se tam taky jednou podívám.“
DÍKY BESEDĚ ZASE MLUVÍM ČESKY
„Od té doby, co chodím do Besedy, opět mluvím česky. Hodně jsem si toho obnovil. Česky jsem totiž mluvil, když jsem žil v Daruvaru, tady v Osijeku je to horší, nemám s kým. Vzpomněl jsem si na texty českých písniček, které jsem kdysi uměl. Taky jsem si obnovil hru na tahací harmoniku. Mám z toho radost, protože hudba mě naplňuje. Hrát jsem začal v české školce v Daruvaru, kam nás chodil učit učitel hudby Schejbal. Když si všiml, že mám k hudbě sklony, táta mi koupil bisernicu (malá tamburica). Později mě dva roky učil hrát i doma. Říkal mi Švrćo – hrál jsem od osmi let. Ve střední škole jsme měli band Orion, kde jsem hrál čtyři roky. V Záhřebu jsem ale přestal hrát na harmoniku a koupil jsem si syntezátor. Na něj jsem hrál jen pro svou duši. Pak jsem ho daroval jednomu z vnuků.“
Text A. Raisová, foto ar a rodinný archiv

Read 16 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 13 2020

V Jednotě číslo 13., která vychází 28. března 2020, čtěte:
- Opatření vlády RCH proti epidemii koronaviru
- Hlavní město Záhřeb a jeho okolí zastihlo silné zemětřesení
- Kvůli koronaviru zavřeny školy
- Opatření pro záchranu života – Situace se mění ze dne na den
- Situace s koronavirem v zahraničí – Jsme na tom asi podobně
- Ke Dnu Jednoty – 55 let od založení novinově vydavatelské instituce
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi