Dojemná stoletá láska Čechů k chorvatskému Jadranu III.

PRVNÍ NEGATIVNÍ REAKCE NA ČESKÉ TURISTY
Marie Steyskalová se velice zasloužila o rozvoj zdravotního turizmu ve Crikvenici, protože tam v roce 1910 zřídila první českou dětskou kolonii na Jadranu. První částku peněz získala prodáváním v Brně mušliček, které nasbírala na Rabu. Najala v domě U zeleného háje dva pokoje a jednu kuchyni a zde ubytovala prvních deset dětí na léčení.

S tím pokračovala i v následujících letech, ale kapacita neodpovídala velkému zájmu, a tak Marie Steyskalová zakoupila vilu Božena Němcová, kde bylo možné ubytovat až 44 dětí. Velkého rozšíření se dětská kolonie dočkala po první světové válce. Na severním Jadranu Čechy lákala i Kraljevica, kde v restauraci Oštro Františka Langmanová nabízela českou kuchyni a Čechům zprostředkovávala ubytování, ale větší význam měla Crikvenica.
V Dalmácii se jedním z významných turistických oblastí stal i Kaštel Lukšić. Český lékař Jindřich Šoulavý zde v roce 1909 otevřel první turistický penzion s pláží jako „celoroční klimatickou stanicí“ a v časopise Slovanský turista psal: „Pobyt v něm hodí se v každé roční době. Vždyť o Vánocích počínají tu kvést růže! Vedle Zeleniky v Boce Kotorské jsou Kaštely nejteplejším místem Dalmacie, daleko teplejším než Dubrovník. Koupati se možno již od dubna až do druhé polovice října i choulostivým lidem.“ V Kaštelech to byl první turistický penzion, který byl pravidelně pronajímán hostům. Penzion měl 85 pokojů se 105 lůžky, nacházel se přímo na mořském břehu.  
V blízkosti Splitu v roce 1914 postavil Čech František Šiler penzion Split, ale kvůli válce se udržel pouze jednu sezónu, a znovu se otevřel až po válce. Na ostrově Brač ve městě Sutivanu se staral o lázeňské hosty doktor Mikolášek, který měl v úmyslu založit zde české sanatorium. Válka ale tyto plány překazila.  
Češi se na Jadranu cítili jako doma a nebyli považováni za cizince jako ostatní turisté. Pro domácí lidi byl ale zvyk českých hostů, kteří přijížděli do jejich města koupat se, opalovat, odpočívat a užívat si, neobyčejný. Tento bezstarostný způsob života pojmenovali „český život“. Nevěděli, že jejich hosté většinu roku pilně pracovali, aby si našetřili peníze na letní dovolenou.
Ve stejné době se asi objevili i první negativní reakce na české turisty. Chorvatský spisovatel Franjo Horvat Kiš v knize Istarski puti v roce 1919 popsal situaci v Istrii takto: „V Medulinu je hodně Čechů na koupání a všichni jsou živi konzervami. Tenhle má husu, onen kachnu – v konzervě. Domluvili se, dnes budou mít k obědu husu u tohohle, zítra kachnu u onoho. Jedna konzerva stojí forintu a dvacet penízků. Najedí se čtyři osoby, a ještě zůstane k večeři…“  Kiš uvádí i slova lokálního hostinského: „Je jich tady víc než dvě stě, tech Čechů, ale pro všechny nás málo užitku z nich. Vypije pivo, to je vše. Obědvá pod fíkem na trávníku. Jestliže přijde do hostince, je na obtíž. Musíš mu zbytky od oběda uchovat k večeři, za ním uklidit, a to proto, aby vypil půllitr piva...“ Popis českých turistů Kiš zakončil takto: „A dozajista je pro nás tohle živoření jejich div. Hodně jich je a jsou všude. Rozejdou se po celém Kvarneru jako račí děti. Všude najdou místo pro sebe a pak se houfují a houfují a přicházejí a obsadí všechna místa. Jdou i sami, ve dvou, ve třech, v četách, slabí, silní, staří, mladí, ženy i děti bez mužů a otců, mužové bez rodin. V Rabu si vytvářejí vlastní koupaliště, v Bašce musel být dokonce i listonoš Čech, a hle, našli i Medulin. A jsou hlasití. Mluví všichni najednou, jako by byli ve mlýně, a možná právě to způsobuje, že je tak hodně vnímáš. A nikdy s nikým nemluví jinak než česky. A to je jejich jediná nádherná vlastnost.“ Podobně se psalo i v záhřebských novinách Obzor v roce 1921: „Dosud Čechové, kteří přišli na letní pobyt, praktikovali to tak, že do hotelů přinášeli si jídlo a dali si servírovati jen vodu. Toto jednání, ovšem, nešlo na účet našich hoteliérů a kavárníků.“
Pověst, že jsou Češi věrnými hosty, ale špatnými spotřebiteli existuje do dneška, ale zároveň i v Čechách se vyskytovaly antireklamy pro chorvatský Jadran. Nejznámější je historka o české učitelce, kterou snědl žralok. V časopise Narodna politika z roku 1907 byla uveřejněna zpráva, jak u Sućuraje na ostrově Hvar žralok snědl místní učitelku a to stačilo, aby vznikla legenda, živá do dnes, že turistům na Jadranu hrozí nebezpečné ryby, které hlavně mají rády české učitelky.
Ať tomu bylo tak nebo onak, Češi navštěvovali všechna letoviska na Jadranu, až k Dubrovníku. O tom v časopisu Klubu českých turistů v roce 1912 psalo: „Všude se shledáš nejen s jednotlivci, ale s celými společnostmi krajanů, kteří si nemohou dost pobyt svůj zde na jihu vynachváliti. Všude zavadí ti o sluch český hovor, někde nalezneš jich celé kolonie a o vzrůstu českého přílivu můžeš se sám na vlastní oči i uši přesvědčiti. Všichni, kdo shlédli krásy slovanského jihu, jsou tak spokojeni, že se stávají nadšenými průkopníky hnutí na jih a doma získávají nové přátelé Jihoslovanů.“ Ve většině podniků se turisté mohli spolehnout na to, že jim bude nabídnuta česká kuchyně, někde i české pivo a české časopisy.
K Dalmácii se z Čech cestovalo nejvíce z Prahy vlakem do Terstu a potom parníky do vybraných destinací. Jak psalo v jedné publikaci z roku 1913: „Jízda parníky velkých paroplavebních společností má mnohé výhody, pro něž bychom jí dali přednost před cestováním po pevnině, jež má mnohé nepříjemnosti (např. opatřování potravy, vdechování prachu a podobně). Na parníku dýcháme svěží vzduch mořský a zraky kochají se pohledem na pobřeží a ostrovy.“
Jadran mezí Čechy popularizovaly i průvodci pro turisty. Prvního českého průvodce po chorvatském přímoří napsal a vydal v Praze v roce 1909 Milan Fučík pod názvem Přímoří a Dalmatsko: praktický průvodce po slovanském jihu. V předmluvě napsal: „Konečně můžeme říci s radostí, že našla česká turistika zahraniční svůj pravý cíl – Slovanský jih“ a knížku věnoval především českému turistovi, který nemá „penězi přecpané kapsy“.
V roce 1912 vyšlo druhé, rozšířené vydání, ve kterém autor věnoval velkou pozornost Splitu a jeho okolí: „Nikdo nemůže ubrati Dubrovníku jeho vděků a půvabů, ale kdo chce poznati srdce a duši Dalmatska, pro toho cílem a středem cesty zůstane Split.“ V roce 1911 vydali Viktor Dvorský a Bohumil Franta průvodce pod názvem Moře Adriatické: průvodce po Istrii, Dalmácii, Chorvatském přímoří, Černé Hoře s východním pobřežím italským a Korfu. Své příručky vydali i Emil Geistlich o Bašce a Adolf Černý o Rabu. Geistlich v příručce o Bašce uveřejnil i slovníček obsahující přibližně 3000 slov. V roce 1913 vydal Čeněk Šulc ve své populární edici Sbírku praktických turistických poučení turistického průvodce Dalmácie: s Terstem, Istrií, s pobřežím chorvatským a výletem do Cetyně a Bosna s Hercegovinou. (Pokračování v příštím čísle) Text Marijan Lipovac, upr.js, foto archiv

Read 76 times

Nové číslo Jednoty

 Jednota 42 2020

V Jednotě číslo 42, která vychází 24. října 2020, čtěte:
- Ve Virovitici se konaly Dozvuky 18. jarních tonů Jana Vlašimského
- Školní rada jednala o přizpůsobování výuky krizovým opatřením
- Světová výstava děl Alfonsa Muchy
- Představujeme Bruna Táborského z Daruvaru
- Do Jazveniku za vedoucí taneční skupiny Vlastou Kokićovou
- Kamencové jezero – světová rarita
- Shrnutí jednotlivých článků v chorvatštině
- Lokální zprávy, pravidelné rubriky, povídky, vtipy, zajímavosti

Arhiva

Kliknite ovdje kako biste pogledali sve članke u arhivi