Stezkami Boženy Němcové alias Barunky Panklové

NA PROCHÁZCE BABIČČINÝM ÚDOLÍM
Z literárních postav snad nejvíc mé vnímání české kultury poznamenala Babička Boženy Němcové. A nejen to. Pomohla mi poznat české lidové zvyky a srovnat je s tím, co jsem znala ze svého okolí. Stala se pro mě vzorem české povahy, ale i českého jazyka.

Když mi později říkali, že mluvím jazykem Boženy Němcové, považovala jsem to za pochvalu, ne za výtku, jak je to vnímáno dnes. Kraj, o kterém Božena Němcová píše, jsem neměla štěstí poznat jako školačka, přestože jsem byla z generace sedmáků, kteří jako první jeli na poznávací zájezd do Čech. S o to větším nadšením jsem přivítala zfilmovanou Babičku. A pak už jsem neodolala: jedna z prvních cest, kterou jsme jako rodina s malými dětmi absolvovali, byla do Babiččina údolí. Dodnes na to vzpomínáme.
Dárek v podobě čtyřdenního pobytu v České Skalici mi udělal obrovskou radost. Vydali jsme se tam s manželem v době, kterou miluji – v době raného jara a sotva probuzené přírody (až na místě nám došlo, že muzea ještě spí zimním spánkem). Dnes se tam v myšlenkách vracím – v roce, který je v České republice Rokem Boženy Němcové.
Ubytovali jsme se v překrásné secesní vile Čerych s velkou zahradou. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ráno za okny spatřili scenérii z filmu Odcházení podle známého dramatu Václava Havla! Natáčelo se právě tady…
A čtyři dny jsme se potom procházeli ulicemi a stezkami, po kterých před skoro dvěma sty lety chodila malá Barunka, pozdější spisovatelka Božena Němcová, která s rodiči žila v nedalekých Ratibořicích a do České Skalice chodila do školy. Ve Skalici vám slavnou spisovatelku připomenou mnohá místa. V parčíku na Husově náměstí najdete její pomník z roku 1888. Je to busta na sloupku, v jehož podnoží sedí dvě postavy, jednou z nich je mladičká Barunka s knihou v ruce. Na předměstí České Skalice, na troskách středověké tvrze, stojí Muzeum Boženy Němcové s půvabnou sochou sedmnáctileté Barunky Panklové, která ve zdejším sále tančila na Jiřinkové slavnosti. (Socha je dílem akademické sochařky Marie Uchytilové, autorky známého sousoší zavražděných lidických dětí). A v ulici Boženy Němcové je Barunčina škola, starobylá roubená stavba se šindelovou střechou. Bohužel obě tyto památky byly ještě zavřené, ale dočetli jsme se, že škola je zařízena tak, jak vypadala v době, kdy do ní Barunka chodila. A také, že v roce 1926 při své návštěvě Skalice na stolku Boženy Němcové podepsal pamětní knihu prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jak rádi bychom se byli podívali dovnitř…
Místo toho jsme se vydali na naučnou stezku, která právě odtud vede do Ratibořic. Jen přejdeme po zajímavém krytém dřevěném mostě přes řeku Úpu (připomnělo nám to Velkou doktorskou pohádku a úpickou doktorku z našeho divadla), projdeme několika již skoro vesnickými ulicemi, a už jsme na okraji malebného údolí. Stezka nás vede úpatím strmého kopce takzvanou Bažantnicí. Po pravé straně se rozkládá louka, končící podobným zalesněným kopcem, pod kterým se rovněž klikatí turistická stezka. Tou se večer vydáme zpátky... Někde v půli cesty procházíme kolem pěkné empírové stavby – loveckého pavilonu, kde se kdysi při honech panstvu podávalo občerstvení. My si ho dopřáli u Studánky v Bažantnici. Voda tam byla vynikající – studená a osvěžující. A pak se před námi mezi stromy vynořil tak povědomý obrys Ratibořického zámečku. Obešli jsme ho kolem dokola, pokochali se rozkvétajícími jarními květinami na záhoncích a kolem jezírka.
Odtud to už do Babiččina údolí není daleko. Nejdřív si ale zajdeme do nového moderního hotelu na sklenici piva a osvěženi se pouštíme kolem ještě stále uzavřených pohostinství k mostu, klenoucím se přes náhon, který přivádí vodu ke mlýnu. Před námi je známý pomník Spisovatelce Babičky od Otty Gutfreunda, před kterým se návštěvníci fotografují. Přestože jich je zatím málo, na svou chvilku pro fotografování si musíme počkat. Vpravo vidíme Rudrův mlýn, ale vydáváme se doleva starou alejí vedle potůčku – náhonu, který nás přivede až na Staré bělidlo. Přestože Božena Němcová do něho umístila hlavní děj svého románu, ve skutečnosti v něm ani rodina Panklova, ani babička nikdy nebydlely. Žily v malém bytě u samotného zámečku. I když toto místo zrovna teď působí opuštěně (jen jedna ovce naproti v zahradě s úly se doprošuje pozornosti), cítíme posvátnou úctu ke starým vrbám u náhonu, k oprýskaným zdem starobylého stavení, k zastřeným oknům a k bylinkové zahrádce. Budí ve mně vzpomínku na večery, kdy jsem si v Babičce četla, ale i na mou vlastní babičku. (Tenkrát ještě asi všechny babičky byly podobné.) Jdeme však ještě o kousek dál, k Viktorčině splavu. Přesně tak vypadal i tenkrát, když jsme zde byli posledně. Přibyla jen bílá postavička Viktorky na protějším břehu a kanoisté, kteří sjíždějí řeku Úpu…
Mohli bychom po této stezce pokračovat dál až k Rýzmburskému altánu, ale vracíme se zpět k Rudrovu mlýnu, kde je v provozu zatím jen venkovní hostinec pod rozložitým ořechem. Dvůr je plný stolů a lavic, starožitností, které připomínají život na statku, a na plotě, který ho obepíná, jsou hrnečky všeho druhu, i s výzvou – přineste další, třeba i otlučené a bez ucha. Ještě není turistická sezona, přesto je všude plno; převážně jsou to české rodiny s dětmi anebo mladí lidé na kolech nebo pěšky, s batohy na zádech.
Vracíme se zpět kolem obnoveného mlýna, na kterém obdivujeme funkční mlýnské kolo a nasloucháme šplouchání vody. Jdeme vyasfaltovanou stezkou po druhé straně údolí, a nyní se nám naskytuje krásný pohled na Ratibořický zámeček z přední strany. Vůbec se nedivím, že si ho hraběnka Zaháňská oblíbila. Zpět do Skalice se vracíme jinudy, po relativně frekventované silnici. Než ale vyjdeme na ni, zastavíme se ještě u pomníku, znázorňujícího sedící spisovatelku s knihou v ruce a s nápisem: Zbudováno k uctění Boženy Němcovy, 1912–1913, v historicky památných letech, kdy skvěle zvítězili slovanští bratři na Balkáně a spojenou válkou osvobodili národy své od jařma tureckého. Je mi v duši smutno i sladce zároveň. Mnoho lidí právě z tohoto kraje, ze severovýchodních Čech, při své cestě za lepším životem zakotvilo právě na Balkáně. Byli mezi nimi také naši předkové. Věřím, že autor tohoto nápisu myslel i na ně.
Vydáme-li se ještě někdy do České Skalice, bude to v září, kdy se zde konají Jiřinkové slavnosti, abychom se také pokochali krásou jiřinek. Ale i tak jsme si užili nejen v Babiččině údolí, ale i v nedalekém okolí: prohlídka Braunova Betlému, návštěva Kuksu a Lesního království také stála za to. O tom ale někdy příště. Text a foto Libuše Stráníková

Ratibořický zámek – Tvrz Ratibořice se poprvé připomíná v roce 1388, ale ratibořický zámeček je mnohem mladší – v letech 1702–1712 ho postavil Vavřinec Piccolomini. Dodnes se zachoval jeho původní, barokní vzhled, s přízemním křídlem pro služebnictvo a s altánem na střeše (to je nápad!). Na začátku 19. století náchodské panství i se zámkem zdědila Kateřina Vilemína Zaháňská, kterou známe z Babičky jako laskavou kněžnu. Ta ho používala jako své letní sídlo (zimy trávila ve Vídni) a vnitřek nechala předělat v empírovém stylu. Byla v něm bohatá knihovna, do které měla přístup i Barunka Panklová.
Sousoší Babičky – Nejznámější symbol Ratibořic je bezesporu sousoší, které vytvořil akademický sochař Otto Gutfreund v roce 1922. Znázorňuje babičku s dětmi Barunkou, Janem, Vilímkem a Adélkou a psy Sultánem a Tyrlem.
Jiřinkové slavnosti – Slavnost jiřinek (bot. Dahlia) se v Malé Skalici, části města Česká Skalice, konala každoročně v letech 1837–1847 a obsahovala výstavu jiřin a bál. Slavnost byla mimo jiné i výrazem českého vlastenectví. Božena Němcová se bálu zúčastnila dvakrát, v letech 1837 a 1844. Také dnes jsou Slavnosti jiřin každoroční součástí českoskalického kulturního života. Vždy na začátku září na nich odborná porota volí nejkrásnější výpěstek českých a moravských pěstitelů jiřin.
Vila Čerych – Secesní budovu, umístěnou v rozsáhlém parku, postavil továrník Josef Bartoň pro svou dceru a zetě. Její původní majitel Dr. Ladislav Čerych, významný odborník v oblasti vzdělávání a školství, ji po restituci věnoval Nadaci Rozvoje občanské společnosti, která v ní zřídila ubytovnu a kulturní středisko, a pečuje o odkaz prvorepublikové podnikatelské rodiny Čerychů, která před nástupem komunismu z Česka emigrovala.

Read 20 times

Nové číslo Jednoty

 jednota 22 2020

V Jednotě číslo 22, která vychází 30. května 2020, čtěte:
- Začala obnova místního domu v Šibovci
- Vláda dala zelenou bilaterální smlouvě s Českem
- Úspěch střední Ekonomické a turistické školy Daruvar
- Současná situace mezi krajany v Srbsku
- Pokračování seriálu Češi na chorvatském Jadranu
- Z minulosti fotbalového světa
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi