Maracanazo aneb Neříkej hop, dokud nepřeskočíš (po brazilsku)

Z MINULOSTI Z FOTBALOVÉHO SVĚTA
Snad žádné sportovní odvětví na světě nedokáže tak rozjitřit váš-ně a vybičovat pocity velkého počtu lidí jako fotbal. Stačí si vzpo-menout na záhřebské přivítání chorvatské fotbalové reprezentace v r. 2018 po úspěchu na mistrovství světa v Rusku, kdy půlmiliónový dav jen taktak že neudusil naše fotbalisty obdivem. Co teprve říci o Brazilcích, pro které je fotbal učiněným náboženstvím!

Netraduje se o nich náhodou vtip, podle kterého brazilský prezident svolal schůzi vlády a svých poradců, a vyjádřil obavy nad rostoucí krizí a nespo-kojeností v zemi. Nato povstal předseda vlády a pronesl památný výrok: „Pane prezidente, prosím Vás, abyste se neznepokojoval. Vždyť do konce roku máme ještě tři mezistátní fotbalové reprezen-tační zápasy, a to na revoluci nikdo ani nepomyslí!“
Brazílie je skutečně fotbalu zaslíbená pohádková země. Když její reprezentace neuspěje na mistrovství světa či jiném důležitém turnaji, jako by celou zem pokryl černý flór, a na obyvatele dolehne deprese. Když jejich fotbalisté mistrovství světa vyhrají, zavládne celou zemí posedlost větší než při slavném karnevalu v Riu. Samozřejmě jsou podobně jako Angličané přesvědčeni, že jsou nejlepší na světě a že se jim ve fotbalu nikdo nevyrovná, a zejména mají spadeno na své jihoamerické soupeře – Argentince, Uruguayce, Chilany a ostatní kazisvěty. Občas to však nevyjde, a následky umí být dramatické, jak se dočteme v pokračování.
Psal se rok 1950. Svět se už zotavoval z následků hrůz druhé svě-tové války, a jedním ze znaků návratu do normálních poměrů mělo být první poválečné mistrovství světa, kterého se zhostila právě Bra-zílie. Měl to být nevídaný sportovní zážitek, reklamní výstavní skříň brazilské společnosti a krása tamního způsobu života. Především však měl ve všech směrech přebít a trumfnout mistrovství světa, kte-ré o dvacet let dříve uspořádala Uruguay. Nejvelkolepější mistrovství se má samozřejmě hrát na nejskvělejším stadionu na světě. Proto v Riu vyrostla nádherná Maracaná s kapacitou dvě stě tisíc diváků, které mělo samozřejmě být jevištěm představení brazilské fotbalové slávy.  Pořadatelé očekávali, že se „do naší krásné země fotbalové reprezentace jen pohrnou, a mistrovství nebude takovým torzem jako v Uruguay“, kterého se zúčastnilo pouze třináct mužstev.  
Tehdy ještě nikdo netušil, že jen málo toho na mistrovství pro-běhne podle předpokladů, a už vůbec ne jak zlověstné bude to při-pomínání Uruguaye.
Nejprve to zle zaskřípalo s počtem reprezentací. Buď z finančních nebo organizačních důvodů (tehdy bylo ve fotbale mnohem méně peněz než dnes, a dopravní spoje byly také nedokonalejší) se začaly za neúčast na mistrovství omlouvat jedna země za druhou. Poslední předválečný mistr světa, Itálie, poslala na šampionát náhradníky, protože celá její reprezentace nedlouho předtím zahynula v tragickém leteckém neštěstí.  Nakonec se jich v Brazílii sešlo zase jen třináct, tedy přesně tolik jako před léty v Uruguayi. Zlé znamení! Ale nevadí! Brazilské mistrovství však má něco, co žádné jiné před ním. Poprvé se na něm objeví kolébka fotbalu Anglie, která se rozhodla sestoupit ze svého Olympu, a ukázat zbytku světa jednou provždy, jak se hraje fotbal. Finále Brazílie-Anglie, to by panečku byla věc a souboj titá-nů! Hrdý Albion přišel na šampionát nabitý hvězdami své ligy, a vůbec nepochyboval o tom, že s konkurencí zamete trávník. Ve svém prvním zápase poměrně snadno přemohl Chile výsledkem 2:0. Dalším soupeřem bylo mužstvo neznámých z USA. Soupeř vhodný tak k tréninkovému rozehrání. Britský tisk si k tomu zápasu nebral servítky. „Jsou jen dva národy na světě, které fotbal neumí, a nikdy se ho nenaučí – Eskymáci a Američané!“ – zněly pyšné titulky na jeho stránkách. Velcí favorité s britských ostrovů si byli tak jisti snadným vítězstvím, že si dovolili nechat nehrát svého nejlepšího hráče Stanleye Matthewse. Podle toho také vypadal jejich vstup do utkání. Studeným a profesorským stylem hry nedokázali si vynutit rozhodující tlak, a když Američan Gaetjens z ojedinělého protiútoku koncem prvního poločasu úspěšným lobem překvapil anglického brankáře, ostrovní Goliáš najednou prohrával proti americkému Da-vidovi 1:0. V druhém poločase Angličané přidali, ale Američané už chytře hráli na čas, překonávali se v obraně, jejich brankář doslova čaroval, a co prošlo, zastavilo se na tyčích či na břevnu. Najednou byl zápasu konec, a zkoprnělí Angličané zůstali na trávníku dívat se na sebe, nemohli pochopit, co se jim právě přihodilo. Byla to nejsen-začnější porážka v dějinách mistrovství světa. Když se zpráva dostala do Anglie, nikdo tomu nechtěl věřit, všichni si mysleli, že jde o tis-kařský překlep a že zvítězila Anglie. Jistě, tehdy nebyly mobily, in-ternet ani televize. Ostuda byla dokončena v příštím zápase proti Španělsku, který Anglie, hrající ve špatné formě, zase prohrála 1:0, a balila kufry na cestu domů. Poučení si však z toho nevzala, a jediný, kdo to odskákal, byly anglické tmavomodré dresy, na které jejich majitelé po porážce s USA nadobro zanevřeli.  Nahradili je červený-mi, které používají dodnes.
Vyřazení Anglie přišlo Brazilcům jako dar z nebes. Teď, když je největší soupeř z kola ven, budeme mít snadnější cestu k titulu! Bez větších potíží se probojovali z kvalifikační skupiny do finálové a tam rozjeli brankostroj. Nejprve rozdrtili Švédsko poměrem 7:1, hned po něm Španělsko 6:1! Brazilská skvělá útočná vazba Friaca-Zizinho-Ademir-Jair-Chico přiváděla soupeře k zoufalství, a diváky k šílen-ství nadšením. Zbývalo ještě alespoň remizovat s Uruguayí, která měla o bod méně před rozhodujícím zápasem, a titul by konečně byl v kapse. Co je to však pro brazilské zlaté hochy?
Nálada brazilské veřejnosti byla už několik dní před rozhodujícím soubojem na nejvyšším bodu euforie. V Riu dali svým reprezentan-tům zhotovit 22 zlaté medaile, noviny a rozhlas považovaly vítězství domácích za hotovou věc. Dokonce složili píseň Brazílie vítězí, která se před zápasem už objevila ve veřejnosti. Zbylo jen dokončit ten vítězný pochod.
Té noci před zápasem málo kdo v Rio de Janeiru spal. Už ráno se jeho ulice naplnily karnevalovým nadšením, a kostely byly plné fa-noušků, kteří se po snídani nejdříve odešli pomodlit pro úspěch svých barev. Potom vyrazili všichni na Maracaná. Vešlo se jich tam údajně před 200 tisíc, a to je dodnes rekordní návštěva na jednom fotbalovém zápase. Když rozhodčí pískl začátek, začala Maracaná bláznit, a Brazilci na hřišti kouzlit. Předváděli úžasný fotbal, za celý první poločas dovolili Uruguaycům jen dvakrát překročit střed hřiště. Ti se zuby nehty bránili. Střely se sypaly na jejich branku, ale bran-kář Maspoli se překonával, a kapitán Varela dvakrát vykopl míč z brankové čáry. Vydrželi až do konce první půle. Brazilský tlak se na nich přece jen projevil. Jakmile se začalo hrát v druhém poločase, dal Brazilec Friaca tak vytoužený první gól. Celá Brazílie byla najednou v sedmém nebi, o jejich hráčích na trávníku Maracana ani nemluvě. Jenže to nepopsatelné nadšení přivedlo u nich k zákeřnému a zrád-nému uvolnění psychiky, a to si nikdo neuvědomil. Na Uruguayce by v té chvíli nikdo nevsadil ani zlámanou grešli. Oni však neměli co ztratit, a vrhli se všemi silami do útoku. Brazilci, zvyklí útočit, najed-nou se museli bránit, dostali se pod soupeřův tlak a jejich obrana začala praskat ve švech. Před brankářem Barbosou několikrát nebez-pečně zahřmělo, až nakonec v 66. minutě udeřil Uruguayec Schiaffi-no a bylo vyrovnáno! Maracaná znejistěla, vycítila, že teče do bot, ale v nejhorším případě tu ještě stále byl ten jeden bod k dobru, který by stačil k titulu. A tak se dále hrálo o vabank, šance se na obou stranách střídaly. Najednou v 79. minutě prošel pravou stranou bra-zilské obrany uruguayský útočník Alcides Ghiggia a vpadl nekrytý do brazilské šesnáctky. Barbosa byl okamžitě ve střehu, ale už bylo o zlomek vteřiny pozdě. Ghiggia naběhl a napálil přízemní tvrdou stře-lu k levé tyči. Barbosa skočil po míči, jak byl dlouhý, ale střela mu prošla pod tělem a rozvlnila síť za jeho zády, přesouvaje konečně misku vítězství a titul na stranu Uruguaye. V tu chvíli Maracaná ztichla nadobro a natrvalo.
Ztichla? To nevystihuje podstatu toho strašlivého zmaru. Zmlkla jako Atlantida, zmizela ze světa, přestala být… dvě stě tisíc lidí mlče-lo a nehleslo do konce zápasu. Když rozhodčí odpískal konec, diváci opouštěli stadión v naprostém tichu a smutku, jako při pohřbu. Prý tam zůstali tři lidé, jejich srdce nevydržela to zklamání. Zatímco pla-čící a zdrceni domácí fotbalisté hleděli zmizet čím dříve v šatnách, na hřišti bylo slyšet jen radující se Uruguayce. Na celou Brazílii se snesl nevídaný smutek. Nejeden zklamaný fanoušek spáchal sebevraždu, a veřejnost bědovala přinejmenším jako při prohrané válce. Fotbalová legenda Pelé, tehdy ještě chlapec, vykládal, že po dokončení rozhla-sového přenosu toho neslavného zápasu poprvé viděl svého otce plakat.
Podobně jako Angličané zanevřeli Brazilci především na své tra-diční domácí bíle dresy s modrými límci, ve kterých prohráli s Uru-guayí. Prý přináší smůlu. Proto je poměrně brzy nahradili známými dresy s kanárkově žlutými tričky, v jakých hrají dodnes. Přestože od té doby vyhráli pětkrát mistrovství světa, připomínka toho historic-kého zklamání působí podnes na brazilské občany nemile. Říkají tomu Maracanazo – prokletí, agónie Maracaná. Alcides Ghigghia, poslední žijící hráč z toho finále (zemřel r. 2015) pravil, že mu Bra-zilci při každé jeho návštěvě do země poražených soupeřů nejednou vyprávěli, jak tu porážku z r. 1950 nemohou přenést přes srdce. A že by ve finále mistrovství světa r. 2014, kterého se také zhostila Brazí-lie, za nic na světě nechtěli znovu hrát proti Uruguaycům.
Triumf a tragédie. Zdá se, že Maracanazo nedokáže vyléčit ani samba. Takový však už je fotbal. Nejedno silné mužstvo prohraje se slabším, a naopak, nejeden outsider dostane šanci proti favoritovi jen  proto, že byl jednooký v boji proti nevidomému. Takže – neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Nejen ve fotbale.  Připravil Alen Matušek

Read 41 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 29 2020

V Jednotě číslo 29, která vychází 18. července 2020, čtěte:
- V České republice akce k ukončení chorvatského předsednictví Evropskou unií
- Malí maturanti českých základních škol Daruvar a Končenice
- Podnikatelka – pěstitelka neobyčejných ovocných druhů
- Lipik – lázeňské městečko
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi