Vzpomínky sportovního rybáře

ÚLOVEK, KTERÝ HO MÁLEM VYLEKAL
Sportovní rybáři dychtivě čekají, aby zakončil zákaz lovu, a oni se mohli vydat na otevřené vody anebo na rybníky. Najít si pěkné místečko, kde je nikdo nebude rušit z jejich klidu. Neříká se jim zbytečně tiší blázni. Letos to pro ně bylo zvlášť stresové, protože se kvůli ohrožení epidemií koronavirem nemohli vydat ani na sportovní rybníky na kapry. Máme tu dnes povídání s našim krajanem Alfrédem Selicharem, kterému se poprvé v životě podařilo ulovit kapitálního kapra. Štěstí mu přálo na končenickém sportovním rybníku.

„Příbor jsem měl připravený, jen vyrazit. Domluvili jsme se s kamarády na úterý a netrpělivě jsme čekali, jako by to bylo poprvé, že jedeme rybařit. Nebyl jsem u vody ani půl hodiny, když se ohlásil signál, že se na udici něco děje. Ryba zabrala, já chytil prut a naviják začal odpouštět vlasec, zatáhl jsem a cítil, že je na udici něco těžšího. Když jsem úlovek přitáhl ke hrázi, nemohl jsem věřit vlastním očím, až jsem se trochu lekl, ale hned mi přiskočil na pomoc kamarád, se svým podběrákem, protože tak velká ryba by se do mého nevešla. Zajímavé je, že tak velký kus nekladl ani moc velký odpor při vlečení ke hrázi. Když jsme jej konečně měli na suchu, vážili jsme ho, kamarád měl váhu i „nosítka“ pro velké kusy. Bylo to opravdové překvapení – můj životní úlovek o váze osmnácti a půl kilogramu, a navíc letošní první velký úlovek na sportovním rybníku v Končenicích. Vyfotografoval jsem se s kaprem a pustil jej zpět do rybníka a vzkázal pěkný pozdrav jeho kamarádům a známým v rybníku.“
Sportovní rybaření je koníčkem našeho spolubesedníka z dětských let. „Jako děti jsme na rybaření chodili s tátou, který byl za prací často v terénu a nebýval někdy celý týden anebo celý měsíc doma. O víkendu nám tak nahrazoval dny, kdy s námi nebyl. Jezdili jsme třeba na Strug, na rybník do Imsovce, na Ilovu, pod Boriš na kanál. Na Strug se jezdilo brzy ráno, obyčejně už asi ve čtyři hodiny. Máma se vždy zlobila, že nás s bratrem musí ráno několikrát budit, abychom šli do školy, ale když táta otevřel dveře u našeho pokoje, stačilo říci jedeme, a už jsme byli na nohou, v cuku letu oblečení a mohlo se bez zdržování jet. Bývalo to na celý den, ale nikdy jsme nereptali, že jsme unavení nebo že se nám nechce, jen jsme čekali, aby měl táta volný víkend.
Celé rodině zůstalo ve zvláštní vzpomínce rybaření na kanálu pod Borišem, a zvlášť mé matce, která s námi také občas šla k vodě. Tentokrát se táta domluvil s Vladou Daňkem, profesorem Josefem Matuškem a Mirkem Grabarem. Máma nám předtím, než jsme se v sobotu vydali na Boriš, připomínala, abychom neobtěžovali, a jak se máme chovat k starším osobám, byli to totiž mámini spolupracovníci. To jsme byli ještě malí kluci, chodil jsem snad do první třídy. Protože mne vždy vše kolem mne hodně zajímalo a musel jsem „prošmejdit“ celý prostor, šel jsem se podívat také, jak se mají u vody ostatní. Přišel jsem tak i k profesoru Matuškovi a zničehonic se ho optal: „Tak co, Matušku, berou?“ Profesor Matušek odpověděl: „Berou, berou, a u tebe?“ Já odpověděl, že taky berou a šel zpět. Máma se na mě jen přísně podívala a poznamenala, že si popovídáme doma. Profesor Matušek byl mámin šéf. A V. Daněk mu stále říkal Matušku sem, Matušku tam. Doma proběhla diskuse o mém rozhovoru s máminou připomínkou: „Jak se mám v pondělí ráno objevit v práci?“ A já nechápal, v čem je problém. Když máma přišla v pondělí z práce, byla spokojená, nic mi nevyčítala a já usoudil, že je všechno v pořádku. Pak, když jsem přišel do redakce, profesor Matušek se mně občas zeptal: „Tak co, půjdeme zase rybařit?“ Já jsem čekal, aby to bylo co nejdříve.
Zajímá mne také rybaření na moři. Často jsem jezdil se strejdou Božou Selicharem lodí položit vrše, připravovat parangal a potápěl se, abych vylovil vrše s rybami. Když moje rodina odcházela na pláž, já jsem dával přednost rybaření. I teď jezdím za bratrancem Robertem, s nímž se vydáváme člunem na moře. Nemusím nic chytit, pro mne je důležité být u vody nebo na vodě, sledovat ji a užívat si v přírodě.“ Text Marie Selicharová, foto rodinný archiv

Read 11 times

Nové číslo Jednoty

 jednota 22 2020

V Jednotě číslo 22, která vychází 30. května 2020, čtěte:
- Začala obnova místního domu v Šibovci
- Vláda dala zelenou bilaterální smlouvě s Českem
- Úspěch střední Ekonomické a turistické školy Daruvar
- Současná situace mezi krajany v Srbsku
- Pokračování seriálu Češi na chorvatském Jadranu
- Z minulosti fotbalového světa
- Souhrn jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi