Dojemná stoletá láska Čechů k chorvatskému Jadranu II.

ROZVOJ LÁZEŇSKÉHO TURIZMU U MOŘE
Češi se do dějin chorvatského turizmu zapsali nejen jako průkopníci, ale i jako pořadatelé rozvoje některých lázeňských a turistických oblastí na Jadranu. Český kapitál měl od přelomu 19. a 20. století velký zájem o investice, a tak Živnostenská banka v Terstu založila v roce 1905 Jadranskou banku, jež pak otevírala pobočky od Zadru až k Dubrovníku.

Známou roli měl český hrabě a mecenáš Jan Harrach který byl zastánce rozvoje průmyslu, zemědělství a turizmu v Dalmácii a v roce 1894 ve Vídni založil Společnost na podporu národohospodářských zájmů Dalmácie, která dala v roce 1909 dokončit pět projektů pro hotely v městech Trogir, Kaštela, Trsteno, Dubrovník a Savina u Herceg Nového. Harrach měl zásluhy i na vysázení borových sazenic z Podkrkonoší v Makarské a Podgoře.
Střediskem turizmu byla Opatija v Istrii, která byla v roce 1889 prohlášena prvními mořskými klimatickými lázněmi na Jadranu, do podnikání se tam kromě Rakušanů zapojili i Češi. Josef Landr v roce 1905 koupil od maďarského šlechtického rodu Esterházy vilu, přestavěl ji na penzion, který nesl název Vila Landr. V roce 1912 byl v Opatiji zřízen Český penzionát, který zřídila Zemská ústřední jednota učitelek v království Českém. V Poreči existoval český penzion Matterada, v Lovranu František Vyskočil vlastnil penzion Eugenie a v Pule byl správcem hotelu Riviera Čech Hrdina. Uveďme zajímavost, že v Portoroži, městečku v dnešním slovinském přímoří, byl majitelem hotelu Adria Ludvík Masaryk, bratr Tomáše Masaryka.  
Jeden z nejznámějších a nejdůležitějších příběhů o zasluhách Čechů na rozvoji turizmu se udál v Bašce na ostrově Krk. První turisté tam přijížděli v roce 1908. Byly mezi nimi i dvě české rodiny, v roce 1909 českých hostů bylo 38 a v roce 1910 téměř tisíc. Zasloužil se o to ředitel pražské tiskárny Politika Emil Geistlich. Do Bašky přijel v roce 1909, městečko ho okouzlilo a začal ho popularizovat v českých novinách. Lázeňskému spolku z Bašky přislíbil pomoc a dokonce i převzal dvě stovky z pěti set družstevních podílů s příslibem, že se je pokusí po návratu prodat v Čechách. Sám byl překvapen, kolik zájemců se přihlásilo a v roce 1910 bylo založeno Lázeňské družstvo Chorvatsko-české mořské lázně Baška. Geistlich v Bašce začal podnikat a zřídil tam hotel Baška, stavitelské dílo architekta Matěje Blechy. Hotel byl postaven přímo na pláži jako přízemní protáhlá budova, ze které se šlo „z pokoje rovnou do moře“, jak zněl reklamní slogan. Geistlich otevřel i Český restaurační pavilon s českou kuchyní a angažoval tři kuchařky z Prahy. České kuchařky Geistlich přivedl i do restaurací svých konkurentů. Místní pekař se naučil péci české pečivo a český chléb a holič si najal českého pomocníka, aby se od něho naučil „české manýry.“ Geistlich v letech 1913 a 1914 v Praze vydával beletristický časopis Baška, „list určený přátelům hesla Z pokoje rovnou do moře!“. Vyšlo devět čísel s růžnými články, básněmi, obrazy a skládačkami. Baška inspirovala i české spisovatele. Jan Václav z Finberka vydal roce 1913 knížku Baščanské povídky s osmi povídkami týkajícími se Bašky. Připoměl i jiná města na Krku, také proslulou Baščanskou desku, nejstarší pomník chorvatského jazyka. Miloš Čtrnactý v roce 1913 uveřejnil novelu Pod jižním nebem s tématem lásky dvou českých turistů v Bašce.
Počet turistů v Bašce stoupal až do roku 1914, kdy první světová válka provoz lázní zastavila. Sezóna skončila předčasně, ale všichni doufali, že válka brzy skončí a Geistlich dokonce vydal prospekt i plakát na rok 1915 a zval hosty k návštěvě Bašky. Lázně však mohly obnovit provoz teprve v roce 1921, po odchodu italského okupačního vojska.
Příspěvek k rozvoji turizmu v Bašce dala i lékařka Zdeňka Čermáková. Přijela na Geistlichovo pozvání jako lázeňská lékařka v roce 1910, ale zůstala i po sezóně. V místní škole pořádala osvětové přednášky ze zdravovědy a hygieny a domů jezdila jen zřídka. Do Prahy se na delší čas vrátila až po vypuknutí první světové války. Do Bašky přijela znovu v roce 1921 a zůstala do smrti v roce 1968. Zdravotní středisko v Bašce nese její jméno.
O turizmus ve městě Krk se zasloužil Jaromír Macháček, který v roce 1910 založil Akciovou společnost přímořských lázní ve městě Krk. Lázně se nacházely na mořském břehu a skládaly se z řady budov, které nesly název Adrie. V roce 1910 je navštívilo 200 osob a v roce 1911 dokonce 1272 hostů.
V té době se objevují i snahy o založení českých mořských lázní na ostrově Rab. K hlavním iniciátorům této myšlenky patřil slavista a novinář Adolf Černý, který chtěl „zachránit“ slovanský charakter ostrova. O Rabu vydal brožuru, ve které psal: „České kruhy lékařské s českými peněžníky nalezly by na Rábu vděčné pole – a mohly by zachránit kus slovanské země. Není nejmenší pochybnosti, že slovanský ráz ostrova Rábu utrpí, zakotví-li se zde spekulace německá a vlašská.“ Černý psal různé články, ve kterých se zasazoval o to, aby se na Rabu začaly stavět české podniky. Jeho výzvy byly vyslyšeny v roce 1909, kdy se Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě usnesl, že založí někde na jihu učitelský útulek a na Rab poslal Marii Steyskalovou, ředitelkou Ženské útulny v Brně. Ona najala nejprve domek a několik soukromých bytů, ale potom učitelé zakoupili vilu Komenský, kde od 8. července do 8. září mohli bydlet pouze členové spolku, zbytek roku byla vila přístupná i nečlenům. Spolek učitelských domů v Praze zakoupil penzion Praha, který byl otevřen v příštím roce. Oba penziony značně prosperovaly. Černý a Steyskalová v nich viděli základ slovanských lázní na Rabu. Steyskalová ve svém článku Učitelská kolonie na Rábu píše: „Na Rábu výhodně uložiti by se mohl český kapitál. Zříditi tam hotely, kolonie, kabiny ke koupání, obstarati plavčího mistra, upraviti spojení se Rijekou, Zadrem, Jablanacem, Lošiněm, Opatijí, svésti proud českých lidí, kteří nyní roztroušeně cizincům peníze zanášejí, na Ráb, jak záslužná by to byla práce! Učitelská kolonie naše je pouhou kapkou – zrnkem písku v moři!“ Bohužel k nim ale další české podniky nepřibyly, jak Černý zmínil ve své brožuře: „Ryze slovanských lázní v Rábu ovšem již nebude – Slované svou lhostejností nejpříhodnější dobu propásli, kdežto Němci si pospíšili a zakoupili na Rábu většinu pozemků i nejvhodnější objekty ve městě.“   (Pokračování v příštím čísle) Text Marijan Lipovac, upr. js, foto archiv

Read 91 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi